Milan Sojka

český ekonom a vysokoškolský pedagog

Milan Sojka (23. března 1951 Praha17. května 2009 Praha) byl český ekonom, který působil jako profesor ekonomie, vysokoškolský pedagog a vedoucí katedry institucionální ekonomie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

prof. Ing. Milan Sojka, CSc.
Datum narození23. března 1951
Místo narozeníČeskoslovensko Praha, Československo
Datum úmrtí17. května 2009 (ve věku 58 let)
Místo úmrtíČesko Praha, Česko
Ekonomická školaPostkeynesiánství
InstituceFakulta sociálních věd UK
Pole působeníDějiny ekonomických teorií
Metodologie ekonomie
Keynesovská makroekonomie
VzděláníVysoká škola ekonomická v Praze
OceněníCena České společnosti ekonomické (2008)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

V roce 1974 dokončil studium oboru politická ekonomie na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Po studiu působil nejprve na katedře dějin ekonomických učení kde v roce 1982 získal titul kandidáta věd v oboru dějiny ekonomických teorií. V průběhu 80. let 20. století působil jako pedagog na Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV. V roce 1987 mu byl na VŠE udělen titul docent a v roce 1996 i titul profesor.

Od roku 1990 až do své smrti v roce 2009 působil v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd University Karlovy v Praze. Působil také jako vedoucí Ústavu ekonomie na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Jako pedagog a znalec ekonomických teorií se věnoval zejména oblasti historie, vývoji českého a světového ekonomického myšlení a postkeynesovské teorii.

Ocenění a další činnostEditovat

V roce 2008 získal Výroční cenu České společnosti ekonomické za dlouhodobý přínos českému ekonomickému učení. Od roku 2010 je k uctění jeho památky udělována také Cena Milana Sojky.[1]

Dále působil v následujících společnostech a nadacích:

  • člen Evropské společnosti pro dějiny ekonomického myšlení
  • člen správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových
  • člen rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky
  • člen vedení České společnosti ekonomické
  • člen Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE a Vědecké rady Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
  • místopředseda Akreditační komise a předseda její stálé pracovní skupiny pro ekonomii (2000 – 2009)
  • předseda Network of Central and Eastern European Quality Assurance Agencies in Higher Education (CEEN) (2002 – 2006)
  • člen výkonné rady European Association for Quality Assurance in Higher Education (ENQA) (2008 – 2009)

DíloEditovat

Milan Sojka, se ve své studii Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace analyzoval hlavní faktory, které vedly ke špatným výsledkům české neoliberální transformační strategie. Tvrdil, že od roku 1997 bylo zřejmé, že česká transformační strategie vedla do slepé uličky a že musí být zásadně korigována. Sojka ve své práci formuloval hypotézu, podle níž je neúspěch české transformační strategie výsledkem zvláštní kombinace tří činitelů: (1) Neadekvátního teoretického rámce, který byl přijat za základ české transformační strategie a jenž vytvořil ideologicky podmíněnou averzi k aktivní úloze státu v ekonomice a k jakémukoli typu aktivní industriální a strukturální politiky. (2) Neadekvátních českých inovací (metoda kupónové privatizace), které spolu s nevyhovujícím legislativním rámcem daly vzniknout prostředí, které je vhodné "pro spekulativní a kořistnické chování spojené s rozsáhlým přerozdělováním aktiv". (3) Neadekvátního právního a institucionálního rámce, který se pojí s velmi nedokonalým vynucováním práva. Autor ukázal, jak se česká neoliberální transformační strategie negativně odrazila v restrukturalizaci bývalých velkých podniků, ve struktuře českého vývozu a ve vývoji rozdělování výsledků (z hlediska meritokratického ideálu). Poukázal na nedostatečné vytváření odpovídajících motivačních struktur (česká transformace opomenula problém cílevědomého budování institucí, jež by vytvářely motivace k produktivnímu chování - práci, podnikání, investování). Konstatuje, že "po deseti letech cílevědomého budování kapitalismu v českých zemích jsme dospěli k velmi podivnému typu kapitalistické společnosti, v níž práva soukromého vlastnictví nejsou v některých významných ohledech zaručena." Částečně díky neadekvátním zákonům a absenci právní úpravy v některých oblastech, částečně také z důvodu nedostatečného vynucování zákonů. Sojka dospěl k závěru, že cestu ze slepé uličky by měla představovat "komplexní modernizační transformační strategie", orientovaná na vyšší úrovni technického rozvoje a na reintegraci české ekonomiky do ekonomiky světové.[1]

V článku Teorie peněz Josefa Macka a jeho názory na monetární politiku upozornil na to, že byl Josef Macek předchůdcem současných post keynesiánských měnových teorií. Macek se stal předním českým levicovým keynesovcem. Jeho teorie peněz byla nominální a podobně jako J. M. Keynes a G. Cassel vypracoval koncept spravovaných tzv. fiat peněz. Kritizoval a zamítl kvantitativní teorii peněz. Peněžní zásoba je ve své monetární teorii vysoce endogenní a vyjádřil určité pochybnosti o účinnosti opatření měnové politiky jako proti-cyklického léčiva. Keynesoy teoretické úvahy v mnohém odpovídaly přesvědčení Macka, že je hospodářský řád podřízen řádu sociálnímu, a jeho důrazu na sociální problematiku. Na Sociální řád je kladen zásadní požadavek (výkonnost (výroba, doprava) a spravedlnost (rozdělování úkolů a rozdělení společné práce)). Macek kritizoval to soukromé "podnikání", které je v rozporu s obecnými zájmy (monopol či oligarchie, které zneužívají svoje dominantní postavení) a které nemá ambici uspokojovat potřeby (needs v Post-Keynesovské mikroekonomii) obyvatelstva a akceptovat sociální kritéria. Kapitalismus je chápán jak vnitřně nestabilní (nutná aktivní hospodářská politika) na kterou je nutné reagovat s etickými veřejnými politikami (Ne-neutrální (Na vládě ne-nezávislá) cedulová (centrální) banka, která zajistí dostatečnou nabídku úvěrů; protikrizová rozpočtová politika (aktivní operace s rozpočty, úvěrová expanze); družstevní podnikání, zvýšení vlivu pracovníků, veřejné podnikání a reforma institucí jako možné návrhy zlepšení fungování kapitalismu).[2]

V článku Monetární politika evropské centrální banky a její teoretická východiska pohledem postkeynesovské ekonomie poukázal na problematiku nezávislých centrálních bank a slabé výkonosti Evropské Unie. Nejdříve zopakovává Postkeynesovskou peněžní teorii výroby. Postkeynesovská peněžní teorie výroby (podle Sojky Existuje více pojetí endogeneity peněz v Post-Keynesovské ekonomii (Horizontalismus, Relativní endogeneita a strukturálně-institucionální přístup)) se vynořila jako alternativa vůči monetaristické kontrarevoluci. Chápe kapitalistickou tržní ekonomiku jako vnitřně nestabilní a svou povahou nerovnovážnou. Považuje peníze za důležitou instituci, která hraje významnou roli jako nástroj překonávání nejistoty („jednosměrný stroj času“ přenášející hodnoty aktiv i pasiv denominované v penězích z minulosti a současnosti do budoucnosti). Zásadní úlohu hraje úvěr. Peníze jsou vedeny úvěry a determinovány poptávkou po nich (poptávka po úvěrech je zdrojem nabídky peněz, které jsou v průběhu hospodářského cyklu endogenním způsobem buď vytvářeny (v průběhu konjunktury), nebo destruovány (během recese)) Peníze jsou vytvářeny a destruovány v reakci na změny agregátní poptávky a s ní související poptávky po úvěrech. Podle postkeynesovské peněžní teorie výroby je aplikace monetaristické monetární politiky spojena s velmi nákladným způsobem potlačování inflace, protože brání tomu, aby ekonomika obdržela od bankovního sektoru dostatečnou likviditu. Existují určité meze úvěrové kreace. Jsou dány chováním centrální banky (nezahrnuje pouze „tradiční“ nástroje (operace na volném trhu, stanovení povinných rezerv, diskontní sazbu apod.), ale též administrativní regulační nástroje (bankovní regulaci a dohled)) i chováním komerčních bank, které posuzují úvěruschopnost žadatelů o úvěr a úvěry přidělují. Podle post-keynesovské teorie lze vytvořit peníze třemi způsoby. (peníze vytvářeny jako důsledek úvěrových toků; ve finančních operacích a operacích na volném trhu prováděných centrální bankou; dán toky peněz ze zahraničí v otevřené ekonomice (přebytek anebo deficit)). Sojka zdůrazňuje, že Centrální banka není schopna vytvářet nebo destruovat peníze přímo. Poskytování úvěrů se snižuje v recesích a zvyšuje v konjunkturách. Toto chování je úzce spjato s nejistotou. V průběhu recese narůstá preference likvidity a ochota bank poskytovat úvěry je spojena s mnohem přísnějším hodnocením úvěruschopnosti žadatelů. V důsledku toho je křivka nabídky úvěrů v recesi strmější než při konjunktuře. Tvrdí, že vytvoření nezávislé „bankovní moci“, která je ze zákona odpovědná pouze sama sobě, je v demokratické společnosti značně problematické. Centrální banka by měla sloužit především jako věřitel poslední instance, protože kdyby odmítla tuto funkci plnit, mohlo by to ohrozit likviditu celé bankovní soustavy. V postkeynesovské ekonomii není centrální banka schopna kontrolovat množství peněz v ekonomice přímo a v ekonomice nemůže vzniknout přebytečná nabídka peněz, protože při splácení úvěrů dochází k destrukci bankovních peněz. Monetární politika centrální banky měla spočívat v úsilí o stabilitu a zdravý vývoj bankovního sektoru a v poskytování dostatečné likvidity, když si to vyžaduje potřeba eliminace deflačních tlaků. V tomto pojetí nemá být centrální banka při provádění monetární politiky nezávislá. Monetární politika by měla být koordinována s ostatními opatřeními hospodářské politiky. V tomto ohledu, tvrdí, že není možno považovat nezávislé postavení ČNB za dostatečně odůvodněné. Relativně nízká makroekonomická výkonnost Eurozóny na přelomu 20. a 21. století byla do určité míry mimo jiné faktory způsobena monetární politikou ECB v kombinaci s Maastrichtskými kritérii. Mnohem výraznější negativní dopady může mít tato kombinace Maastrichtských kritérií a monetární politiky ECB na reálnou konvergenci malých otevřených ekonomik postkomunistických členských zemí EU, ale i dalších méně vyspělých členských zemí EU. Maastrichtská kritéria vytvářejí vážná omezení fiskální politiky jako nástroje konvergence. Tvrdil, že je třeba usilovat o změny v souladu s postkeynesovskou ekonomií a reformovat instituce vládnutí v EU a centrální bance (ECB, ČNB).[3]

Ve svém posledním článku Stane se institucionální ekonomie paradigmatem 21. století? nabádal na změnu ekonomického paradigmatu. Milan Sojka tvrdil, "že se nacházíme v období, kdy probíhají zásadní změny jak v sociálně-ekonomickém vývoji, tak v ekonomické teorii, v níž začíná proces změny paradigmat". Neoklasická ekonomie totiž není schopná vysvětlovat soudobý vývoj kapitalistických společností a ekonomik. Hlavní výtka se týkala neschopností plného pochopení role institucí. Doporučoval aby Nové paradigma vzniklou syntézou evolučního institucionalismu (starého institucionalismu) a postkeynesovské ekonomie Připomínal, že "Současná společnost a její ekonomika procházejí zásadní transformací, která nabývá globálních rozměrů. Jde o „velkou transformaci“ ve smyslu Karla Polanyiho. ... V průběhu těchto transformačních procesů dochází k proměnám výrobních a obchodních struktur, vzniká nový typ spolupráce konkurenčních společností v rámci produkčních, distribučních a prodejních sítí, které stále více překračují hranice národních států. ... Národní státy ztrácejí svou tradiční suverenitu a je třeba redefinovat jejich funkce. V této souvislosti se píše stále více o krizi národních států, o jejich oslabování, avšak v mnoha sociálních funkcích jsou v podstatě nenahraditelné. Zájmy společností se při sledování ziskového motivu často dostávají do konfliktů se zájmy národních států. Ultraspekulativní chování investorů způsobuje nárůst nestability soudobého kapitálu a vyvolává hluboké regionální a lokální krizové otřesy. ... Existující mezinárodní instituce, jako jsou MMF a Světová banka, současným požadavkům neodpovídají." Dále se ve svém článku věnuje problémům, které představuje a sama vytváří neoklasická ekonomie tržního fundamentalismu (euklidovsko-karteziánské paradigma v ekonomické vědě) a doufá ve vytvoření nového paradigmatu (Babylonského paradigmatu). Připomněl, že deregulační opatření prosazovaná od počátku 80. let 20. století měla významně destabilizační důsledky, měly by ze současných finančních krizí a v jejich důsledku vzniklých recesí vyjít značně oslabeny všechny teoretické směry, které spoléhají na samoregulační schopnosti trhu a zdůrazňují jejich schopnost obnovovat rovnováhu. Řešení těchto problémů by měly být postaveny na myšlenkách Postkeynesovského institucionalismu a těchto myslitelů (Dudley Dillard, Paul Davidson, Hyman Minsky, John Kenneth Galbraith, G. Hodgson a dalších). Svůj článek uzavírá touto užasnou větou: "bude postupně třeba vypracovat nové učební texty pro výuku makroekonomie i mikroekonomie".[4]

Publikační činnost a VýukaEditovat

Profesor Sojka byl uznávaným odborníkem v oblasti dějin ekonomických teorií a historie českého ekonomického myšlení. Tomuto tématu věnoval řadu odborných prací a učebnic ekonomie pro vysoké a střední školy. Mezi nejznámější publikace patří například:

  • Sojka, Milan: Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Epocha, 1996
  • Sojka, Milan: John Maynard Keynes a současná ekonomie, Grada, 1999
  • Sojka, Milan a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií, Karolinum, 2000
  • Sojka, Milan; Mlčoch, Lubomír; Machonin, Pavel: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989, Karolinum, 2000
  • Sojka, Milan: KDO BYL KDO – světoví a čeští ekonomové, Libri, 2002
  • Sojka, Milan; Konečný, Bronislav: Malá encyklopedie moderní ekonomie, Libri, 2006 (6. vydání)
  • Jan Havel; Jitka Koderová; Milan Sojka: Teorie peněz, Aspi, 2008
  • Sojka, Milan; Pudlák, Jan: Ekonomie pro střední školy, Fortuna, 2009 (aktualizované vydání)
  • Sojka, Milan: Dějiny ekonomických teorií – HBT, prosinec 2010. Profesor Sojka dokončil tuto knihu v rukopisné podobě v r. 2009, krátce předtím, než zemřel. Jde o základní a stěžejní dílo v oboru dějiny ekonomických myšlení, napsané z moderního pohledu současného stupně vývoje ekonomické vědy. Obsáhlý rukopis (vybavený rejstříky, a dalšími přílohami) doplňuje předmluva guvernéra České národní banky doc. Ing. Z. Tůmy.
  • CEP: sborník č. 35 "Velká deprese" Velká hospodářská krize - 75 let od Černého čtvrtku
  • CEP: sborník č. 50/2006 "Šedesát let od smrti Johna Maynarda Keynese"
  • CEP: Sborník č. 58/2007 "Jean-Baptiste Say - 240 let od narození"
  • Asymetrické informace - nová cesta ke zdůvodnění státních zásahů?

Výuka

  • Contemporary Economic Theories
    • 1. Methodological issues and the role of methodology in the development of economic science -- lecture on the major methodological approaches in economic theories of the 20th Century, and on the role of methodology in the development of economic theory .
    • 2. Neoclassical economics before Keynes -- lecture on basic methodological approaches of the prekeynesian neoclassical theories used before 1930ies.
    • 3. Neoclassical economics after Keynes - lecture on the methodological developments in the neoclassical economics since 1930ies. The importance of the development of neoclassical macroeconomics and the methodological approach of M. Friedman is stressed.
    • 4. Austrian and neoaustrian economics -- a consistent methodological individualism and its implications,lecture on major methodological issues of neoaustrian economics in the tradition of L. von Mises and F. von Hayek.
    • 5. Keynes and his methodological approach - lecture on the methodological approaches of J. M. Keynes as developed in his major works. Problems of expectations, animal spirits, time issues etc.
    • 6. Neokeynesian macroeconomics - lecture on the development of the neoclassical synthesis using examples from the papers and books by F. Modigliani, P. A. Samuelson, D. Patinkin and other leading neokeynesians.
    • 7. Postkeynesian economics -- postkeynesian methodological perspective, critical realism, interpretation of the theoretical heredity of J. M. Keynes, antimarginalist revolution, historical time and expectations.
    • 8. Neoricardian economics, Sraffa and the implications of his work for the development of economic theory - lecture on methodological principles of the theoretical approach of P. Sraffa, reproducibility, surplus etc.
    • 9. Institucionalismus a new institutional economics - lecture on methodological approaches and differences between old and new institutional economic theories, (institutions, historical time, development and role of institutions, property rights, formalization and mathematical methods etc.).
    • 10. J. A. Schumpeter -- an alternative without followers? Lecture on methodological approaches of J. A. Schumpeter in his Theory of economic development (entrepreneur, innovation, empirical-inductive perspective, creative destruction).
    • 11. Marxian political economy -- lecture on methodological approaches of K. Marx, and theoretical approach of marxian economic theory in its later development.
    • 12. French structuralism - lecture on sociological approach to economic theory on the basis of a structural method, a trial to solve the methodological dichotomy in contemporary economics by a sociological method.
  • Post-Keynesian Economics
  • Keynesian Monetary Economics
    • I. Foundations of the keynesian macroeconomics in the work of John Maynard Keynes 1. The Treatise on Money . London, Macmillan 1930 (ch. 15) 2. The General Theory of Employment, Interest and Money. San Diego, HBJ 1953 (ch. 5, 12) II. Neokeynesian macroeconomics - the Great Neoclassical Synthesis 3. John Hicks: Mr. Keynes and the Classics. Econometrica, Vol. 5, April 1937 4. Franco Modigliani: Liquidity Preference and the Theory of Interest and Money. Econometrica, Vol. 12, January 1944 5. James Tobin: Inflation and unemployment. American Economic Review, March 1972;Price Flexibility and Output Stability - An Old Keynesian View. The Journal of Economic Perspectives, No. 1, Vol. 7, Winter 1993 III. Disequilibrium keynesianism 6. Robert Clower: The Keynesian Counterrevolution: A Theoretical Appraisal. In: Hahn, F. E., Brechling, F. P. R. (eds.): The Theory of Interest Rates. London, Macmillan 1965 7. Axel Leijonhufvud: Keynes and the Keynesians. A Suggested Interpretation. American Economic Review, Vol. 57, May 1967 IV. Postkeynesian Economics 8. Nicholas Kaldor: The Irrelevance of Equilibrium Economics. The Economic Journal, No. 328, Vol. 82, December 1972 9. Jan Kregel: Economic Methodology in the Face of Uncertainty. Economic Journal, Vol. 86, June 1976 10. Hyman Philip Minsky: The Financial Instability Hypothesis: A Restatement.Thames Papers on Political Economy 1981 + Paul Davidson: A Technical definition of Uncertainty and the Long-Run Non-Neutrality of Money. Cambridge Journal of Economics, Vol. 12, 1988 V. New Keynesian Economics 11. James Meade: Wage-Fixing Revisited. London, IEA 1985 12. George Akerlof, Janet Yellen: A Near Rational Model of the Business Cycle with Wage and Price Inertia. The Quarterly Journal of Economics, Vol. C -- Supplement, 1985 13. Bruce Greenwald and Joseph Stiglitz: New and Old Keynesians. Journal of Economic Perspectives, Vol. 7, No. 1, Winter 1993
  • History of Economic Thought
    • 1. Adam Smith: his time, his life and his work. 2. European economic thinking before Adam Smith: Mercantilism and Physiocracy. 3. Classical followers of Adam Smith: Thomas Malthus and David Ricardo, J.B.Say and J. Ch. Sismonde de Sismondi, Karl Marx. 4. Cardinal Utility Theory: Jeremy Bentham and John Stuart Mill. Marginal Utility Theory: William Stanley Jevons and Carl Menger. Criticism and decline of utility theory: Wilfredo Pareto and Lionel Robbins. 5. General Equilibrium: Leon Walras. Partial Equilibrium: Alfred Marshal. Nobel Price Winners linked with the General Equilibrium Theory. 6. Carl Menger again. Capital goods: Von Wieser and Boehm Bawerk (Comparison with Marginal Productivity Theory developed by J.B.Clark and P.H.Wicksteed included). Ludwig von Mises. 7. Friedrich von Hayek. Joseph Schumpeter. Karel Engliš 8. Neoclassical  development of the Quantitative Theory of Money - I. Fisher and K. Wicksell. J.M.Keynes. Neoclassical synthesis. M. Friedman and Monetarism. 9. New Classical Macroeconomics, Postkeynesian Theory of Money. New Keynesian Economics and “New Consensus”. Czech economic thinking on money and monetary policy in the 1st half of the 20ies century: A. Rašín, K. Engliš, J. Macek. 10. Comparison of mainstream and non-orthodox methodology. Non-orthodox economists Postkeynesians build upon: Old institutionalists. Sraffa, Kalecki, Robinson, Harrod, Domar, Kaldor. 11. Postkeynesian microeconomics and macroeconomics

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MILAN., Mlčoch, Lubomir. Machonin, Pavel. Sojka,. Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 : (alternativní pohled). [s.l.]: Univ. Karlova, Nakl. Karolinum Dostupné online. ISBN 80-246-0119-2, ISBN 978-80-246-0119-9. OCLC 231860306 
  2. SOJKA, Milan. Theory of money of Josef Macek and his monetary policy view. Politická ekonomie. 2006-06-01, roč. 54, čís. 3, s. 351–365. Dostupné online [cit. 2021-09-25]. ISSN 0032-3233. DOI 10.18267/j.polek.563. 
  3. SOJKA, Milan. Monetary Policy of the European Central Bank and Its Theoretical Resources in the View of Postkeynesian Economy. Politická ekonomie. 2010-02-01, roč. 58, čís. 1, s. 3–19. Dostupné online [cit. 2021-09-25]. ISSN 0032-3233. DOI 10.18267/j.polek.717. 
  4. SOJKA, Milan. Will the institutional economy become the 21st century paradigm?. Politická ekonomie. 2009-06-01, roč. 57, čís. 3, s. 297–304. Dostupné online [cit. 2021-09-25]. ISSN 0032-3233. DOI 10.18267/j.polek.685. 

LiteraturaEditovat

  • KODEROVÁ, Jitka. Opus Magnum profesora Sojky. Politická ekonomie. 2011, čís. 4. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-25. 

Externí odkazyEditovat