Otevřít hlavní menu

Milan Knížák

český básník, profesor a výtvarník

Milan Knížák (* 19. dubna 1940 Plzeň) je český výtvarník, hudebník a performer, člen mezinárodního hnutí Fluxus. V letech 1990-1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze (AVU), od roku 1999 do května 2011 jako ředitel Národní galerie v Praze. V letech 1989–2015 byl vedoucím Ateliéru intermediální tvorby na AVU. Jeho aktivity zahrnují akce, výtvarné umění, architekturu, de sign, módu, básně, fotografie a hudbu.

prof. Milan Knížák, Dr.A.
Milan Knížák (2007)
Milan Knížák (2007)

ředitel Národní galerie v Praze
Ve funkci:
1. července 1999 – 31. května 2011
Předchůdce Martin Zlatohlávek
Nástupce Vladimír Rösel

rektor AVU v Praze
Ve funkci:
2. února 1990 – 31. ledna 1997
Předchůdce Jan Hána
Nástupce Jiří Tomáš Kotalík

člen Rady České televize
Ve funkci:
25. května 2001 [1] – 26. února 2003 [2]

Narození 19. dubna 1940 (79 let)
Plzeň
Protektorát Čechy a Morava Protektorát Č. a M.
Alma mater Univerzita Karlova v Praze (neuk.)
Ocenění Medaile Za zásluhy mzz I. stupeň (2010)
Commons Kategorie Milan Knížák
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Karel Knížák
matka Emilie Knížáková
manželka Marie Knížáková[zdroj?]
nevlastní synové Samuel Saudek[zdroj?]
David Saudek[zdroj?]

ŽivotEditovat

Narodil se 19. dubna 1940 v Plzni. Jeho otec Karel Knížák byl řídicím učitelem na měšťanské škole v Blovicích, kde vyučoval také kreslení.[3] V roce 1945 odešel s rodinou na výzvu vlády učit do pohraničí – do Mariánských Lázní, kde začal chodit Milan Knížák do školy.[4] Karel Knížák byl také malířem – krajinářem. Matka byla úřednicí.

V roce 1957 maturoval na gymnáziu v Plané u Mariánských Lázní a poté nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Praze, obor výtvarná výchovaruština. Podle jeho slov se jednalo o kompromis mezi jeho přáním malovat a přáním rodičů, později školu opustil. Poté se stal pomocným dělníkem v PKOJF. Později složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou také později opustil. Pak rok studoval matematickou analýzu na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze. Studia po prvním roce zanechal.

Umělecká činnostEditovat

ČeskoslovenskoEditovat

Poprvé vystavoval v roce 1958 v Mariánských Lázních. Na začátku šedesátých let začal vytvářet své první aktivity – happeningy, jako např. Ceremonie z roku 1968 a Kamenný obřad v roce 1971, dále se věnoval tvorbě objektů, např. Tělo a socha z roku 1963 a různým instalacím tzv. environments na ulicích a ve dvorech Prahy, především na Novém Světě, kde tvořil v atelieru v domě č. 19.[5] v roce 1962. Společně s přáteli založil skupinu Aktuální umění (Actual Art),[6] která někdy kolem roku 1966 slovo umění vypustila z názvu a užívala jen označení Aktual. Známé a již zdokumentované jsou jejich akce na Novém Světě v Praze a Demonstrace Jednoho (obě roku 1964).

V roce 1965 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. V témže roce Jindřich Chalupecký upozornil na Knížákovy aktivity členy hnutí Fluxus a zprostředkoval kontakt s jeho zakládajícím členem Georgem Maciunasem, který ustanovil Milana Knížáka do pozice Director Fluxus East. George Maciunas pozval Knížáka do Spojených států amerických, ale vízum je mu uděleno až roku 1968. Důležitou událostí, a to nejenom pro "beatnickou" komunitu, byl fakt, že do Československa v roce 1965 zavítal Allen Ginsberg. KSČ po dlouhé době svolila uspořádat oficiální studentský majáles. Ten se však stal nepřímou manifestací protivládních stanovisek. Vyvrcholením se stala volba Krále majálesu, jímž se stal Allen Ginsberg, viz jeho báseň Král majáles. Milan Knížák stál mimo underground i další nezávislé iniciativy, ale vliv jeho Aktualu i jeho stejnojmenné hudební skupiny na utváření životních a uměleckých postojů "vlasaté" komunity byl značný a Knížák byl nazýván "Králem mániček".[7] Místem, kde se máničky scházívaly, byl prostor v horní části Václavského náměstí, jakýsi český Hyde park.

USA a FluxusEditovat

V roce 1968 na pozvání George Maciunase již z roku 1965, odletěl Milan Knížák do New Yorku (dříve nedostal pas), kde se účastnil akcí skupiny Fluxus a byl ustanoven "director of Fluxus East".[zdroj?] Ve městě New Brunswick realizoval svůj Lying Ceremony a v New Yorku The Difficult Ceremony, ale jeho akce jsou pro americké publikum příliš náročné.[8] George Maciunas připravil publikaci Knížák’s collected works v edici Fluxus.[9] V roce 2011 proběhla v New Yorku v rámci festivalu Performa 11 přiipomínka Knížákova působení v USA s názvem "The Ginger Island Project", která pojednává o snaze hnutí Fluxus o vytvoření fluxus kolonie na ostrově v Karibiku. Expedice na ostrov se účastnil: Milan Knizák, Yoshi Wada, herec Robert De Niro (až na ostrov nedorazil, ale vytvořil, dosud nezveřejněný, filmový materiál), George Maciunas, Maciunasův pomocník Igor Damian[10] (někdy je uváděn jako Igor Danien, opustil ČSSR na pas Serge Oldenberga[11]). Mezi pozvané patřil i Robert Wittman.[12]

Další činnost v ČeskoslovenskuEditovat

V roce 1970 se Knížák vrátil do Československa. Po návratu se v roce 1975 oženil s Marií Saudkovou, neměl možnost oficiálně pracovat, částečně ho proto živila manželka. Přivydělával si v různých profesích, prodejem obrazů (vlastních) a restaurováním loutek. V roce 1979 pobýval v Německu na stipendijním pobytu v programu DAAD. Výjezd mu byl povolen, podle jeho slov z livechatu, podobně jako jiným disidentům, kupř. Pavlu Kohoutovi či Jaroslavu Kořánovi.[13] V roce 1983 přednáší na Hochschule für Bildende Kunst v Hamburku. V osmdesátých letech se věnoval hudebním a architektonickým experimentům, designu šperků a nábytku. Roku 1982 obdržel cenu za pomalování berlínské zdi.

V letech 2001–2003 byl členem Rady České televize. Od června 2008 byl Milan Knížák také jedním z moderátorů pořadu 18 minut na české komerční zpravodajské televizi Z1.

Milan Knížák se věnuje sbírání, opravě a dokumentaci loutek. Jeho sbírka je umístěna na zámku v Děčíně.[14] V roce 2006 vydal dvoudílnou loutkářskou encyklopedii se zaměřením na scénografii a výtvarné pojetí loutkového divadla s názvem: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950, která je výsledkem, jak uvedl v předmluvě, jeho třicetileté práce.[15] Obsáhlá encyklopedie má 2850 fotografií a 1600 hesel. Odbornou kritikou byla pranýřována především metodologie publikace a množství věcných chyb, také jakési "renesanční" pojetí publikace, dnes na takové encyklopedii pracuje především celý tým odborníků. Nepopiratelnou hodnotu má ale její obrazová část.[15]

Hudební činnostEditovat

AktualEditovat

V roce 1967 založil Milan Knížák rockovou skupinu Aktual, někdy se uvádí, že byl do hudební skupiny Akutal přizván- v sestavě spolu s ním byli kytaristé Pavel Tichý a Ivan Čori. Poprvé vystoupila jejich kapela Aktual v březnu v rámci oslav Mezinárodního dne žen ve Velké Hleďsebi. Jejich vystoupení s písněmi typu Miluju tebe a Lenina se však neshledalo s velkým pochopením a skončilo po odehrání třetí skladby. Pak se Aktualu podařilo proniknout před publikum ještě dvakrát, i tyto koncerty však končily skandálem. Některé jejích písně (např. Atentát na kulturu) byly později mylně připsány skupině The Plastic People of the Universe. Aktual i stejnojmenná hudební skupina měly vliv na formování životních postojů a uměleckých projevů nekonformní mládeže. Hudební vliv na kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 byl nepopiratelný. První vzkříšení 1970: Po návratu z USA v roce 1970 obnovuje Milan Knížák Aktual, je více experimentální, inspiruje se i dechovkou. Nejslavnější koncert obnoveného Aktualu proběhl ve smíchovském Music F Clubu na jaře 1971. Publikum nebylo příliš nadšené také vedení klubu se tvářilo velmi kysele, když skupina počala vrtačkou destruovat pódium a Knížák seká dřevo a háže polínka do publika. Naposled Aktual veřejně hrál roku 1972 ve Slovanském domě v Mariánských Lázních. Druhé vzkříšení 2005: vydání CD s názvem Děti bolševismu v roce 2005 Kdy se Milan Knížák obklopil hudebníky z obou stran "normalizační barikády" a natočil s nimi album nezachovaných nahrávek kapely Aktual. Tvoří ji jednak dřívější Knížákovy přátelé z undergroundové kapely Umělá hmota II (Otakar "Alfréd" Michl a Jan "Dlouhán" Kučera), věhlasný rockový bubeník-cestovatel Jaroslav "Erno" Šedivý, ale i Zdeněk Rytíř Vašek Vašák, s kterými však již Knížák spolupracoval na svých písničkových sólových albech z první poloviny 90. let. Naopak z původní sestavy Aktualu z přelomu 60. a 70.let zde kromě Knížáka nenajdeme již nikoho. Křtu klubu vagon se zúčastnil i prezident Václav Klaus, jako kmotr, který si několik písniček zanotoval. Na cd nechybi zvuky sbíječky, motorky či buldozeru.

Broken musicEditovat

V roce 1963 začal Milan Knížák jako jeden z prvních experimentovat s gramofonovými deskami (tzv. destruovaná hudba). Na jediném gramofonu přehrával nejrůzněji preparované a poničené desky a dával tak vzniknout hudbě, v níž stejnou roli hrál obsah použitých nahrávek i povrch nosičů. Důvěrně známé fragmenty skladeb byly nečekaně přerušovány, skřípotem, šumem či přeskakováním jehel. Vzhledem k tomu, že „hudba vznikající přehráváním destruovaných gramofonových desek nemůže být (nebo jen velmi obtížně) přepsána do not nebo jiného jazyka, je možno desky samotné považovat zároveň i za notace,“ píše v dnes již kanonickém textu Destruovaná hudba. V bookletu CD Broken Tracks dodává: „Destruovanou hudbu jsem začal vymýšlet v roce 1964 a jsem jedním ze světových protagonistů tohoto druhu hudby. Prvně byla použita v II. Manifestaci Aktualního umění v roce 1965. Později se dostala do obecnějšího povědomí pod názvem Broken Music, což je název mého LP, které vyšlo v sedmdesátých letech v Itálii.“ Skladba Broken Music byla zařazena do vybrané společnosti mezi 1000 nejdůležitějších skladeb 20. století, z českých autorů spolu s Janáčkem, Martinů a Novákem.

Hravá, monumentální i nervydrásající Broken Music – Milan Knížák totiž neestetizuje a nerozmělňuje ostrý zvuk destruovaných desek žádnými efekty – je v současné době považována za jednu z prvních, ne-li vůbec první vlaštovku žánru turntablismu, kreativního hraní na gramofony, které se v podobě DJingu prosadilo na poli taneční pop music a hip-hopu a v mnoha dalších, zajímavějších podobách na poli alternativní hudby. Přední světoví hráči na gramofon, jako je Christian Marclay, Philip Jeck, Dieb13 či erikM mají v Milanu Knížákovi předchůdce i vzor. S destruovanou hudbou Milan Knížák sporadicky koncertuje do dnešních dnů, kromě gramofonů si na pódium ale brává i klávesy a kazetové magnetofony s nahrávkami svých kompozic jiného druhu. Koncepce destruované hudby byla později rozšířena: z desek se díky podnětu galeristy Gina Di Maggia stala samostatně existující výtvarná díla a Milan Knížák kromě elpíček destruoval a kolážoval i tištěné partitury.


DiskografieEditovat

Broken Music Multhipla Records 1979
Symphonie für Flöte und Orchester (LP, Ltd, Num) Edition Hundertmark 125 1989
Obřad Hořící Mysli Condor (3) 1991
Alois Pinos, Petr Pokorný (2), Petr Eben, Miloslav Ištvan, Milan Knížák, Francesco Lotoro -Praha '68 (CD, Album) Symposion 1SCL0403 1999
Navrhuju Krysy (CD, Album) Anne Records ANNE 018 2002
Atentát Na Kulturu Anne Records 2003
Milan Knížák live Egon Schiele Art Centrum 2004
Děti bolševismu Guerilla Records 2005
Broken Tracks (CD, Album) Guerilla Records GR 050-2 2008
Chovám v kleci bolševika Guerilla Records 2013
Milan Knížák & Kommissar Hjuler - Fluxus (Anrufbeantwortermusik) Psych.KG 2014
Milan Knížák & Komisar Jvler I Chot* - Petition Zum Studentischen Protest (Fluxus West) Psych.KG 2015
Milan Knizak* assistance Phaerentz / Opening Performance Orchestra - Broken / Re/broken (CD, Album, Dig) Sub Rosa SR 409CD 2015
Necháme svět zvířatům Guerilla Records 2017

PolitikaEditovat

Milan Knížák byl během totalitního režimu v Československu zhruba 300krát zadržen policií, vězněn, kupř. za napadení policisty ve Vídni, za poškozování zájmů ČSSR v zahraničí, za nezabránění v emigraci atd. Od roku 1966 byl evidován jako nepřítel státu.[16]

V roce 1972 napsal telegram generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi, v němž ho vyzýval, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává malováním pornografie.[17] Dále na sebe upozornil při soudním sporu se skupinou The Plastic People of the Universe za protistátní činnost,[18] když prokuratura předložila text písně Plastic People, převzatý od skupiny Aktual, jako jeden z důkazů žaloby. Tehdejší žalobce napadnul formulaci v textu písně "Atentát na kulturu".[19] která připomínala útok na "Spisy":

[…] Probuďte pátera Koniáše ať vstanou z mrtvejch jezuiti tisíce knih je třeba spálit […]
— Milan Knížák Atentát na kulturu[20]

Milan Knížák se k autorství textu písemně sám přihlásil.[21] Byl uvězněn a petici za jeho propuštění podepsal (mimo řadu významných osobností) kupř. básník Jaroslav Seifert.[22] Sám Milan Knížák o kapele Plastic People mluví jako o kavárenské skupině.[23]

V říjnu 2007 protestoval proti stavbě nové budovy Národní knihovny dle návrhu Jana Kaplického.

V roce 1998 neúspěšně kandidoval do senátu v Berounském obvodu za ODS (30,5 % a 37,8 % hlasů v 1. a 2. kole). Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 oznámil záměr kandidovat za Národní koalici (koalice Národní strany a České strany národní sociální), ale nakonec z kandidátky odstoupil.[24]

Na začátku devadesátých let organizoval demonstraci za záchranu kubistického činžovního domu od Josefa Chochola v Neklanově ulici č. p. 98 pod Vyšehradem. Se studenty se zúčastnil demonstrace proti nevkusným sochám v Praze.[25] Upozornil na sebe také kontroverzními názory na romskou otázku: „Jiří Čunek byl k Romům příliš vstřícný, já bych jim náhradní byty nenabídl“.[26]

Akademie výtvarných uměníEditovat

V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl až do roku 2015 vedoucím pedagogem v Ateliéru intermediální tvorby.[27] Za jeho rektorského působení založila Akademie doktorandské studium. V roce 1998 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce secesní budovy Akademie, kterou započal. V letech 1990 až 2015 vedl na AVU Ateliér intermediální tvorby 1. Vychoval řadu významných umělců např. Kryštof Kintera, Milena Dopitová, Milan Mikuláštík, Tomáš Hlavina, Milan Perič, Jakub Špaňhel, Alena Kupčíková, Filip Turek a další.

Národní galerieEditovat

Roku 1999 jmenoval ministr kultury Pavel Dostál Milana Knížáka generálním ředitelem Národní galerie v Praze, kde nahradil Martina Zlatohlávka. Na začátku vyřešil vysoké a dlouho odkládané restituční nároky: kupř. Waldesovy rodiny[28] na sbírku Jindřicha Waldese, změnil systém řízení a financí, zachoval pouze dva účty jeden v české a druhý v cizí měně[29] a celkově ji oddlužil.[30] To vše uveřejnila České televize (30. dubna 2008) a přednesl sám Milan Knížák při tiskové konferenci NG (6. 5. 2008). Jiří Fajt, někdejší ředitel oddělení starých sbírek, však předchozí hospodaření generálního ředitele Martina Zlatohlávka hájí jako méně autoritativní a kritiku současného Knížákova vedení nepřijímá a označuje ji za dezinformaci. Knížákovo působení označil za "Knížákovu normalizaci".[31]

Milan Knížák se dále vrhl i do systému výstavních expozic ve Veletržním paláci. Ty upravil podle osobností, tedy podle autorů, s menším důrazem na směry, školy a proudy; předchozí expozice vytvářela souvislosti zcela nové tím, že kombinovala díla od různých autorů a skládala je v prázdných bílých kójích či dlouhých chodbách do nových celků. Např.: Obrazy Jana Zrzavého byly k vidění na třech různých místech: První místo na protilehlé stěně v kóji Františka Kupky, Zrzavého drobné portréty se zde vynořovaly v závěru Kupkovy aleje sfing. Po této mystické konkluzi jej dále čekalo kubistické sousedství vedle Josefa Čapka a třetí sousedskou katarzí byla stěna sdílená s Josefem Váchalem. Vše v dlouhé klinické expozici, místy ozvláštněné živými květinami. Kritik Ladislav Kesner ml. tuto expozici nazval ztělesněním i parodií moderny: "Expozice ve VP se jeví být jak ztělesněním, tak parodií modernistické instalace."[32]

MK do expozice zapojil také produkci, která je podle kritiky sice efektní ale spadá spíše do oblasti českého uměleckoprůmyslového muzea: jako např. z oblasti fotografieakty Františka Drtikola, dobový experimentální film: část scén z filmu Extase od Gustava Machatého, reklamní snímky od Alexandera Hackenschmieda, známého pod jménem Hammid, a dobový design průmyslový: Tatru Hanse Ledwinky a grafický design: Ladislav Sutnar. Lehce kontroverzní projevy socialistického umění: budovatelské plakáty a portrét Julia Fučíka od Maxe Švabinského. Expozici doplnil znovuvytvořením kinetických a světelných modelů pozapomenutého Zdeňka Pešánka a fotografií obchodního domu Baťa s Pešánkovou světelnou reklamou. Národ bohužel stále musí čekat na vzkříšení ztraceného Pešánkova barevného klavíru. Dále zařadil díla tzv. outsiderů; o tomto zařazení tvrdí: "zařazení tzv. outsiderů, tzn. lidí, jejichž práce se v instalacích a dokonce i ve sbírkách Národní galerie v Praze doposud neobjevila. Jde např. o Pavla Brázdu, Zdeňka Macka, Vladimíra Modrého a Karla Šlengra. Tito autoři se z nejrůznějších důvodů pohybovali na okrajích umělecké scény. Teoretici si jejich práce nevšímali, nebo jen velmi okrajově".[33]

Z expozice Milan Knížák vyřadil obraz ukřižování Václava Chada, který po své smrti ve dvaadvaceti letech zanechal své dílo na absolutním začátku – mimo několika Goyových parafrází či volných skic podle obrazů Gogha vlastně pouze jeden větší dokončený obraz a k němu dvě skici podle Rubensova plátna. Většinu času Václav Chad patrně trávil odbojovou prací. Toto vyřazení odborná kritika zcela pominula.

V květnu 2011 byl z čela Národní galerie odvolán. V čele NG ho nahradil Vladimír Rösel.[34]

Poslání Národní galerieEditovat

Samo o sobě je podle Milana Knížáka posláním Národní galerie být muzeem, nikoliv Kunsthalle.[zdroj?] Odborná kritika instalaci ve Veletržním paláci označila za needukativní, matoucí, příliš lokální, českou.[35] Podle ní budou mít problém hlavně zahraniční návštěvníci, kteří nejsou na české umění zvyklí, nevědí, kam si díla zařadit, a ocitají se tak v neznámém terénu; cit: "Když do Veletržního paláce přijde někdo ze zahraničí, tak je udiven, protože českému umění z velké části vůbec nerozumí, vidí tam sice spoustu děl, ale ztrácí orientaci."[35] Sám Milan Knížák tvrdí, že expozice má v zahraničí úspěch, což nikoho z kritiků a ani z novinářů nezajímá a galerií předkládané materiály vůbec nechtějí číst.[zdroj?]

O poslání Národní Galerie uvažuje kurátor na volné noze Zdeněk Felix jako o místě edukace mladých lidí, studentů, sběratelů, lokálních politiků i ministrů, celou tuto elitu ale čeká jen domácí umění a z něj se odvíjející čechocentrismus.[36]

Pražské bienáleEditovat

Milan Knížák založil roku 2003 po zahraničním vzoru novou tradici "Pražské biennale", mezinárodní přehlídku současného umění v Praze. Při organizaci prvního ročníku v roce 2003 však došlo k neshodám se spoluorganizátory: Giancarlem Politim z uměleckého časopisu Flash Art a Helenou Kontovou. Důsledkem tohoto schizmatu byla následující dvě Pražská biennale v roce 2005 – jedno v Národní galerii a druhé více provizorní, pořádané Flash-artem v bývalé hale ČKD v Karlíně – zahájené o měsíc dříve.[37] Malíř Roman Franta ironický paradox situace ve svém díle vyjádřil trefně jako: Prague Abnormale 2005.[38] Milan Knížák poté změnil biennale na triennale – International Triennale of Contemporary Art Prague.[39]

Protesty a kritikaEditovat

Protesty a kritika se proti Milanu Knížákovi v čele jedné z největších státních sbírkových institucí opakovaně ozývaly z úst některých odborníků a umělců:

Katarína RusnákováEditovat

V roce 2000 odchází z Národní galerie Katarína Rusnáková. Milan Knížák k jejímu odvolání ve spisu "VÝROČNÍ ZPRÁVA Národní galerie v Praze ZA ROK 2000" uvádí: "Během práce na prezentacích ve Veletržním paláci došlo k řadě nedorozumění s tehdejší ředitelkou Sbírky moderního a současného umění Katarínou Rusnákovou. Nezbývá mi než přiznat, že výběr této vedoucí pracovnice byl nešťastný. Chtěl a potřeboval jsem někoho z oblasti mimo Národní galerii a věřil jsem, že Katarína Rusnáková bude schopna náročnou úlohu ředitelky nesmírně zanedbané sbírky splnit. Bohužel, nestalo se tak. Práce se sbírkovými předměty, pečování o ně a vědecká práce směřující dovnitř galerie, jí byly cizí. Měla, jako asi všichni dosavadní ředitelé, touhu změnit moderní sbírku v jakousi "Kunsthalle", kde se především pořádají krátkodobé výstavy. Navíc akcentovala své osobní záliby a dokonce preferovala některé autory, což mělo za následek i určité zneužití pravomocí v ekonomické oblasti. To bylo hlavním impulsem k jejímu odchodu."[33]

Katarina Rusnaková po svém příchodu v jednom z prvních rozhovorů sama uvedla: "Každá instituce je nástrojem násilí a moci, takže si musím dát pozor, abych nebyla sebestředná."[40] Milan Knížák kritizoval také její výstavu "Lidická sbírka" ve Veletržním paláci.[41]

Kafka knihkupecEditovat

V lednu 2000 vyvrcholil spor mezi Národní galerií a Společností Franze Kafky, resp. její obchodní společností "Centrum Franze Kafky", kterou zastupovala Marta Železná. Spor vznikl kvůli platnosti smlouvy o symbolickém pronájmu[42] prostoru v paláci Kinských. Ten měla Společnost Franze Kafky v užívání za symbolický roční nájem, podle Milana Knížáka kolem 16 000 Kč ročně.[43] Milan Knížák v neprůstřelné vestě spolu s kustody a za asistence policie obsadil "Knihkupectví Franze Kafky" jak zněl oficiální název obchodu, který sídlil v paláci Kinských.[44] Obchodní společnost "Centrum Franze Kafky" jej pronajímala již ne za symbolický, ale za tržní nájem kolem 50 tisíc měsíčně jednomu pražskému knihkupci.[43] Milan Knížák uvedl na BBC: "... počítejte ten rozdíl. Je to nebetyčný rozdíl. Jedná se asi o milion dolarů." Ve sporu figuroval i Vladimír Železný, známý v té době svou sbírkou výtvarného umění. Milan Knížák jeho nabídku na vyřešení sporu nechtěl komentovat.[43] "Knihkupectví Franze Kafky" bylo po třech měsících, v dubnu 2000, obnoveno pod pozměněným názvem "Kafkovo knihkupectví". Tento název si nechala Národní galerie zaregistrovat. Pamětní deska, kterou ministr Pavel Dostál slavnostně odhalil na "Kafkově knihkupectví" nese nápis:

"Zde býval obchod se střižním a galanterním zbožím Hermanna Kafky, otce Franze Kafky". Franz Kafka a ani nikdo z jeho nejbližší rodiny však nikdy knihy neprodával.[45]

Dary a nákupy, Rodčenko a BeuysEditovat

V letech 2000 a 2001 Milan Knížák získal pro Národní galerii řadu různých darů: Platzerovu plastiku sv. Jana Nepomuckého a především unikátní sbírku 1250 anatolských koberců a 156 předmětů asijské provenience; vše daroval německý sběratel Rainer Kreissl. V roce 2001 Národní galerie dostala darem též od pana R. Kreissla čtyři plátna, jejichž autorem je údajně ruský abstraktní malíř Alexandr Rodčenko.[46] Díla bez dokumentace vystavila Národní galerie v lednu roku 2000.[47] Po expertize se prokázalo, že se jedná o bezcenná poválečná falza, která se ale v dílech ruské moderny vyskytují celkem často.[48]

Milan Knížák zakoupil do Národní galerie dílo kdysi kontroverzního německého umělce-revolucionáře, Josepha Beuyse, dnes již čítankového klasika. Instalace nese název "Auto" a stála 15 milionů korun. Nákup byl často kritizován v médiích jako předražený, lišila se jen míra předražení: od trojnásobného po desetinásobné. O tomto uměleckém díle se často i v seriozním tisku či veřejnoprávní televizi mluvilo jako o "třech kovových obručích s názvem Auto" za 500 000 euro.[49] (Podobně absurdní by bylo kupř. tvrdit o Picassově obraze "Musketeer", že je to olejovou barvou skromně potřená nevelká lněná látka s názvem "Mušketýr" za 11,5 milionů dolarů.)[50] Po anonymním udání na předraženost díla se o nákup začala zajímat také policie. Ministerstvo kultury muselo dokonce vydat zvláštní stanovisko zpracované na základě dotazů ze sdělovacích prostředků o postupu nákupu děl Národní galerií.[51]

Cena Jindřicha ChalupeckéhoEditovat

Rok 2000, Cena Jindřicha Chalupeckého. Po sporu mezi Milanem Knížákem a Davidem Černým o umístění Černého soch ve Veletržním paláci došlo k vyvedení laureáta ceny Davida Černého ochrankou na ulici. Václav Havel byl nucen cenu předat na chodníku před palácem, dnes galerii mamutích soch, jelikož David Černý odmítl do galerie vstoupit, dokud bude v jejím čele Milan Knížák. Václav Havel dále pronesl podobenství o Mohamedovi a hoře.[52]

"Kauza" Vaněk versus LadaEditovat

Rok 2002, spor dědiců autorských práv k dílu Josefa Lady s umělcem Tomášem Vaňkem a jeho obrazy. Milan Knížák nechal Vaňkovy obrazy na stěnách zakrýt plachtou, dokud se spor nevyřeší.[53]

Kauza František Kupka, nezapůjčení obrazuEditovat

Rok 2006, teoretička Noemi Smolíková razantně vystupuje proti vedení galerie v kauze nezapůjčení obrazu Františka Kupky Fuga do Francie. Tvrdí, že Kupkův obraz nebyl zapůjčen na výstavu o vzniku abstrakce v Centre Pompidou, kde měl být dokonce stěžejním dílem a umístěn na obálce katalogu; cit.: "Připomenu jenom odmítnutí zápůjčky Kupkových obrazů pařížskému Centre Pompidou, které chtělo ve své výstavě o vzniku abstrakce Kupkovi přidělit stěžejní roli. Kupkův obraz Fuga měl dokonce být zobrazen na obalu katalogu. Nebyl, díky Knížákově zcela nepochopitelné zarputilosti".[54]

Stanislav Kolíbal o situaci s dílem Františka Kupky hovoří zcela jinak: "Nešlo o nějakou Fugu, nýbrž o Dvoubarevnou fugu čili Amorfu, jak se nejčastěji nazývá. Muzeum, které o její zapůjčení požádalo, nebylo žádné pařížské Centre Pompidou, nýbrž Musée d’Orsay – konkrétně jeho ředitel Serge Lemoine. Znal jsem ho dobře již v době, kdy byl ředitelem Muzea v Grenoblu... Národní galerie nabídla panu Lemoinovi náhradou jiný Kupkův velmi důležitý obraz z roku 1909" (Klávesy piana – Jezero).[54]

Zapůjčování: o zapůjčování děl ze sbírek Stanislav Kolíbal dále uvedl: "Právě v těchto dnech visí jiný Kupkův obraz (Stroje – půjčený z instalace!) v Palazzo Ducale v Janově, stejně jako Celník Rousseau: Já, portrét – krajina v pařížském Grand Palais."[54] Milan Knížák svou politiku zapůjčování děl vysvětluje takto: "Také jsem zavedl přísný režim půjčování děl. Za komunistů, aby vůbec měla Národní galerie nějaký kontakt se světem, se z ní udělala výpůjčovna. My ale chceme, aby lidé jezdili do naší Národní galerie, a ne abychom ty nejlepší věci posílali ven."[55]

Skupina Rafani 2004Editovat

V roce 2004 se skupina Rafani při návštěvě Veletržního paláce společně a veřejně vykálela na zem v expozici českého a slovenského umění šedesátých let na protest proti způsobu vedení Národní galerie a svou akci označili za performanci.[56] Milan Knížák o nich mluví stylem: "Rafani jsou největší konvencí pod sluncem. Ti jsou tak opatrní..."[zdroj?]

Cena 333 a ZtohovenEditovat

Rok 2007. Cena 333 je udělována Národní galerií mladým výtvarníkům. Podporuje ji nadace ČEZ. Cenu získala skupina Ztohoven. Knížák ocenil jejich riskantní zásah do vysílání České televize, někdy nesprávně označovaný za hacking, při kterém nelegálně vnikli do soukromého objektu českých radiokomunikací, vyšplhali na jeden z vysílačů a přes instalovanou kameru vstoupil do živého vysílání jejich atomový výbuch.

Skupina Guma GuarEditovat

Nesouhlas s Knížákovými názory a činy vyjádřila skupina Guma guar, která uspořádala výstavu v galerii Vernon s názvem Milan Knížák: Podivný Kelt.[57] Milan Knížák označil celou skupinu Guma guar a jejího hlavního představitele Milana Mikuláštíka, svého bývalého žáka, za snad ještě horší případ, než jsou Rafani, cit.: "Dělají všechno pro to, aby byli vidět. To nemá se mnou nic společného, " říká, "tam jde o NĚ. A já jsem k tomu zviditelňování vhodný. Například teď propůjčili svůj prostor na Staroměstské radnici Komunistickému svazu mládeže, bohužel si neuvědomují, že je tím legitimizují. Pro mě je to plytká skupina, které jde jenom a výhradně o sebe, o svou slávu..."[zdroj?] Milan Knížák podal na tuto akci trestní oznámení.[58]

Čas na změnuEditovat

V roce 2008 opět začaly sílit hlasy, které si přejí Knížákovo odvolání z funkce ředitele NG a vypsání nového mezinárodního konkurzu na tento post. Hlavní představitelem tohoto požadavku byla iniciativa s názvem Čas na změnu v čele s výtvarníkem Jiřím Davidem.[59] O Jiřím Davidovi se Milan Knížák vyjádřil velmi stručně a s jistým náznakem omluvy – ať se na mě nikdo nezlobí – jej popsal jako psychicky narušenou osobnost s velkým vnitřním mindrákem.[zdroj?] V březnu 2009 ministr kultury Václav Jehlička oznámil, že hodlá odvolat všechny ředitele, kteří jsou v čele příspěvkových organizací ministerstva déle než šest let a vyhlásit konkurz na jejich místa. To se týká i Milana Knížáka, který je v čele Národní galerie devátým rokem: "Není v tom nic osobního," potvrdil v rozhovoru pro tisk.[60]

Knížák vs. ČernýEditovat

Během roku 2011 vznikl mezi Milanem Knížákem a Davidem Černým další konflikt poté, co Černý Knížáka v lednovém dokumentu České televize "Cena Jindřicha Chalupeckého" počastoval výrokem "kriploidní čurák". Knížák následně podal na Černého i Českou televizi trestní oznámení.[61] Podle Knížáka ho tím chtěl Černý úmyslně znevážit, a zasáhl tak do jeho práva na čest a důstojnost.[62]

Přesun soch od Národní galerieEditovat

V roce 2012 Národní galerie přesunula monumentální sochy umístěné před budovou Veletržního Paláce z důvodu objemného zábradlí, které limitovalo pohyb návštěvníků.[63] Zábradlí zde bylo umístěno kvůli slepcům, jak praví vyhláška 398/2009 Sb.[64] Milan Knížák se stěhováním svých děl nesouhlasil.[65]

GalerieEditovat

OceněníEditovat

  • Cena Jiřího Koláře v roce 1977, Praha
  • Grand Prix na V. mezinárodním Triennale kresby, 1992, Wroclav, Polsko
  • Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za pedagogickou činnost, 1997, Praha
  • Historická pečeť města Plzně, 1997, Plzeň
  • Cena roku za celoživotní uměleckou činnost, "ARTeon", 2002, Poznan, Polsko
  • Udělení ceny Nadace Universitas Masarykiana, Olomouc, 2006
  • Vynikající výrobek roku 2006 kolekce klik New Generation, Design centrum ČR
  • Medaile Za zásluhy I. stupně, 2010

Pedagogická činnostEditovat

  • University of Kentucky, Lexington (přednášel), 1969, KY., USA
  • UCLA Los Angeles (přednášel), 1969 CA., USA
  • HfBK Hamburg (přednášel), 1983, Německo
  • Profesor International Sommerakademie, 1987, 1990, 1993, 1996, 2003, 2007, Salzburg, Rakousko
  • Rektor Akademie výtvarných umění v Praze 1990–1997
  • Profesor Intermediálního ateliéru AVU v Praze 1990 až dosud
  • Profesor Sommeracademie 1991, Berlin, Německo
  • Profesor Summerakademie Gomera, Kanárské ostrovy, 1995,1996,1997
  • Profesor Ecal école cantonale d’art de Lausanne, 1998, Švýcarsko

ReferenceEditovat

  1. Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2001 [online]. Česká televize, 2002 [cit. 2014-03-08]. Dostupné online. 
  2. Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2003 [online]. Česká televize, 2004 [cit. 2014-03-08]. Dostupné online. 
  3. Archivovaná kopie. www.muzeum-blovice.cz [online]. [cit. 2009-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-18. 
  4. Karel Knížák a Jarovská škola[nedostupný zdroj] na webu obce Jarov
  5. MK a performance v Prazena libri. cz
  6. Jak Milan Knížák páchal atentát na kulturu na Novinky. cz
  7. [1] Archivováno 4. 2. 2009 na Wayback Machine hippies dejiny
  8. Milan Knížák na webu VVP AVU
  9. Milan Knížák a Fluxus Archivováno 11. 8. 2011 na Wayback Machine na Artlistu
  10. [2]
  11. http://www.gjk.cz/?id=4325
  12. http://georgemaciunas.com/?page_id=755
  13. {title}. tiscali.cz [online]. [cit. 2009-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2003-08-03. 
  14. Muzeum loutek Archivováno 12. 12. 2009 na Wayback Machine na kdykde. cz
  15. a b http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=12880
  16. milan Knížák životopis na Avu.cz
  17. Knížák: Rebel, který ochutnal moc, Petr Třešňák, CS Magazin
  18. Obžaloba na webu Petra Cibulky
  19. http://www.milanknizak.com/258-lp/195-hudba/221-kapela-aktual/ Milan Knížák Atentát na kulturu (audio)
  20. Záznam chatu s Milanem Knížákem Archivováno 9. 7. 2003 na Wayback Machine na Tiscali.cz
  21. Underground byl až příliš anarchistický, nejasný, nevypočitatelný a nepolitickýna czechtech. bloguje
  22. http://www.bumbum.cz/underground/?page=kniha/cast_1 Jaroslav Seifert a proces s Plastiky[nedostupný zdroj] na Bumbum.cz
  23. plastic people kavárenská kapela na Guerilla.cz
  24. Knížák rezignoval na evropského poslance
  25. studenti proti nevkusným sochám na Radio.cz
  26. k Romům bych nebyl tak vstřícný MK o Romech na Lidovky.cz
  27. https://www.avu.cz/category/avu-menu/akademie/ateliéry/ateliér-intermediáln%C3%AD-tvorby-i-škola-milana-kn%C3%ADžáka
  28. USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 18. října 1999 č. 1112 Usnesení vlády CR na kormoran. vlada. cz
  29. Milan Knížák: "I‚ve always been a leader. " na prague-tribune. cz
  30. Ivana Haslingerová: Milan Knížák: "Národní galerie je museum umění národa" Archivováno 8. 4. 2009 na Wayback Machine na fragmenty. cz
  31. Jiří Fajt: O Knížákových mystifikacích, galerii a "dluzích"na blog. aktualne. centrum. cz
  32. [Kesner, Ladislav: Muzeum umění v digitální době, NG Praha, 2000 s. 74] kniha L. Kesnera o muzejnictví
  33. a b VÝROČNÍ ZPRÁVA Národní galerie v Praze ZA ROK 2000 zpráva NG na webu NG
  34. Milan Knížák v Národní galerii definitivně končí, novinky.cz, 1. září 2011
  35. a b Karolína Jirkalová, Jan Skřivánek: Se Zdenkem Felixem o kurátorech, sběratelích a vlastnostech dobrého umění na bibliofil. cz
  36. Z. Felix a čechocentrismus na stránkách Institutu umění
  37. MICHAELA FREEMAN: CZECH-MATE: DISSENT IN PRAGUE Pražské bienále 2 Archivováno 8. 4. 2009 na Wayback Machine na discreet-uk. com
  38. Abnormále na dooka. cz
  39. International Triennale of Contemporary Art 2008, National Gallery in Prague Pražské trienále Archivováno 8. 4. 2009 na Wayback Machine na pressweb. cz
  40. Umělec 5+6/1999 na divus. cz
  41. Lidice: Stálá sbírka výtvarného umění na památníku Lidice
  42. spor o nájemní smlouvu mezi SFK a NG, blisty. cz
  43. a b c rozhovor s MK na BBC[nedostupný zdroj] na BBC
  44. obsazení knihkupectví FK v Paláci Kinských na kultura idnes. cz
  45. Kafkovina spisovatele.cz
  46. {title}. www.radio.cz [online]. [cit. 14-03-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 29-01-2005. 
  47. Ivo Prokop: Zprávy: 22. 10. 2000 Archivováno 8. 4. 2009 na Wayback Machine (archiv. radio. cz)
  48. Sběratel Kreissl daroval NG plátna připisovaná Rodčenkovi na kultura. idnes. cz
  49. Beuys Auto na webu ČT
  50. http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=20601088&sid=acu_y_m2JCyc
  51. stanovisko k postupu nákupů děl do NG na stránkách Institutu umění
  52. Vizitka výtvarníka Davida Černého David Černý na ceskenoviny. cz
  53. Jan Paul: "Kauza" Vaněk versus Lada v pohledu médií na blisty. cz
  54. a b c Noemi Smolíková, Stanislav Kolíbal: Prospívá Milan Knížák Národní galerii? na literarky. cz
  55. Provokatér Milan Knížák: Moc kulturním národem v současnosti nejsme, super.cz, 18. 8. 2008. www.super.cz [online]. [cit. 2011-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-06-27. 
  56. Protestní akce umělců přímo v expozici Národní galerie Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine na proculture. cz
  57. Radek Wohlmuth: Jsem Milan Knížák a kupuji předražená díla na aktualne. centrum. cz
  58. nepravý Milan Knížák na prodejna lidovky. cz
  59. Jiří David: Pozvání Archivováno 4. 2. 2009 na Wayback Machine
  60. Knížák skončí, Jehlička vymění "přesluhující" ředitele na ct24. cz
  61. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/136404-knizak-vs-cerny-za-vulgarismy-zaluje-jeho-i-ct/
  62. http://www.mediar.cz/david-cerny-a-ct-musi-zaplatit-knizakovi-za-urazku-100-tisic-kc/
  63. http://www.ngprague.cz/cz/1010/3569/clanek/reakce-narodni-galerie-v-praze-na-clanek-zverejneny-v-deniku-pravo/
  64. http://www.tzb-info.cz/pravni-predpisy/vyhlaska-c-398-2009-sb-o-obecnych-technickych-pozadavcich-zabezpecujicich-bezbarierove-uzivani-staveb
  65. http://www.ceskenoviny.cz/kultura/zpravy/ng-odvezla-sochy-od-veletrzniho-palace-a-vybere-jeho-reditele/831722&id_seznam=

Externí odkazyEditovat