Nová média v umění

Nová média je slovní spojení, kterým historie umění během 20. století a návazně zastřešuje skupinu nových přístupů k tvorbě.

V umělecké tvorbě je užitečné odlišovat nová média nezávislá na nových technologiích a média na nových technologiích přímo stavějící.

Z technologického hlediska do umění nových médií nezařazujeme pouze digitální technologie, ale také analogové techniky fotografie, filmu, rádia, televize nebo videa.[1]

Nová média stavějící na nových technologiích editovat

Předchůdci novomediálního umění editovat

Jako první technologii měnící dosavadní pohled na umění označujeme fotografii, která vznikla roku 1826, podle principu camery obscury. Tato první fotografie se jmenuje „Pohled z okna“ a autorem je Nicéphore Niépce. Dalšími průkopníky fotografie jsou umělci Jacques Daguerre – první daguerrotyp bez možnosti kopií nebo William Fox Talbot a jeho první metoda kopií, oboje z roku 1837.

Další významný zlom v umění nastává v roce 1895, kdy bratři Lumiérové uskutečnili první veřejné promítání filmu „Odchod z továrny“, čím byl prezentován objev fotochemické techniky kinematografie. Roku 1910 byl uskutečněn první rozhlasový projev z metropolitní opery v New Yorku.

Holografie editovat

Holografie je samostatným sdělovacím systémem, který umožňuje relativně dokonalý záznam vizuálního prostoru. Vzhledem zejména počáteční technologické náročnosti ji využívalo a využívá jen omezené množství umělců. V českém prostředí se akvizicí a prezentací holografie zabývalo pouze Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy.

Videoart, TV art editovat

Televize je fotoelektrickou technikou kinematografie. Vyvíjela se postupně od konce 19. století, ale až v roce 1935 se uskutečnilo první oficiální televizní vysílání. Televize měla především obrovský sociální vliv a teoretiky i umělci byla často kritizována jako médium bez umění (např. Theodora W. Adorna„Prolog k televizi“). Za otce aplikace fotoelektrické techniky kinematografie do oblasti vizuální tvorby (videoart) je považován Nam June Paik, který si v roce 1965 koupil kameru Sony Portapack a natáčel s ní na ulici. N. J. Paik je také známý pro své TV instalace, např. „TV Budha“ (1974) nebo „TV chello“ (1971) a mnoho dalších. Dalším představitelem videoartu je Wolf Vostell, který se proslavil svými de-kolážemi. Významnými videoartisty jsou manželé Woody a Steina Vasulkovi, kteří si zařídili vlastní laboratoř „The Kitchen“, kde se věnovali interakcím a tvorbě vlastních video záznamů. Dalšími představiteli jsou Gary Hill, Bill Viola, Vito Acconci nebo Chris Burden.

Sound (audio) art editovat

Předchůdce vzniku sound artu můžeme hledat u italských futuristů, konkrétně například Luigi Russolo, který v roce 1913 vydal manifest „Umění hluku“, kde bourá hranice mezi hudebním zvukem a hlukem. Sound art se pak více rozvíjel v polovině 20. století a zabývá se jakoukoli formou zvuku, kompozice není důležitá, hledání nových zvukových zážitků, experimenty s elektronickými zdroji zvuku. Významným představitelem je skladatel experimentální hudby John Cage, jehož nejznámější skladbou je „4'33"“.

Interaktivní instalace editovat

Interakce je jedním z hlavních charakteristických rysů novomediálního umění. Interaktivní instalace se vyznačují svojí komplexností, většinou se jedná o uměle vytvořený prostor reagující na pohyb diváka. Mohou obsahovat téměř cokoliv – zvuky, obraz či video, prostřednictvím kterých se umocňují divákovi zážitky nebo rozšiřují mimosmyslové vnímání. Tyto instalace jsou proměnlivé a jejich podoba se odvíjí od aktuální interakce diváka. Představitelem této kategorie umění je například Jeffrey Shaw, jehož instalace využívají především 3D software.

Umění nových médií obsahuje nespočet konkrétních druhů, z nichž jako další významné můžeme uvést počítačové umění, Net art, PC hry, digitálně manipulované fotografie, robotické umění a mnoho dalších. Důležitou roli v prosazování umění nových médií sehrálo hnutí Fluxus, které vznikalo v oblasti avantgardního umění, a založil jej roku 1960 George Maciunas. Seskupení výtvarníků, skladatelů a designérů se projevovalo téměř ve všech oblastech novomediálního umění a mezi nejvýznamnější členy patřili Nam June Paik, Dick Higgins, Yoko Ono nebo Milan Knížák. Hlavním impulsem ke vzniku hnutí byla díla – ready mades Marcela Duchampa, důležitým prvkem byl názor a postoj umělce oproti klasickému výstavnímu prostoru.  

Nová média nezávislá na nových technologiích editovat

Happening editovat

Happening je název pro umělecké akce charakteristické spoluprací umělce s diváky, bez předem určeného scénáře. Toto provokující umění vzniklo v 60. letech 20. století. Autorem pojmu happening je označován Allan Kaprow, který jej poprvé použil v roce 1957. Kaprow je také autorem prvního inscenovaného happeningu s názvem „18 Happenings in 6 Parts“, jež byl uskutečněn roku 1959 v New Yorku. Podobné události se však konaly v prostředí Black Mountain College již v roce 1952.

Mezi další nejvýznamnější představitele happeningu jsou označováni John Cage, Robert Rauschenberg nebo Carolee Schneemann.

Performance editovat

Druh akčního umění podobné happeningu, s rozdílem, že zde performer nutně nevyžaduje aktivní účast diváka, může se tedy jednat pouze o představení. Dnes je rozdíl mezi happeningem a performance těžko znatelný, protože diváci jsou v obou případech provokování k účasti, každá akce je však originální a neopakovatelná, protože diváci v odlišném prostředí nikdy nebudou reagovat stejně. Významnými představiteli jsou Yves Klein, Valie Export nebo Bruce Neuman.

Jiné editovat

Novomediální umění v České republice editovat

Přestože se nová média rozvíjela ve světě již od druhé poloviny 20. století, do České republiky se ve větší míře dostala až po pádu socialismu v roce 1989. Jejich teorie zůstávala dlouhou dobu pouze v akademických a uměleckých kruzích, až v posledních několika letech se dostává do povědomí veřejnosti.

Mezi předchůdce mediálního umění u nás patří například Zdeněk Pešánek, který se proslavil svým „Barevným klavírem“ (1922) nebo světelnými a zvukovými objekty na obchodním době Baťa. Dále Zdeněk Sýkora, který v 60. letech maloval podle počítačem generovaných předloh. Nakonec pak Alexander Hackenschmied (zkr. jm. Hamid), který se zajímal o avantgardní film a v emigraci v Americe se podílel na vzniku prvního IMAX filmu.

Československá nová vlna je generace filmových scenáristů a režisérů, kteří tvoří od 60. let 20. století – Miloš Forman, Věra Chytilová nebo Jiří Menzel a další. Inovativní scénickou technikou Theatergraph se zabývali Miroslav Kouřil a Emil František Burian. Hlavním principem bylo prolnutí reálného děje na scéně s promítanou projekcí. Tento systém byl pak dotažen k dokonalosti v projektu Laterna Magika, u jehož zrodu stál režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda. Laterna Magika je experimentální a multimediální divadlo, které bylo představeno na výstavě EXPO v roce 1958 a ohromilo celý svět. Dalším revolučním projektem představeným na výstavě EXPO 67 byl Kinoautomat od autora Radúze Činčery. Jeho základem byl první interaktivní film na světě, kde o dalším vývoji děje rozhodovali diváci v hledišti prostřednictvím tlačítek.

Čeští umělci na mezinárodní scéně editovat

Woody Vasulka (původně Bohuslav Peter Vasulka) je brněnský rodák, který se svou ženou Steinou emigroval do USA. Vasulkovi výrazně přispěli k vývoji videoartu, experimentují s elektronickými zvuky, stroboskopickými světly a videem. Michael Bielický absolvoval v Düsseldorfu ateliér pod vedení Nam June Paika, pracuje s video-komunikačními systémy a technologiemi virtuální reality (instalace „Příští rok v Jeruzalémě“). Frank Malina se stal průkopníkem kinetického umění, vytváří originální světlo-kinetické systémy, používá elektrická světla a speciální optické efekty.

Media art v ČR dnes editovat

Silver je umělecká skupina založená v roce 1994, jejíž projekty vycházejí z počítačových algoritmů a zkoumají jejich vlastnosti ve spojení s lidským chováním. Další významnou českou umělkyní je Petra Vargová ( dříve používající alias Citoyen), která pracuje s novými médii a poukazuje na kontrast umělého a přírodního, robotického nebo organického. Často se věnuje otázkám tělesnosti, například interaktivní objekt „Socha s lidským jádrem“ (1996) nebo počítačové modulované 3D objekty „Pahýly“ (1999), kde pro texturu použila vlastní naskenovanou kůži – kontrast mezi organickým a virtuálním. Federico Díaz je jedním z českých současných nejvýznamnějších novomediálních umělců. Ve svém díle zkoumá vztahy lidí a přírody k moderním technologiím, používá počítačové programy pro modelování objektů, které následně zhmotňuje pomocí 3D tisku – například „Sakura“ (2004) nebo „Resonance“ (2007). Dalšími umělci jsou například Tomáš Dvořák, Anetta Mona Chisa nebo Markéta Baňková.

Novomediální umělecké školství v ČR editovat

  • Vysoké Učení Technické v Brně, FaVU – ateliéry Intermédia, Multimédia nebo Performance
  • Akademie výtvarných umění v Praze – ateliéry Intermediální tvorby nebo Nových médií
  • Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze – ateliér Supermédií ad.
  • Filmová a televizní fakulta akademie múzických umění v Praze – Centrum audiovizuálních studií, katedry fotografie a kamery
  • Západočeská univerzita v Plzni, FUD – specializace na Multimédia, Nová média, Intermédia nebo Animovaná a interaktivní tvorba
  • Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, FUD –  obory Digitální média, Interaktivní média, Performance a Time-based Media
  • Ostravská univerzita v Ostravě, FU – katedra Intermédií

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. HOROVÁ, Anděla (ed.). Nová encyklopedie českého výtvarného umění. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. S. 436. 

Literatura editovat

  • FLAŠAR, Martin; HORÁKOVÁ, Jana; MACEK, Petr a kol. Umění a nová média. Brno: Masarykova univerzita, 2011.
  • PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a sociální sítě. Praha: Oeconomica, 2010.
  • PAVLÍČEK, Antonín. Nová média a web 2.0. Praha: Oeconomica, 2007.
  • MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: Masarykova univerzita, 2013.
  • MACEK, Jakub. Úvod do nových médií. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2011.
  • RUHRBERG, Karl a Ingo F WALTHER. Umění 20. století: [malířství, skulptury a objekty, nová média, fotografie]. V Praze: Slovart, 2011.
  • LISTER, Martin a spol. (ed.) New Media: A Critical Introduction. 2003. New York: Routledge.
  • MANOVICH, Lev. The Language of New Media. 2001. Cambridge: MIT Press.
  • McLUHAN, Marshal. Jak rozumět médiím: Extenze člověka. 1991. Praha: Odeon.
  • McLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura: výbor z díla. 1. vyd. Brno: JOTA, 2000.

Související články editovat