Muslimské dobytí Španělska

Muslimské dobytí Španělska
	konflikt: Islámská expanze
	Král Roderich v bitvě u Guadalete, Bernardo Blanco y Pérez (1871)
Trvání	711–718
Místo	Pyrenejský poloostrov
Výsledek	drtivé vítězství Umajjovců zničení Vizigótského království; počátek reconquisty;
Změny území	muslimské dobytí většiny Pyrenejského poloostrova kromě Asturie,; vznik Al-Andalusu
Strany
Umajjovský chalífát	Vizigótské království (do roku 721); Asturské království (od roku 718 nebo 722)
Velitelé
Músa ibn Nusair; Tárik ibn Zijád; Tárik ibn Malik; Mugit; Abd al-Azíz ibn Músa; Munuza	Roderich †; Theodemir; Agila II. †; Oppas; Ardo; Pelayo Asturský
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muslimské dobytí Španělska (přesněji Hispánie) proběhlo v letech 711–718/722. Po ovládnutí celého Maghrebu a islamizaci místních berberských obyvatel stanuli muslimové na pobřeží Gibraltarského průlivu. Na protějším břehu se rozkládala Evropa; Pyrenejský poloostrov, kde existovala upadající říše germánských Vizigótů. Odtud pravděpodobně přišel první signál, který přiměl muslimská vojska překročit úžinu a vpadnout do země. Za pár let byla již tamější část území muslimy pokořena a v čele provincie stál guvernér podřízený umajjovskému chalífovi v Damašku.

708–710

708 – arabské loďstvo podniklo útok na Baleárské ostrovy, které byly v držení Vizigótské říše (nebo Byzance). Muslimská loďstva dosáhla faktické vlády nad celým Středomořím po polovině 7. století, kdy již podnikala nájezdy na ostrovy v okolí Itálie. Vzdor muslimům v západním Středomoří v tomto období projevovala pouze Franská říše, která s nimi následně o Baleárské ostrovy vedla zdlouhavé boje.
709 – islamizovaní Berbeři podnícení svými arabskými veliteli uskutečnili přepad jižních území Pyrenejského poloostrova, odkud se vrátili s bohatou kořistí.
710 – v červenci s pomocí hraběte Ceuty, Juliana, provedla muslimská nájezdová skupina, vedená Abu Zorou Tarífem, průzkum oblasti Algecirasu, ležící v nejjižnější části poloostrova, při které byla vyplundrována Tarifa.

711

28. duben (pravděpodobně) – v noci se v místě, kde o několik století později vznikl Gibraltar, vylodil Tárik ibn Zijád v čele svých 7 000 mužů, převážně Berberů. Tárik postupoval na severozápad a pronikl k malému městu Carteya v Algecirasském zálivu. Poté táhl k tzv. „zelenému ostrovu“ (al – djazíra al – chadra), jež se stal základem dnešního Algecirasu, zde zřídil svou základnu, kterou svěřil hraběti Julianovi, pak se opět opatrně vydal na severozápad, kde mezi řekami Barbate a Guadalate konečně narazil na vizigótské vojsko. Tárikova opatrnost umožnila Roderichovi odpoutat se od severní hranice říše, shromáždit u Sevilly vojsko a vydat se na jih.
19. červenec – Tárik se svými vojsky posílenými nyní na 12 000 mužů rozdrtil za pomoci zrady vizigótskou armádu (přehnaně se odhaduje na 90 000 mužů) v bitvě u řeky Guadalate, u Casería de Casablanca. Vítězství muslimů bylo usnadněno vizigótskými rozpory a hromadným přeběhnutím během bitvy. Vitizovi synové padli, Roderich uprchl, když nebyla bitva ještě rozhodnuta (údajně trvala po sedm dní do 26. července), a při pokusu překročit řeku se utopil nebo byl zavražděn (podle jiných pověstí a legend ho Músa v roce 713 porazil a zabil v horách v okolí Salamanky). Muslimové získali velký počet zajatců. Bitva nebyla ani tak měřítkem muslimské vojenské dovednosti, jako neschopností režimu na pokraji zhroucení.

Po bitvě pustošíce zemi pronásledoval Tárik Vizigóty až k městu Écija, kde je v nastávající bitvě definitivně rozdrtil, poté táhl dál, obsadil a s pomocí Židů zpacifikoval Cordóbu. Těžké údery muslimů a jejich spojenců prozatím vyrazily vizigótské moci dech, odpor byl pouze sporadický až výjimečný.

11. listopad – Muslimské vojsko táhnoucí přes Jaén na sever vítězně vstoupilo do Toleda, hlavního města Vizigótské říše. Židé zůstali ve městě jako posádka a berberští bojovníci postupovali dále.

Ještě tohoto roku byla obsazena Málaka (Malaga) na jižním pobřeží poloostrova, která později proslula výstavbou mohutné pevnosti Alcazaba.

712

Tárik během svého separátního tažení dosáhl úspěchu severně od Toleda, když protáhl Leónem a Asturií (pronikl až k Astorze).

Červen – Sám Músa ibn Nusair dorazil do Algericasu s posilami v podobě 18 000 vojáků, z nichž bylo pouze 5 000 Arabů. Zamířil do vnitrozemí, kde dobyl Medinu-Sidonii (jižně od Jerez de la Frontera) a krátce poté i Sevillu, která se vzdala po delším obléhání. Ve městě byla ponechána židovská posádka. Poté, co se setkal s Tárikem, nechal ho uvěznit, přičemž nešetřil políčky (patrně závist z úspěchu podřízeného), protože neuposlechl rozkazu a nezastavil výboje v Cordóbě. Věznil ho však jen krátce, vynikající velitel byl na zásah jiných důstojníků propuštěn a opět postaven do čela muslimských vojsk.

Nastala postupná pacifikace hispánského území. Nadvláda muslimů způsobila masové přeběhlictví obyvatelstva k novému náboženství. Islamizovaní muladíové (muwalladové, pod správou muslimů) nemuseli platit daně, a byli – li předtím otroky, získali svobodu. V důsledku toho došlo v mnoha oblastech k zániku biskupství, neboť po přeběhnutí obyvatelstva k islámu byly tyto církevní funkce k ničemu. Mozárabové, kteří trvali na křesťanství, naopak museli daně platit, stejně tak tomu bylo i u Židů. Křesťané proto odcházeli na sever do hornatých Asturských krajin, ale ne všichni, významné menšiny Mozárabů odolávající islamizaci zůstaly například v Seville, Toledu, Méridě i dalších velkých městech pod muslimskou vládou, přičemž mnohdy zastávali vysoké státní funkce.

Ovládnutí rozsáhlých území mělo dvě formy – „sulh“ byl výsledek násilného záboru území, kdy křesťané byli považováni za chráněnce; a „ahd“, jenž nastal po vyjednávání a uznával vlastnictví půdy, chránil obyvatele, svobodu vyznání a politickou autonomii a křesťané byli považováni za chráněné spojence. V obou případech však křesťané museli platit již zmíněné daně.

713

30. červen – Músa ibn Nusair dobyl silně opevněnou Méridu, drženou prorodrigovskou stranou, po dlouhém obléhání.

714 - 719

714 – Muslimové dobyli Lisabon při ústí řeky Tajo na západě poloostrova. Boj se postupně přenesl do všech částí poloostrova, na severozápadě bylo dobyto město Lugo. Na východě patrně v tomto roce padlo do rukou Muslimů vizigótské město Sarakosta (Zaragoza).

Músa ibn Nusair se vrátil zpět do syrského Damašku a v jižní části země ponechal jako prvního emíra svého syna Abd – al – Azíze (? – 716). Abd – al – Azíz dobyl oblast Jaénu a Granady, uzavřel mír s vizigótským princem Theodemirem (kterého porazil u Cartageny), vládcem sedmi malých měst na jihovýchodě poloostrova (patrně v oblasti dnešní Murcie) a poskytl mu určitou politickou i náboženskou nezávislost výměnou za tribut a spolupráci. Poté pronikl až k Tarragoně, kterou následně dobyl a obsadil. Do Damašku byl odeslán i Tárik ibn Zijád, kde jeho stopy mizí.

Pretendent trůnu Aquila i jeho bratr Ardobast se vzdali svých práv na vizigótský trůn ve prospěch damašského chalífy al – Walída I. (vládl 705 – 715). Chalífa al – Walíd I. se tak stal právoplatným nástupcem posledních vizigótských králů, což znamenalo radikální zlom v dějinách Pyrenejského poloostrova.

715 – Po překročení Ebra obsadila arabsko – berberská vojska teritorium pozdější Aragonie a část Katalánska.
716 – Muslimská vojska dobyla Porto, přístav ležící při ústí řeky Duero. Město a okolí se však během několika desítek let vylidnilo a zpustlo, zvláště pak po výpravách asturského panovníka v období sucha.

Před postupujícími Abd – al – Azízovými vojsky se podrobila severohispánská baskická města (Pamplona, atd., patrně stejnou cestou jako Theodemir ?) , Kantabrové a Baskové poté užívali značné autonomie v rámci muslimského panství, přesto však docházelo k četným vojenským výpravám muslimů do oblasti. Dále bylo podrobeno území dnešního Katalánska.

Po odvolání svého otce a nástupu nového chalífy v Damašku, nechtěl Abd – al – Azíz uznat jeho vrchní vládu. Byl proto prohlášen za odbojníka a z nařízení chalífy pak při modlitbě v mešitě přepaden a na útěku zavražděn. Již odtud lze sledovat separatistické tendence andaluského území.

717 – Pravděpodobně v tomto roce byla dobyta Barcelona, která se tím otevřela arabské lodní dopravě z východního Středomoří. Muslimové poté překročili Pyrenejské pohoří a odstartovali tak sérii nájezdů do Septimánie a Akvitánie, jejíž vévoda jim odhodlaně vzdoroval.

Arabsko – berberská správa poté, co byla zlikvidována vizigótská měna (nezachovala se ani v Asturských horách, kde obyvatelstvo přešlo k primitivnímu směnnému obchodu), začala na území Pyrenejského poloostrova razit místní mince. Měna byla zpočátku ražena s islámským vyznáním víry v latině. Zlatý dínár damašských umajjovských chalífů vážil zhruba 4,25 gramu.

Celý poloostrov byl již v rukou muslimů, pouze v Asturských horách bojoval berberský guvernér Monúsa proti synovi jistého Kantabrijského vévody (?) Pelayovi (? – 737?). Dokonce se mu ho podařilo i zajmout a odeslat do Cordóby. Pelayo však utekl do hornaté Asturie a opět se postavil do čela revolty křesťanů, když vedl výpravy proti muslimům.

718 – Muslimové poprvé krátkodobě okupovali baskickou Pamplonu. Ta, i když se podrobila, si během tohoto období udržela nezávislost. Do budoucna se stala trvalým problémem pro muslimské správce poloostrova (ale nejen pro ně, problémy s Basky měli Frankové během svého tažení roku 778 – bitva v průsmyku Roncesvalles).
719 – Muslimská vojska pod vedením svého vůdce al – Hurra obsadila jihofranské Narbonne, centrum Septimánie, ležící při pobřeží Středozemního moře. Byla tak získána základna pro pozdější vpády do Provence a střední Francie.

Al – Hurrův nástupce as – Samah (? – 721) se tohoto roku usídlil v Cordóbě, zřejmě proto, že zde bylo málo křesťanů, od nichž muslimové postupně odkoupili kostel sv. Vincence a přebudovali ho na mešitu pro několik tisíc lidí. Cordóba tak začala nabývat na svém významu.

721

Květen – Hispánsko – berberská vojska, jimž velel správce poloostrova Al-Samh ibn Malik, napadla a oblehla Toulouse, centrum Aquitánie. Euda (Eudes, Odo, 688 – 735), vévoda akvitánský je porazil, když jeho těžká pěchota vyrazila proti koním i mužům se sekerami a meči. Zbytky muslimského vojska byly zahnány do Hispánie a Septimánie. Po Al – Samhovi, který v bitvě zahynul, se stal přechodně (téhož roku byl povolán do severní Afriky) správcem muslimských území Abd – ar – Rahmán, jenž se vyznamenal u Toulouse a poté vedl opakované vpády do jižní Francie a Aquitánie. Za jeho správy došlo k největšímu rozšíření Arabské říše v jihozápadní Evropě.

722

(?) Tímto datem (některé prameny uvádějí již rok 718) se traduje počátek reconquisty, neboť došlo k odražení arabsko – berberského oddílu z vojenské posádky Gijónu v bitvě u Covadonga v Asturii vizigótským šlechticem Pelayem. Šlo o velice malé střetnutí při němž počet vojáků obou stran nepřesáhl dvě stě. Odražení nepřátel dopřálo zbylým křesťanům oddech, během kterého konsolidovali svou moc a opevnili svá území kastely (opevněnými hradišti) – odtud například název Kastilie. Naopak muslimští kronikáři toto střetnutí spíše zlehčovali ("prý střet s třiceti splašenými osly"). Během dvacátých let se pak zrodilo Asturské království.

Odkazy

Literatura

DUPUY, R. E., DUPUY, T. N.: Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 667 s. ISBN 80-7213-000-5.
HEATHER, Peter. Gótové. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 408 s. ISBN 8071061999.
KAUFMANN, Hans. Maurové a Evropa. Překlad Ivan Hrbek. 1. vyd. Praha : Parorama, 1982.
UBIETO ARTETA, Antonio, a kol. Dějiny Španělska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 915 s. ISBN 9788071068365.
PROŠEK, V.: Muslimové v jihozápadní Evropě. b.d.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Muslimské dobytí Španělska na Wikimedia Commons