Oldřich Hujer

český lingvista

Oldřich Hujer (25. listopadu 1880 Paceřice4. června 1942 Praha) byl český lingvista a indoevropeista, profesor Univerzity Karlovy.

Oldřich Hujer
Oldřich Hujer
Oldřich Hujer
Narození25. listopadu 1880
Paceřice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. června 1942 (ve věku 61 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Povolánívysokoškolský učitel, jazykovědec, děkan, filolog a učitel
NárodnostČeši
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
TémataIndoevropeistika a slavistika
PříbuzníZdeněk Hujer (sourozenec)
VlivyMladogramatická škola
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Oldřich Hujer se narodil 25. listopadu 1880 v budově školy v Paceřicích učiteli Janu Hujerovi a Josefě, roz. Kovářové. Oldřich měl mladšího bratra Zdeňka (*1883), pozdějšího učitele a ředitele Masarykova českého státního reálného gymnázia v Plzni. Rodina se v roce 1888 přestěhovala do školy v Letařovicích.[1]

Po maturitě na gymnáziu v Příbrami (1899) vystudoval jazykovědu na Filosofické fakultě UK, kde mezi jeho učiteli byl Jan Gebauer nebo Josef Zubatý, a roku 1905 promoval prací ze srovnávacího jazykozpytu indoevropského a slovanského. V letech 1909–1910 byl na studijním pobytu v Německu (Lipsko, Berlín), habilitoval se spisem o slovanské deklinaci, roku 1911 byl jmenován docentem a roku 1919 profesorem srovnávacího jazykozpytu indoevropských jazyků. Přednášel také na univerzitě v Brně, byl členem české, polské a bulharské akademie a Philological Society v Londýně. Redigoval „Příruční slovník jazyka českého“ a řadu filologických časopisů (Listy filologické, Slavia, Naše řeč aj.) a přispíval do OttovaMasarykova slovníku.[2] Je pohřben do Slavína, společné hrobky osobností v Praze na Vyšehradě.

DíloEditovat

Věnoval se především srovnávací jazykovědě indoevropských jazyků se zvláštním zřetelem k jazykům slovanským, dále dějinám češtiny a baltským jazykům. Vycházel z mladogramatické školy, její metody však různě prohloubil. Nejdůležitější spisy:

  • Slovanská deklinace jmenná. Praha: Rozpravy ČAV, 1910.
  • Úvod do dějin jazyka českého. Praha 1914, 1924 a 1946.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Ottův slovník naučný, heslo Hujer. Sv. 28, str. 606
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Hujer Oldřich. Sv. 4, str. 1273
  • Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských. Praha: SPN 1972. Heslo Oldřich Hujer, str. 175n.
  • PETRÁČKOVÁ, Věra. K výročí Oldřicha Hujera (1880—1980). Naše řeč. 1981, roč. 64, čís. 4. Dostupné online. ISSN 0027-8203. 

ReferenceEditovat

  1. Radostná studánka. 1940-1941, 2. ročník, článek Škola pod lipami, s. 33-36.
  2. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských. Praha: SPN 1972, str. 175n.

Externí odkazyEditovat