Nosorožec dvourohý severozápadní
Nosorožec dvourohý severozápadní (Diceros bicornis longipes) je vyhynulý poddruh nosorožce dvourohého. V roce 2011 byl organizací IUCN prohlášen za vyhynulého.[2][3] Předpokládalo se, že byl geneticky odlišný od ostatních poddruhů nosorožců.[4] Kdysi byl rozšířen v savanách subsaharské Afriky, ale jeho počty se v důsledku pytláctví snížily. Žil převážně v Kamerunu, ale při průzkumech od roku 2006 se nepodařilo najít žádné jedince.
 Nosorožec dvourohý severozápadní | |
|---|---|
 Holotyp, samice zastřelená v roce 1911 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 vyhynulý[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | lichokopytníci (Perissodactyla) |
| Čeleď | nosorožcovití (Rhinocerotidae) |
| Rod | nosorožec (Diceros) |
| Druh | nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) |
| Trinomické jméno | |
| Diceros bicornis longipes Ludwig Zukowsky; 1949 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Taxonomie editovat
Tento poddruh pojmenoval Ludwig Zukowsky v roce 1949 Diceros bicornis longipes. Slovo longipes je latinského původu a vzniklo spojením slov longus (daleký, dlouhý) a pēs (noha). Odkazuje na dlouhý distální segment končetiny poddruhu, který je jedním z mnoha zvláštních znaků poddruhu. Mezi další charakteristické znaky nosorožce dvourohého severozápadního patřil roh se čtvercovým základem, první dolní premolár zachovaný u dospělých jedinců a premoláry běžně opatřené kristami.[5]
Populace byla poprvé objevena v jihozápadním Čadu, Středoafrické republice, severním Kamerunu a severovýchodní Nigérii.[6]
Nosorožec dvourohý severozápadní je jedním ze tří poddruhů nosorožce dvourohého, které v historické době vyhynuly; dalšími dvěma jsou nosorožec dvourohý jihozápadní a diceros bicornis brucii.[7]
Popis editovat
Nosorožec dvourohý severozápadní měřil na délku 300 až 380 cm, na výšku 140 až 170 cm a vážil 800 až 1350 kg.[8] Měl dva rohy, z nichž větší (přední) měřil 50 až 130 cm a menší (zadní) 2 až 55 cm.[8] Jeho běžnou stravou byly listnaté rostliny a výhonky v okolí jejich výskytu. Během dopoledne nebo večera hledal potravu. V nejteplejších částech dne spal.[9] Obýval velkou část subsaharské Afriky.[10] Mnoho lidí věřilo, že jeho rohy mají léčivé účinky, což vedlo k intenzivnímu pytláctví. Toto přesvědčení však nemá oporu ve vědeckých faktech.[10] Předpokládá se, že stejně jako většina nosorožců dvourohých byl krátkozraký a často se spoléhal na místní ptáky, jako jsou například klubáci červenozobí, kteří mu pomáhali odhalit přicházející hrozby.[11]
Populace a pokles editovat
Na počátku 20. století byl nosorožec dvourohý severozápadní intenzivně loven, ale ve 30. letech 20. století se jeho populace zvýšila poté, co byla přijata ochranná opatření. S tím, jak se v průběhu let snižovalo ochranářské úsilí, klesal i počet. V roce 1980 se početnost populace pohybovala v řádu stovek jedinců. Není známo, že by byli drženi v zajetí, nicméně v roce 1988 se předpokládalo, že je jich přibližně 20 až 30 chováno pro účely chovu.[12] Pytláctví pokračovalo a do roku 2000 jich podle odhadů přežilo pouze 10. V roce 2001 se tento počet snížil na pouhých pět. V roce 2004 se sice věřilo, že jich stále žije asi třicet, ale později se ukázalo, že tento údaj vychází ze zfalšovaných údajů.[13]
Nosorožec dvourohý severozápadní se objevil asi před 7 až 8 miliony let. Byl to poddruh nosorožce dvourohého. Po většinu 20. století byla jeho populace nejvyšší ze všech druhů nosorožců a dosahovala téměř 850 000 jedinců. V letech 1970 až 1992 došlo k 96% poklesu populace nosorožců dvourohých, včetně nosorožce dvourohého severozápadního. Za vyhynutí tohoto druhu může zčásti rozsáhlé pytláctví a také farmáři, kteří zabíjejí nosorožce na obranu své úrody v oblastech v blízkosti nosorožčích teritorií.[14][15]
Tento poddruh byl v roce 2011 oficiálně prohlášen za vyhynulý,[13] naposledy byl pozorován v roce 2006 v Severním regionu Kamerunu.[16][17]
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Western black rhinoceros na anglické Wikipedii.
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ EMSLIE, R. Diceros bicornis ssp. longipes. Červený seznam IUCN [online]. [cit. 2022-07-31]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2020-1.RLTS.T39319A45814470.en.
- ↑ BOETTCHER, Daniel. Western black rhino declared extinct [online]. BBC, 2011-11-11 [cit. 2022-07-31]. Dostupné online.
- ↑ MATHUR, Aditi. Western Black Rhino Poached Out of Existence; Declared Extinct, Slack Anti-Poaching Efforts Responsible. International Business Times [online]. 2011-11-14 [cit. 2022-07-31]. Dostupné online.
- ↑ GROVES, Colin; GRUBB, Peter. Ungulate Taxonomy. [s.l.]: Johns Hopkins University Press, 2011. Dostupné online. OCLC 708357723 S. 25–26.
- ↑ SMITH, Hillman K.; GROVES, C. P. Diceros bicornis. Mammalian Species [online]. [cit. 2022-07-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. DOI 10.2307/3504292.
- ↑ ROOKMAAKER, L. C.; GROVES, C. P. The extinct Cape Rhinoceros, Diceros bicornis bicornis (Linnaeus, 1758). S. 117–126. Säugetierkundliche Mitteilungen [online]. [cit. 2022-07-31]. Roč. 26, čís. 2, s. 117–126. Dostupné online.
- ↑ a b Diceros bicornis longipes [online]. [cit. 2022-07-31]. Dostupné v archivu.
- ↑ Black Rhino - Diceros bicornis [online]. Rhino Research Center [cit. 2022-07-31]. Dostupné online.
- ↑ a b GWIN, Peter. Rhino Wars. S. 106–120. National Geographic [online]. 2012-03-01 [cit. 2022-07-31]. Roč. 221, čís. 3, s. 106–120. Dostupné online.
- ↑ PLOTZ, Roan. Burdened Beast. S. 16–17. Australian Geographic [online]. [cit. 2022-07-31]. Roč. 108, s. 16–17. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ COHN, Jeffery P. Halting the rhino's detnise. S. 740–744. BioScience [online]. [cit. 2022-08-01]. Roč. 38, čís. 11, s. 740–744. Dostupné online. DOI 10.2307/1310780.
- ↑ a b LAGROT, Isabelle. Probable extinction of the western black rhino, Diceros bicornis longipes: 2006 survey in northern Cameroon. S. 19–28. Pachyderm [online]. [cit. 2022-08-01]. Roč. 43, s. 19–28. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ PLATT, John R. How the Western Black Rhino Went Extinct. blogs.scientificamerican.com [online]. 2013-11-13 [cit. 2022-08-01]. Dostupné online.
- ↑ Africa's Western Black Rhino Declared Extinct. Hlas Ameriky [online]. [cit. 2022-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ COFFIN, Bill. The Western Black Rhino [Extinct 2013]. National Underwriter/Life & Health Financial Services [online]. [cit. 2022-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-08-01.
- ↑ HARLEY, E. H.; BAUMGARTEN, I.; CUNNINGHAM, J, C. O'Ryan. Genetic variation and population structure in remnant populations of black rhinoceros, Diceros bicornis, in Africa. S. 2981–90. Molecular Ecology [online]. [cit. 2022-08-01]. Roč. 14, čís. 10, s. 2981–90. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. DOI 10.1111/j.1365-294X.2005.02660.x. PMID 16101768.