Otevřít hlavní menu

Milan Sojka

český ekonom a vysokoškolský pedagog

ŽivotopisEditovat

V roce 1974 dokončil studium oboru politická ekonomie na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Po studiu působil nejprve na katedře dějin ekonomických učení kde v roce 1982 získal titul kandidáta věd v oboru dějiny ekonomických teorií. V průběhu 80. let 20. století působil jako pedagog na Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV. V roce 1987 mu byl na VŠE udělen titul docent a v roce 1996 i titul profesor.

Od roku 1990 až do své smrti v roce 2009 působil v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd University Karlovy v Praze. Působil také jako vedoucí Ústavu ekonomie na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Jako pedagog a znalec ekonomických teorií se věnoval zejména oblasti historie, vývoji českého a světového ekonomického myšlení a postkeynesovské teorii.

Nástin Post Keynesovské ekonomieEditovat

Postkeynesovská ekonomie se vydělila v návaznosti na tzv. levé keynesovství jako relativně samostatný, avšak značně heterogenní proud keynesovské ekonomie na základě úsilí dokončit revoluci v ekonomické teorii započatou J. M. Keynesem ve 30. letech. … vychází z teoretického odkazu J. M. Keynese, jak byl rozpracován v Pojednání o penězích, v Obecné teorii a v teoretických článcích, publikovaných Keynesem po vydání Obecné teorie.“[1] Různorodost postkeynesovské ekonomie jasně dokumentuje skutečnost, že nepanuje shoda ohledně její „definice“, na tom, koho vlastně ještě řadit do tábora postkeynesovských ekonomů a koho již ne.[2] Post-keynesovství orientovalo se na doplnění Keynesovy teorie o vlastní teorii cen a rozdělování a snažilo se rozvíjet Keynesovu teorii do podoby nového paradigmatu. Postekeynesiánství se vydělovalo postupně v 50. až 70. letech 20 století jako relativně samostatný a na neokeynesiánství nezávislý směr. Jeho představitelé usilovali o završení Keynesovy revoluce v ekonomické teorii, kterou započal ve 30. letech. Postkeynesiánci uznávají stejné problémy jako Keynes. Prohlubují problém efektivní poptávky, kritiku neoklasicismu (Cambridgeské, Lausannské a Rakouské subjektivně psychologické školy). Zdůrazňují pocit očekávání a nejistoty v předávání hospodářských výrazů. Na rozdíl od Neokeynesiánců odmítají přeformování keynesovy teorie do neoklasické podoby, která později vede do velké neoklasické syntézy. Postkeynesiánství netvoří ucelenou skupinu. Existuje několik směrů:[3]

  • starší větev (Italsko-cambridgeská škola)
  • mladší větev (američtí postkeynesiánci)

Hlavní oblasti post-keynesiánské teorie jsou:

  • odmítnutí Walrasova modelu všeobecné tržní rovnováhy
  • fungování ekonomiky v reálném historickém čase
  • vliv nejistoty a očekávání
  • role instituce v ekonomice a nutnosti jejich změny
  • hypotéza finanční nestability
  • teorie ekonomického růstu, rozdělování a ceny

Post-keynesiánská ekonomie chtěla zkoumat soudobou kapitalistickou ekonomiku v co nejreálnější podobě. Zachycovala tedy nedokonalou konkurenci na trhu včetně převahy oligopolních struktur, rozvinuté peněžní a úvěrové instituce, dobry atd. Neobvyklé bylo jejich použití dělení společnosti na dvě (hospodářské) třídy:

  • třídu kapitalistických podnikatelů
  • třídu námezdních pracujících

Východiskem postkeynesovské ekonomie je metodologický realismus spojený s metodologickým kolektivismem. Starší větev postkeynesiánství je označována jako italsko-cambridgeská škola. Vychází hlavně z děl Joan Robinsonové (Akumulace kapitálu z roku 1956) a Nicholase Kaldora (Alternativní teorie rozdělování z roku model ekonomického růstu z roku 1957). Dalšími představiteli této větve byli:

  • Richardo F. Kahn
  • Luigi L. Pasinetti
  • Pierngel Garegnani
  • Mario Domenico Nuti

Tato škola byla značně heterogenní, tvořili ji zejména ekonomové, kteří ve svých dílech navazovali na J. M. Keynese a na polského marxistického ekonoma Michala Kaleckého. V dílech představitelů italsko-cambridgeské školy je Keynesova teorie efektivní poptávky dynamizována, je zasazena do rámce teorie růstu a rozdělování. Rovnováha agregátní poptávky a agregátní nabídky je i zde spjata s rovností úspor a investic. Na rozdíl od Italsko-Cambridgeské školy, která kladla důraz především na teorie růstu a rozdělování, soustředili se američtí poskeynesiánci zejména na rozpracování peněžní teorie J. M. Keynese. Východiskem byly Keynesovy myšlenky o endogenní povaze peněžní nabídky (byla zdůrazněna úloha bankovních peněz, které se historicky vyvinuly z vlastních peněz a v Keynesově pojetí umožňují umořování dluhů. Každá jednotlivá banka je schopna aktivně tvořit vklady, své chování však musí vázat na chování celé bankovní soustavy. Emisní aktivita bank je omezena, protože banky musejí udržovat stabilní vztah mezi svými úvěry a rezervami. Centrální banka může bankovní soustavu regulovat

Hospodářsko-politická doporučení:

Post-keynesiánská ekonomie považuje tržní kapitalistickou ekonomiku za vnitřně nestabilní. Je-li ponechána sama sobě, není schopna plně využívat svých disponibilních zdrojů a především udržet plnou zaměstnanost. Je tedy třeba aktivní úloha státu v ekonomice.

  • aktivní zásahy státu
  • stimulace agregátní poptávky
  • důchodová politika
  • průmyslová politika
  • reformy institucí

Deset let transformace po Česku: transformace, nerovnost a integraceEditovat

V roce 2000 vydal Milan Sojka společně s L. Mlčochem a P. Machonem práci Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989: Alternativní pohled, ve kterém se snaží analyzovat neoliberální vládnutí v českých zemích v 90 letech. Milan Sojka, se ve své studii Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace identifikuje hlavní důvody beúspěchu neo-liberální transformace. Studii můžeme shrnout do bodů (dle recenzí Jiřího Šubrta a Petra Soukupa):[1]

  • Metoda kritického realismu v postkeynesiánské interpretaci.
  • výhodná startovní pozici pro Československo (makroekonomická stabilita, nízké zadlužení, přijatelná životní úrovni a dlouhá tradice kapitalismu)
  • "Od roku 1997 je však již zcela zřejmé, že česká transformační strategie vede do slepé uličky a že musí být zásadně korigována." (s. 221)

Neúspěch české transformační strategie je výsledkem zvláštní kombinace tří činitelů (s. 222):[4]

  • (1) Neadekvátního teoretického rámce, který byl přijat za základ české transformační strategie a jenž vytvořil ideologicky podmíněnou averzi k aktivní úloze státu v ekonomice a k jakémukoli typu aktivní industriální a strukturální politiky.
  • (2) Neadekvátních českých inovací (metoda kupónové privatizace), které spolu s nevyhovujícím legislativním rámcem daly vzniknout prostředí, které je vhodné "pro spekulativní a kořistnické chování spojené s rozsáhlým přerozdělováním aktiv".
  • (3) Neadekvátního právního a institucionálního rámce, který se pojí s velmi nedokonalým vynucováním práva.

Tvrdí, že "po deseti letech cílevědomého budování kapitalismu v českých zemích jsme dospěli k velmi podivnému typu kapitalistické společnosti, v níž práva soukromého vlastnictví nejsou v některých významných ohledech zaručena." Náprava musí vycházet z "komplexní modernizační transformační strategie, která musí bát chápána jako proces, který má dvě stránky: reformu institucí a organizací (v jejichž rámci je rozhodující reforma vlastnická práva liberalizace trhů) a vhodné hospodářské politiky" (s. 229, 270).[2]

  • vyšší úroveň technického rozvoje,
  • reintegraci české ekonomiky do ekonomiky světové.

Monetární politika evropské centrální banky a její teoretická východiska pohledem postkeynesovské ekonomieEditovat

Na počátku svého článku profesor Sojka citoval Ch. Goodharta: „Do té míry, v níž jsou ignorovány a podceňovány relevantní empirické opory makroekonomie či je jejich analýza relativně nákladná, je teorie ponechána v zajetí módy, přičemž jsou matematická elegance a intelektuální důmysl oceňovány výše než praktická relevance…”. Tato citace jednoznačně poukazuje na to, že je potřeba změnit současné zacházení s ekonomickou vědou.[5]

Úvod

V úvodu autor přichází z hlavní otázkou, kterou se na základě peněžní teorie výroby snaží zodpovědět: existuje možnost zpomalování procesu reálné konvergence méně vyspělých členských zemí EU v důsledku monetární politiky ECB a maastrichtských kritérií.

Postkeynesovská peněžní teorie

Postkeynesovská peněžní teorie výroby se vynořila jako alternativa vůči monetaristické kontrarevoluci.

  • chápe kapitalistickou tržní ekonomiku jako vnitřně nestabilní a svou povahou nerovnovážnou.
  • považuje peníze za důležitou instituci, která hraje významnou roli jako nástroj překonávání nejistoty („jednosměrný stroj času“ přenášející hodnoty aktiv i pasiv denominované v penězích z minulosti a současnosti do budoucnosti).
  • zásadní úlohu hraje úvěr. Peníze jsou vedeny úvěry a determinovány poptávkou po nich (poptávka po úvěrech zdrojem nabídky peněz, které jsou v průběhu hospodářského cyklu endogenním způsobem buď vytvářeny (v průběhu konjunktury), nebo destruovány (během recese)) Peníze jsou vytvářeny a destruovány v reakci na změny agregátní poptávky a s ní související poptávky po úvěrech.
  • Existuje více pojetí endogeneity peněz v Post-Keynesovské ekonomii (Horizontalismus, Relativní endogeneita a strukturálně-institucionální přístup podle Sojky)
  • Podle postkeynesovské peněžní teorie výroby je aplikace monetaristické monetární politiky spojena s velmi nákladným způsobem potlačování infl ace, protože brání tomu, aby ekonomika obdržela od bankovního sektoru dostatečnou likviditu.
  • existují určité meze úvěrové kreace. Jsou dány chováním centrální banky (nezahrnuje pouze „tradiční“ nástroje (operace na volném trhu, stanovení povinných rezerv, diskontní sazbu apod.), ale též administrativní regulační nástroje (bankovní regulaci a dohled)) i chováním komerčních bank, které posuzují úvěruschopnost žadatelů o úvěr a úvěry přidělují.
  • Podle postkeynesovské teorie lze vytvořit peníze třemi způsoby. (peníze vytvářeny jako důsledek úvěrových toků; ve finančních operacích a operacích na volném trhu prováděných centrální bankou; dán toky peněz ze zahraničí v otevřené ekonomice (přebytek anebo deficit)).
  • Centrální banka není schopna vytvářet nebo destruovat peníze přímo.
  • poskytování úvěrů se snižuje v recesích a zvyšuje v konjunkturách. Toto chování je úzce spjato s nejistotou. V průběhu recese narůstá preference likvidity a ochota bank poskytovat úvěry je spojena s mnohem přísnějším hodnocením úvěruschopnosti žadatelů. V důsledku toho je křivka nabídky úvěrů v recesi strmější než při konjunktuře.
  • Podle postkeynesovské ekonomie je hlavním problémem antiinflační politiky doporučované monetarismem, ale i v případě „nového konsensu“, chybná diagnóza příčin inflace, protože ji považují za převážně poptávkovou. --> Cílování inflace je chybný nástroj kontroly inflace (nefunguje a je ekonomicky příliš nákladný (nezaměstnanost)).

Evropská centrální banka, její postavení, úloha monetární politiky a její důsledky

  • Monetaristický experiment skončil naprostým neúspěchem, avšak dodnes můžeme identifikovat v peněžní teorii ekonomie hlavního proudu jeho dědictví (nezávislost centrální banky a cílování inflace).
  • Vytvoření takové nezávislé „bankovní moci“, která je ze zákona odpovědná pouze sama sobě, je v demokratické společnosti značně problematické. V tomto smyslu se mluví o významném „demokratickém deficitu“.
  • Centrální banka by měla sloužit především jako věřitel poslední instance, protože kdyby odmítla tuto funkci plnit, mohlo by to ohrozit likviditu celé bankovní soustavy.
  • V postkeynesovské ekonomii není centrální banka schopna kontrolovat množství peněz v ekonomice přímo a v ekonomice nemůže vzniknout přebytečná nabídka peněz, protože při splácení úvěrů dochází k destrukci bankovních peněz.
  • antiinflační politika založená na monetaristických doporučeních či na „novém konsensu“ může vyvolávat politický hospodářský cyklus.
  • monetární politika centrální banky měla spočívat v úsilí o stabilitu a zdravý vývoj bankovního sektoru a v poskytování dostatečné likvidity, když si to vyžaduje potřeba eliminace deflačních tlaků. V tomto pojetí nemá být centrální banka při provádění monetární politiky nezávislá. Monetární politika by měla být koordinována s ostatními opatřeními hospodářské politiky. V tomto ohledu není možno považovat nezávislé postavení ČNB za dostatečně odůvodněné.
  • relativně nízká makroekonomická výkonnost Eurozóny na přelomu 20. a 21. století byla do určité míry mimo jiné faktory způsobena monetární politikou ECB v kombinaci s Maastrichtskými kritérii.
  • mnohem výraznější negativní dopady může mít tato kombinace Maastrichtských kritérií a monetární politiky ECB na reálnou konvergenci malých otevřených ekonomik nových postkomunistických členských zemí EU, ale i dalších méně vyspělých členských zemí EU
  • Vstup do HMU a přijetí eura může zpomalovat proces reálné konvergence malých, méně vyspělých otevřených ekonomik členských zemí EU včetně české ekonomiky. (Pokud EU bude pracovat s ekonomií nového konsensu).
  • Maastrichtská kritéria vytvářejí vážná omezení fiskální politiky jako nástroje konvergence.


  • v roce 2004 navrhl Sergio Rossi z těchto důvodů odlišné řešení procesu vstupu původních přidružených zemí připravujících se na vstup do EU a do HMU. (doporučoval gradualistické řešení založené na zavedení třístupňového procesu, který by na jedné straně umožňoval vzájemné zúčtování mezi členskými zeměmi, případně přidruženými zeměmi EU v eurech a na druhé straně by umožňoval zachování jejich národních měn. A umožňoval jim tak uplatňovat poněkud nezávislejší monetární politiku. V podstatě se nejednalo o nic jiného, než o rozpracování původního Keynesova plánu na rekonstrukci mezinárodních financí po druhé světové válce založeného na clearingové unii a bancoru).
  • Davidsonův plán reformy mezinárodních financí.
  • zřízení Evropské agentury pro zúčtování znamenalo zavedení soustavy umožňující využívání přebytků obchodních bilancí věřitelských zemí k vyrovnání schodků bilancí dlužnických zemí. V souladu s tímto plánem by vznikla vzhledem k procesu přibližování ke vstupu do HMU dvourychlostní EU
  • Evropský rámec vyžaduje významné změny inflačního cílování, které by odstranily jeho možné negativní dopady na hospodářský růst. (zahrnout povinné rezervy proti spekulacím Minského typu a pracovat také s nákladovou inflací).
  • Rozpočet EU by měl být reformován a zvýšen tak, aby vytvářel prostor pro redistribuční mechanismus umožňující bojovat s recesí a zaostalostí méně vyspělých členských zemí a regionů EU.

Závěr

  • Nedřívější vstup do HMU a přijetí eura je žádoucí (Přijetí eura z tohoto pohledu snižuje nejistotu a mělo by významně přispět ke stabilizaci české ekonomiky; Schopnost malých otevřených ekonomik uskutečňovat svou vlastní „nezávislou“ monetární politiku je velmi omezená).
  • Je třeba usilovat o změny v souladu s postkeynesovskou ekonomií a reformovat instituce vládnutí v EU a centrální bance.

Stane se institucionální ekonomie paradigmatem 21. století?Editovat

Velká transformaceEditovat

Milan Sojka tvrdil, že se nacházíme v období, kdy probíhají zásadní změny jak v sociálně-ekonomickém vývoji, tak v ekonomické teorii, v níž začíná proces změny paradigmat. Neoklasická ekonomie totiž není schopná vysvětlovat soudobý vývoj kapitalistických společností a ekonomik[3] Hlavní výtka se týká neschopností plného pochopení role institucí. Doporučoval aby Nové paradigma vzniklou syntézou evolučního institucionalismu (starého institucionalismu) a postkeynesovské ekonomie. Soudobý kapitalismus a jeho problémy popsal na základě těchto vybraných bodů:[6]

  • Současná společnost a její ekonomika procházejí zásadní transformací, která nabývá globálních rozměrů. Jde o „velkou transformaci“ ve smyslu Karla Polanyiho.
  • procesy spojené s přechodem od industriální k  postindustriální společnosti či postkapitalistické společnosti.
  • přechod od „…‘fordistického’ technicko-ekonomického paradigmatu založeného na energeticky náročných výrobních systémech a službách k novému technicko-ekonomickému paradigmatu nového věku založenému na výrobních systémech a službách náročných na znalosti“.
  • V průběhu těchto transformačních procesů dochází k proměnám výrobních a obchodních struktur, vzniká nový typ spolupráce konkurenčních společností v rámci produkčních, distribučních a prodejních sítí, které stále více překračují hranice národních států.
  • Národní státy ztrácejí svou tradiční suverenitu a je třeba redefinovat jejich funkce. V této souvislosti se píše stále více o krizi národních států, o jejich oslabování, avšak v mnoha sociálních funkcích jsou v podstatě nenahraditelné.
  • Zájmy společností se při sledování ziskového motivu často dostávají do konfliktů se zájmy národních států.
  • Ultraspekulativní chování investorů způsobuje nárůst nestability soudobého kapitálu a vyvolává hluboké regionální a lokální krizové otřesy.
  • Existující mezinárodní instituce, jako jsou MMF a Světová banka, současným požadavkům neodpovídají.

Je přechod k novému paradigmatu v ekonomické vědě nutný?Editovat

Dále se ve svém článku věnuje problémům, které představuje a sama vytváří neoklasická ekonomie tržního fundamentalismu (euklidovsko-karteziánské paradigma v ekonomické vědě) a doufá ve vytvoření nového paradigmatu (Babylonského paradigmatu):

  • Neoklasická ekonomie vybudovala svůj teoretický systém na principu vzácnosti a předpokladu fundamentální racionality ekonomického člověka, který maximalizuje svůj užitek v podmínkách vzácnosti.
  • Optimální alokace ekonomických zdrojů, jak o ní píše neoklasická ekonomie, není rozhodně typickým charakteristickým rysem soudobé tržní kapitalistické ekonomiky.
  • Doufejme, že již začala „ensteinovská revoluce“ v ekonomii a že v ní sehrají zásadní úlohu ty vědecko-výzkumné programy ve smyslu Imre Lakatoše, jejichž východiska budou postavena na principu reprodukovatelnosti, na  pojetí člověka jako společenské bytosti, na koncepci kvality života, na uznání významu vývoje v historickém čase a úlohy institucí v utváření sociálně ekonomických procesů.

Některé zdroje nového paradigmatu v soudobých alternativních ekonomických teoriíchEditovat

Na počátku uvádí jeden z hlavních důvodů, který způsobil krizi a to že deregulační opatření prosazovaná od počátku 80. let 20. století měla významně destabilizační důsledky, měly by ze současných finančních krizí a v jejich důsledku vzniklých recesí vyjít značně oslabeny všechny teoretické směry, které spoléhají na samoregulační schopnosti trhu a zdůrazňují jejich schopnost obnovovat rovnováhu. Řešení těchto problémů by měly být postaveny na myšlenkách těchto myslitelů:[4]

  • Dudley Dillard
  • Hyman Minsky [7] [8]
  • Paul Davidson [9] [10] [11]
  • či John Kenneth Galbraith [12] [13] a mnoho dalších post Keynesovců [14] a Institucionalistů (G. Hodgson [15]) .

ZávěrEditovat

Svůj článek uzavírá touto užasnou větou: ... bude postupně třeba vypracovat nové učební texty pro výuku makroekonomie i mikroekonomie.

Ocenění a další činnostEditovat

V roce 2008 získal Výroční cenu České společnosti ekonomické za dlouhodobý přínos českému ekonomickému učení. Od roku 2010 je k uctění jeho památky udělována také Cena Milana Sojky.[5]

Dále působil v následujících společnostech a nadacích:

  • člen Evropské společnosti pro dějiny ekonomického myšlení
  • člen správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových
  • člen rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky
  • člen vedení České společnosti ekonomické
  • člen Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE a Vědecké rady Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy
  • místopředseda Akreditační komise a předseda její stálé pracovní skupiny pro ekonomii (2000 – 2009)
  • předseda Network of Central and Eastern European Quality Assurance Agencies in Higher Education (CEEN) (2002 – 2006)
  • člen výkonné rady European Association for Quality Assurance in Higher Education (ENQA) (2008 – 2009)

Publikační činnostEditovat

Profesor Sojka byl uznávaným odborníkem v oblasti dějin ekonomických teorií a historie českého ekonomického myšlení. Tomuto tématu věnoval řadu odborných prací a učebnic ekonomie pro vysoké a střední školy. Mezi nejznámější publikace patří například:

  • Sojka, Milan: Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Epocha, 1996
  • Sojka, Milan: John Maynard Keynes a současná ekonomie, Grada, 1999
  • Sojka, Milan a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií, Karolinum, 2000
  • Sojka, Milan; Mlčoch, Lubomír; Machonin, Pavel: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989, Karolinum, 2000
  • Sojka, Milan: KDO BYL KDO – světoví a čeští ekonomové, Libri, 2002
  • Sojka, Milan; Konečný, Bronislav: Malá encyklopedie moderní ekonomie, Libri, 2006 (6. vydání)
  • Jan Havel; Jitka Koderová; Milan Sojka: Teorie peněz, Aspi, 2008
  • Sojka, Milan; Pudlák, Jan: Ekonomie pro střední školy, Fortuna, 2009 (aktualizované vydání)
  • Sojka, Milan: Dějiny ekonomických teorií – HBT, prosinec 2010. Profesor Sojka dokončil tuto knihu v rukopisné podobě v r. 2009, krátce předtím, než zemřel. Jde o základní a stěžejní dílo v oboru dějiny ekonomických myšlení, napsané z moderního pohledu současného stupně vývoje ekonomické vědy. Obsáhlý rukopis (vybavený rejstříky, a dalšími přílohami) doplňuje předmluva guvernéra České národní banky doc. Ing. Z. Tůmy.

Výuka

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • KODEROVÁ, Jitka. Opus Magnum profesora Sojky. Politická ekonomie. 2011, čís. 4. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-25. 

Externí odkazyEditovat

  1. SOJKA, MILAN, 1951-2009. Dějiny ekonomických teorií. Vyd. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team 541 s. s. ISBN 9788087109212, ISBN 808710921X. OCLC 703551459 
  2. DAVIDSON, PAUL, 1930-. Post Keynesian macroeconomic theory : a foundation for successful economic policies for the twenty-first century. 2nd ed. vyd. Cheltenham, U.K.: Edward Elgar v, 354 pages s. ISBN 9781849809795, ISBN 1849809798. OCLC 741046054 
  3. MONETA, Alessio. Brian Snowdon and Howard R. Vane, Modern Macroeconomics: Its Origins, Development and Current State (Cheltenham, UK and Northampton, MA, USA: Edward Elgar, 2005) pp. xviii, 807, $225. ISBN 1 84376 394 X. Journal of the History of Economic Thought. 2008-06, roč. 30, čís. 2, s. 271–274. Dostupné online [cit. 2019-08-31]. ISSN 1053-8372. DOI:10.1017/s1042771608000252. 
  4. Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989: Alternativní pohled - Mlčoch Lubomír - Machonin Pavel - Sojka Milan | Knihkupectví Karolinum. www.cupress.cuni.cz [online]. [cit. 2019-10-07]. Dostupné online. 
  5. SOJKA, Milan. Monetární politika evropské centrální banky a její teoretická východiska pohledem postkeynesovské ekonomie. Politická ekonomie. 2010-01-01, roč. 2010. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. DOI:10.18267/j.polek.717. 
  6. Institucionální ekonomie v 21. století (M. Sojka a M. Žák) – Rozmluvy [online]. [cit. 2019-10-07]. Dostupné online. (česky) 
  7. MINSKY, Hyman P. John Maynard Keynes. dx.doi.org. 1975. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. DOI:10.1007/978-1-349-02679-1. 
  8. GALBRAITH, James K.; MINSKY, Hyman P. Stabilizing an Unstable Economy, A Twentieth Century Fund Report. Political Science Quarterly. 1987, roč. 102, čís. 4, s. 722. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. ISSN 0032-3195. DOI:10.2307/2151343. 
  9. A technical definition of uncertainty and the long-run non-neutrality of money. Cambridge Journal of Economics. 1988-09. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. ISSN 1464-3545. DOI:10.1093/oxfordjournals.cje.a035063. 
  10. THIRLWALL, A. P.; DAVIDSON, Paul. Post Keynesian Macroeconomic Theory: A Foundation for Successful Economic Policies for the Twenty-first Century.. The Economic Journal. 1995-11, roč. 105, čís. 433, s. 1671. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. ISSN 0013-0133. DOI:10.2307/2235136. 
  11. DAVIDSON, Paul. Financial Markets, Money and the Real World. [s.l.]: Edward Elgar Publishing Dostupné online. ISBN 9781843765585. 
  12. ANTHONY, Arthur B.; GALBRAITH, John Kenneth. American Capitalism: The Concept of Countervailing Power. Southern Economic Journal. 1952-07, roč. 19, čís. 1, s. 108. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. ISSN 0038-4038. DOI:10.2307/1053980. 
  13. GALBRAITH, JOHN KENNETH, 1908-2006. John Kenneth Galbraith : the affluent society and other writings, 1952-1967 : American capitalism, the Great Crash, 1929, the affluent society, the new Industrial state. [s.l.]: Library of America ISBN 9781598530773, ISBN 1598530771. OCLC 694225041 
  14. CALDWELL, Bruce J. Macroeconomic Thought: A Methodological Approach, Sheila Dow, Oxford, Basil Blackwell, 1985, xi, 268 pages. - What is Political Economy?David Whynes, editor, Oxford, Basil Blackwell, 1984, ix, 243 pages. - Economics in Disarray, Peter Wiles and Guy Routh, editors, Oxford, Basil Blackwell, 1984, vii, 355 pages.. Economics and Philosophy. 1986-04, roč. 2, čís. 1, s. 141–147. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. ISSN 0266-2671. DOI:10.1017/s0266267100000833. 
  15. ELSNER, Wolfram. Geoffrey M. Hodgson: Economics in the Shadows of Darwin and Marx. Essays on Institutional and Evolutionary Themes. Journal of Evolutionary Economics. 2007-02-28, roč. 17, čís. 3, s. 365–369. Dostupné online [cit. 2019-10-07]. ISSN 0936-9937. DOI:10.1007/s00191-007-0055-7.