Postkeynesiánství

Postkeynesiánství je politicko-ekonomická škola vycházející z myšlenek Johna Maynarda Keynese, Michała Kaleckiho, Joan Robinsonové, Pierro Sraffy, Nicholase Kaldora, Paula Davidsona, Hymana Minskeho a mnoha dalších. Postkeynesiánství patří k hlavním tradicím v rámci heterodoxní (politické) ekonomie společně se „starým“, evolučním institucionalismem (Thorsten Veblen, John Kenneth Galbraith, Kenneth Boulding, Geoffrey Hodgson), Francouzskou sociologickou (regulační) školu (Robert Boyer) anebo ekonomickou sociologií (Mark Granovetter, Richard Swedberg, Karl Polanyi a substantivní ekonomická antropologie, Amitai Etzioni a socioekonomie) či Britskou školou mezinárodní politické ekonomie (Susan Strange, Robert Cox, Eric Helleiner, nový realismus) se kterými sdílí mnoho společného. Podle lorda Roberta Skidelskiho, biografa J. M. Keynese, patří v současné ekonomické teorii postkeynesovci ke skutečným a nejvíce autentickým následovníkům Keynese (na rozdíl od „pseudokeynesovců“, jako jsou Paul Samuelson anebo Gregory Mankiw). Podle Sheily Dowové je pro každou ekonomickou doktrínu vždy typická specifická metodologie a filosofie vědy (ontologické, epistemologické a normativní předpoklady s politickými následky na rozdělení moci ve společnosti). Pro postkeynesiánství je typický důraz na realistické pozorování a odpor k matematickému formalismu a pozitivismu tržních fundamentalistů.

Charakteristika postkeynesiánství

Tato kapitola dále odkazuje na post-keynesovské perspektivy na těchto stránkách: Ekonomie blahobytu, Inflace, Ekonometrie, Bayesovská statistika, Past na likviditu, Paul Davidson, Milan Sojka, Josef Macek (sociálnědemokratický politik), Dluhová krize v eurozóně, Moderní měnová teorie, Důchodová reforma, Česká důchodová reforma (2011), Centrální banka, Mikroekonomie, Ekonomie práce, Hyman Minsky, Joan Robinsonová, John Kenneth Galbraith, Nicholas Kaldor

Vyjdeme li ze závěrů Anthonyho Thirwalla, můžeme PKM charakterizovat těmito body:

• Za prvé, zaměstnanost a nezaměstnanost jsou určovány na trhu produktů, nikoli na trhu práce.
• Za druhé, nedobrovolná nezaměstnanost existuje a je způsobena nedostatečnou efektivní poptávkou.
  • Není to důsledek nedokonalostí trhu práce.
  • Odstranění „nedokonalostí“ nepovede k vyšší zaměstnanosti.
• Za třetí, vztah mezi agregovanými investicemi a agregovanými úsporami je zásadní pro makroekonomickou teorii a kauzalita vede od investic k úsporám, a ne naopak.
• Za čtvrté, peněžní ekonomika je zcela odlišná od barterové (mainstreamové, tržně fundamentalistické) ekonomiky.
  • Modely musí uznat, že smlouvy jsou denominovány v penězích (money contract v měně); že firmy a domácnosti drží aktiva a dluhy, které mohou představovat finanční omezení nebo finanční křehkost.
    • Realita může mít několik podob. Jako takové existuje řada různých metod a ekonomických teorií, které si mohou navzájem konkurovat.
  • Peníze nejsou neutrální i v dlouhodobém hledisku, realita je ne-ergodická (transmutabilní) a nepredikovatelná, protože není a priori určená a důchodový efekt je důležitější než substituční efekt.
    • Postkeynesiánská mikroekonomie spočívá na rozhodnutích lexikografické povahy (nikoliv pojistně-matematické rovnováhy) a na inverzních nákladových křivkách ve tvaru písmene L (nikoliv U) s regulovanými cenami (marže).
  • Finance jsou důležité.
  • Na dluhu záleží, protože proto peníze vůbec vznikly.
• Za páté, kvantitativní teorie peněz je vážně zavádějící, a to ze tří důvodů.
  • Peníze jsou endogenní.
  • Příčinná rovnice směny (M * V = P * T) probíhá zprava doleva.
  • Změny v preferenci likvidity znamenají, že V není konstantní.
    • Nákladové síly často vytvářejí inflaci dlouho předtím, než je dosaženo plné zaměstnanosti.
• Za šesté, kapitalistické ekonomiky jsou poháněny „animal spirits“ investorů, které určují investice.
  • Budoucnost se nutně liší od minulosti. Budoucnost je neznámá a nepoznatelná, protože rozhodnutí přijatá dnes změní způsob, jakým budoucnost vypadá. Budoucnost je odlišná od minulosti (neergodicita).
  • Pro všechny PKM autory je kapitál vyráběným statkem (základním zbožím), který není primárním výrobním faktorem.
    • To lze vidět na Harrodově definici neutrálního technického pokroku; v Robinsonově definici reálného kapitálu; a s Kaldorovým tvrzením, že nelze rozlišovat mezi pohybem podél produkční funkce a posunem produkční funkce
    • Samuelson nechápal Robinsonovu skutečnou kapitálovou definici. Robinson měla pravdu: abychom vypočítali tempo růstu kapitálu jako primárního výrobního faktoru, musíme tempo růstu kapitálu deflovat nějakým indexem technického pokroku.
    • Musíme znát úrokovou míru předem

Post-Keynesovské makroekonomické paradoxy	Kontra-intuitivní důsledky pro tvůrce politik
Paradox (omyl) složení (Keynes 1936, Davidson 1972)	Výsledek se liší od součtu částí – ekonomika se má zkoumat jako celek.
Paradox šetrnosti (Keynes 1936, Robinson 1956) a Piketty-Kaldorův paradox růstu (Haight 2017)	Vyšší míra úspor vede ke snížení produkce nebo snížení růstu. Nižší míra růstu vede k vyšší míře úspor.
Paradox veřejných deficitů (Kalecki 1971)	Vládní deficity zvyšují soukromé zisky
Paradox nákladů (Kalecki 1969, Rowthorn 1981)	Vyšší reálné mzdy vedou k vyšším ziskům (aktivita, růst tažený mzdou)
Paradox ziskem vedené poptávky (Blecker 1989)	Nižší mzdy mohou vést k pomalejšímu růstu, i když budou všechny země vedeny ziskem (export-led growth)
Paradox flexibility I (Krugman 2012)	Čím flexibilnější jsou mzdy a ceny, tím dramatičtější bude perverzní Fisherův dluhový efekt
Paradox flexibility II (Seppecher 2012, Dosi et al. 2016)	Čím snadněji budou moci zaměstnavatelé najímat a propouštět zaměstnance, tím větší bude nezaměstnanost.
Paradox klidu (Minsky 1975, 1986)	Stabilita je destabilizující (Pro-cyklické chování stáda). Přechod od hedge financování k ponziho financování.
Paradox dluhu (I. Fisher 1933, Steindl 1952)	Snahy o snížení leveragu efektu mohou vést k vyšším leverage poměrům. Úsporná opatření vedou k růstu zadlužení státu.
Paradox likvidity I (Minsky 1986, Nesvetatailová 2007)	Zdá se, že finanční inovace zvyšují likviditu, i když ji ve skutečnosti snižují
Paradox likvidity II (Dow 1987)	Snahy stát se likvidnějšími přeměňují likvidní aktiva na nelikvidní – moment Minského
Paradox rizika (Wojnilower 1980)	Možnost individuálního krytí rizik (MBS, CDS) vede k celkovému většímu riziku
Paradox ponižujících standardů (McCauley 2009)	Výchozí sazby jsou nízké kvůli zhoršení standardů upisování
Paradox daňové konkurence (Strange 1988, 1996, Palan 2002, Sojka 2010, Palley 2018, Woodgate 2020, Saez a Zucman 2020)	Závod ke dnu vede ke komercializaci, financializaci a erozi státu, který není schopen plnit základní funkce. Palley a další označují tento nejnovější druh globalizace jako „neoliberální globalizaci“, kterou kategorizuje jako třetí vlnu globalizace, která začala před rokem 1990 a trvá dodnes. Komercializované státy jsou státy, které „prodaly nadnárodním společnostem právo samy rozhodovat o své daňové sazbě, regulačních omezeních a právních závazcích. Globalizované výrobní sítě jsou „konfigurovány na principu globální cenové arbitráže“, přičemž je to „jako by továrny byly umístěny na člunech, které plují mezi zeměmi, aby využily nejnižších nákladů – což může být způsobeno podhodnocenými směnnými kurzy, nízkými daněmi, dotacemi, absencí regulace nebo levnou vykořisťovatelnou pracovní sílou“.
Pasinettiho paradox (Pasinetti 1962)	Sklon kapitalistů k úsporám (kteří vydělávají pouze zisky, nikoli mzdy) určuje míru zisku, nezávisle na sklonu dělníků k úsporám.
Veblenovský paradox (Veblen 1898)	Lidé nekupují drahé zboží ani tak proto, že je lepší, ale protože je drahé. V mnoha ohledech konzumenti utrácejí peníze na podporu svého sociálního postavení a spotřeba „nadřazených“ nebo „podřadných“ materiálů je výsledkem „posílení nebo opětovného potvrzení sociálního statusu“. Vyšší třídy společností věnují tzv. okázalé zahálce, čímž odlišují své postavení od jiných tříd.
Paradox soukromého blahobytu uprostřed veřejné bídy (Veblen 1919, Galbraith 1958, 1967, 1974, Judt 2010)	Volný trh způsobuje hrubou nerovnováhu mezi veřejnými a soukromými výdaji. Prosperita jednotlivce neznamená prosperitu státu a veřejnosti. Různé vrstvy mají odlišné zájmy (dlužník vs. věřitel, elita vs. obyčejný člověk).
Paradox globálních toků kapitálu (Bibow 2008)	Paradoxem je, že rozvojový svět stále více prosazuje politiku, která vede k přebytkům běžného účtu a tím k čistému vývozu kapitálu – určeným především pro kapitálově bohaté státy (USA, Německo). Systémové nedostatky v mezinárodním měnovém a finančním řádu jsou hlavní příčinou dnešní situace. Pozice Spojených států jako emitenta světově premiérové ​​rezervní měny a převaha v globálních financích vysvětlují související hlavolam kladné bilance výnosů z investic navzdory negativní mezinárodní investiční pozici.
Paradox klesající autority státu (Strange 1996, 1998)	Vlády ztratily autoritu nad národními společnostmi a ekonomikami které mívali. Lidé už nevěří politikům: Zdravý rozum obyčejných lidí je lepším vodítkem k porozumění než většina akademických teorií vyučovaných na univerzitách. Neosobní síly světových trhů jsou nyní mocnější než státy, kterým má patřit konečná politická autorita nad společností a ekonomikou. 3 paradoxy 1. zdá se, že narůstá zásah státní moci do každodenního života občanů. ALE bagatelizující vláda nečiní svou autoritu více respektovanou; 2. vlády zavedených států, Severní Ameriky a západní Evropy, trpí touto postupnou ztrátou skutečné autority. Kurdové, Baskové, Skotové a domorodci usilují o "samostatnost"… Touha po etnické nebo kulturní autonomii je univerzální.; 3. Prázdnost státní moci je však západním, či dokonce anglosaským fenoménem a je vyvrácena asijskou zkušeností se státem. Důsledek 1) Mezi údajně suverénními státy roste asymetrie v pravomoci, kterou vykonávají nad ekonomikou. 2) Autorita všech států, velkých i malých, silných i slabých, byla nahlodána v důsledku technologických a finančních změn a zrychlené integrace národních ekonomik do jednotného globálního tržního hospodářství: národy jsou prostě obětí! Neexistuje hra s nulovým součtem mezi silnějšími a slabšími státy: co někteří ztratili, jiní nezískali. 3) Rozšiřování pravomocí od národních vlád zanechalo zející díru ne-autority, dalo by se nazvat bezvládí.
Paradox vzájemné hiearchické závislosti (Keohane 1972, Kaldor 1985, Davidson 2011, Prates 2017, Fritz 2017, Bonizzi, Kaltenbrunner, Michell 2019)	Globální ekonomický systém je ve skutečnosti oblast mezinárodního konfliktu na omezených globálních trzích. Světová ekonomika je vzájemně provázaná, ale také hiearchická s vrozenou deflační předpojatostí (neplatí Sayův zákon trhu). Export je exogenní proměna (závislost na vnější poptávce). Hierarchie měny ukládá velká omezení politickému prostoru v rozvojových a rozvíjejících se zemích. V globální měnové hierarchii jsou nejmocnější měny na vrcholu. Jedná se o 3-5 měn, jako je americký dolar, euro, japonský jen a britská libra. Tyto měny dominují na mezinárodním devizovém (ForEx) trhu. Kromě plnění domácích funkcí peněz plní tyto funkce také v mezinárodní sféře. 3-5 nejmocnějších měn přebírá tyto funkce nejen za svůj vlastní národ a v mezinárodní sféře, ale částečně také na domácím trhu v jiných zemích, kde je národní měna slabá. Na druhé úrovni mezi tím jsou měny, které přebírají všechny domácí funkce (jen kolem 25 měn). Na konci hierarchie měn je zhruba 130 měn, které jsou příliš slabé a pouze částečně plní domácí funkci.
Kaldorův paradox (Kaldor 1978, Thirwall 1994, Felipe 2005, Gräbner 2019)	Změny relativních jednotkových mzdových nákladů i relativních vývozních cen pozitivně korelují s exportními podíly vyspělých zemí na světových trzích – ačkoli konvenční obchodní teorie předpovídá opak. Úspěch exportu umožňuje zemím zvýšit relativní jednotkové náklady práce bez podstatného snížení mezinárodní konkurenceschopnosti. V mzdově řízených růstových ekonomikách vede zvýšení podílu mezd ke zvýšení míry využití rovnovážné kapacity, což vede ke zvýšení tempa růstu kapitálu. Velké snížení nominálních mezd nevyřeší problém, kterému některé země eurozóny čelí. S výjimkou řešení, jako je odchod z eura, je řešením umožnit, aby fiskální politika hrála v eurozóně větší roli, a vynaložit úsilí na modernizaci exportního koše s cílem zlepšit konkurenceschopnost s vyspělejšími zeměmi.

Z těchto principů lze odvozovat hospodářskou, sociální a veřejnou politiku, jejíž závěry, které jsou odlišně od hospodářského liberalismu, vycházejí z těchto Post-Keynesovských premis:

• Sayův zákon trhů je zavádějící, hloupý a nebezpečný pro výkonnost ekonomik. (Trh sám sebe nevyčistí a dokonalý trh práce je mýtus)
• Státní intervencionismus je zásadní pro ekonomickou výkonnost a stabilitu. (Aktivní fiskální, monetární, důchodová, úvěrová a sociální politika dle principu rovnostářského aktivismu (Sociální demokracie). Redistribuce bohatství ke slabým (růst minimální mzdy, snižování pracovní doby bez snižování finančního ohodnocení, univerzální sociální příspěvky) vede k větší výkonnosti ekonomiky (Kaldor-Verdoornův efekt, Důchodový efekt, Maslowova pyramida potřeb), rozvoji participačně-sociální demokracie (C. B. Macpherson) a omezování neduhů (Josef Macek, Hyman Minsky) globálně manažerského kapitalismu (oligarchie, monopoly, chudoba, stagnace, nezaměstnanost))
• Fiskální politika není neefektivní a ricardiánská ekvivalence je nesmysl. (Deficity mohou vést k růstu (investice do produktivních kapacit země) a pokud vedou k růstu životní úrovně (podpora nižších sociálních vrstev a lidí s větší propensity to consume), tak nehrozí neproduktivní zadlužování budoucích generací, protože státní rozpočet není jako rozpočet domácnosti)
• Pro kontrolu inflace potřebujeme cenovou a příjmovou politiku (Progresivní daně, Buffer stocky, Job Guarantee program). (Centrální banka není schopná inflaci kontrolovat, skrze úrokové sazby. Proto Centrální banka nesmí být nezávislá na vládě. Místo toho by měla finančníkem vlády (nízké úrokové sazby, nákup státních dluhopisů, regulace bank, podpora hospodářského růstu) a nikoliv finančních trhů)
• Princip efektivní poptávky (Keynes, Kalecki) jako nástroj pochopení trhu práce. (Nedobrovolná a technologická nezaměstnanost je normální stav ekonomik, kde výstup a zaměstnanost jsou určovány poptávkou, zatímco (až do plné zaměstnanosti) cenová hladina závisí pouze na podmínkách nabídky, zejména na úrovni peněžních mezd).
• Koncept absolutní komparativní výhody ("politika ožebračení svého souseda" Adama Smitha, "The End of Laissez-Faire a National Self-Sufficiency" J. M. Keynese, "Nový Merkantelismus" Joan Robinson) má přednost před relativní komparativní výhodou (David Ricardo; Hospodářský liberalismus). Proto volný trh není vhodný pro zajištění bohatství mezi národy (outsourcing a offshoring, nízké mzdy a snižující se wage share, globální race-to-the-bottom (závod ke dnu), daňové ráje a dumping, FDI-export-led growth, komercializace a financializace států, kasino kapitalismus a eroze státu (Susan Strange)). Světová ekonomika je uzavřená a přebytek jedné země (například Německo, asijští tygři, Čína, Japonsko v 80 letech) vede k deficitu druhé země (například Evropská dluhová krize). Jedním ze způsobů, jak zajistit systémovou úplnost v analýze širokých hospodářských odvětví ekonomiky, je použití rámcového systému identit národních účtů (SNA). Deficity vlády (Govt), zahraničního (RoW) a soukromého sektoru (Pvt) jsou zcela a nutně vzájemně závislé. Jedna taková zásadní účetní identita vyžaduje, aby součet čistých půjček (NL) tří širokých ekonomických sektorů musel být nulový. Aby mohl jeden sektor vykázat přebytek, musí alespoň jeden další sektor vykázat schodek. Zásadně důležitým závěrem přístupu k odvětvovým bilancím je, že schodek jednoho sektoru je přebytkem jiného sektoru. Neexistuje automatický vyrovnávací mechanismus (státy bez kapitálových kontrol a strukturálně-regionální politiky neovlivní běžný, kapitálový účet a směnné kurzy, kde se navíc stávají závislými na finančních trzích). Aktéři (státy, korporace, jednotlivci) usilují o dominanci (komparativní výhodu, přebytek exportů a zisky), která je poháněna nákladovými (nízké mzdy), technologickými (technologičtí vůdci) rozdíly či dominancí své měny (například Dolar, Libra, Euro) ve Světové ekonomice a politice.

Σ Domácí soukromý zůstatek (úspory - investice) + domácí vládní zůstatek (Vládní výdaje - daně) + zahraniční zůstatek (export - import) = 0)

• Koncept sociálního státu je nezbytný pro zajištění prosperity národa i v době Globalizace. (Nutné zajistit veřejné penze, zdravotnictví, školství, bydlení, progresivní daně a rovnost v rámci národa)
• Keynesovský Globalismus (Kohler, Davidson, Brundtlandova komise, Galbraith, Elsenhans, Strange, Cox) je nejlepší alternativou k (neo)liberální globalizaci (Belle Epoque, Rozpad brettonwoodského systému, standard flexibilního dolaru) Západu (OSN, EU, MFF, Světová Banka, OECD).
• Reforma mezinárodního finančního systému například dle Keynesova a Davidsonova Bancorova plánu, který bude řešit deficity a přebytky zemí, redistribucí přebytků do deficitních zemí.

• Aktivní rozvojová politika ("wage-led strategie" hospodářského růstu) dle tzv. Thirwallova zákona (kumulativní model příčin vývozu (the export-led cumulative causation model) a model růstu omezením platební bilance (the balance-of-payments-constrained growth model)), zákona entropie (N. Georgescu-Roegen) a Job Guarantee programu (Právo na práci pro každého občana, který chce pracovat).

Česká ekonomika, Evropa a svět z post-Keynesovské perspektivy

Post-keynesovci zpochybňují přístupy k řešení ekonomických a společenských změn, které byly po roce 1972 ve světě a po roce 1989 v českých zemích formulovány v teorii přechodu, vycházející z (neo)liberálních a neo-konzervativních ekonomických, politologických a sociologických koncepcí. Způsob, jakým byly po roce 1989 realizovány v České republice institucionální a sociální změny, nebyl z hlediska svých modernizačních efektů příliš úspěšný. Mocenská liberální elita, pod jejímž vedením u nás probíhaly institucionálně-transformační změny (Disent, technokraté normalizačního režimu a 90. let), byla přesvědčena, že liberálně-právní formální demokratizace (procedurální stát právníků v čele s ústavním soudem), privatizace (stát finančníků z bank a ekonomů z univerzit) a jiné tzv. pro-tržní reformy (financializace státu a společnosti) způsobí pozitivní změny ve společnosti samy o sobě, automaticky. Přehlédla přitom význam a důležitost komplexní modernizace celého způsobu života. Uplatněná transformační strategie (víra v postkomunistický manažerský systém: anti-politika, anti-komunismus a konkurenceschopnost skrze tzv. úsporná opatření) vedla pouze ke zvláštní formě kapitalistické společnosti (Milan Sojka). Nebyla však schopna nastartovat slib sametové revoluce - proces dohánění (konvergence), který by zmenšil propast mezi českými zeměmi a transformujícími se mi západními zeměmi, do kterých se ČR plně integrovala jako kulturní (lidská práva a její export, kultura narcismu), politická (podřízení českého práva, EU, NATO) a ekonomická (montovny, nízké mzdy, nízká přidaná hodnota, hédonismus) periferie.

Sojka ve své práci formuluje hypotézu, podle níž je neúspěch české transformační strategie výsledkem zvláštní kombinace tří činitelů, které trvají dodnes: (1) Neadekvátního teoretického rámce (hospodářský a politický liberalismus), který byl přijat za základ české transformační strategie (Návrat na Západ) a jenž vytvořil ideologicky podmíněnou averzi k aktivní úloze státu v ekonomice a k jakémukoli typu aktivní industriální a strukturální politiky. (2) Neadekvátních českých inovací (například metoda kupónové privatizace), které spolu s nevyhovujícím legislativním rámcem daly vzniknout prostředí, které je vhodné "pro spekulativní a kořistnické chování spojené s rozsáhlým přerozdělováním aktiv". (3) Neadekvátního právního a institucionálního rámce, který se pojí s velmi nedokonalým vynucováním práva. Ekonomická transformace Československa, resp. České republiky probíhala pod silným vlivem esence neoliberálního přístupu tzv. Washingtonského konsenzu, který byl aplikován v 80. letech zemích Latinské Ameriky, postižených dluhovou krizí. Česká republika ovšem postupovala plně v dikci Washingtonského konsenzu. Nástroje (privatizace, liberalizace) byly často vydávány za cíl sám o sobě, přičemž optimální fungování ekonomiky se považovalo za samozřejmé. Liberalizace obchodu, podobně jako při založení NAFTA (Mexiko), vůbec nebrala v úvahu asymetricky slabší postavení české ekonomiky. Ignorováno bylo a stále je, že globální trh vůbec není učebnicově „volný“, ale že 2/3 světového obchodu ovládají nadnárodní firmy, fungující v sítích a kontrolující světovou dělbu práce. Vůbec se nehovoří o tom, že ceny v globálním měřítku skutečně nevytváří trh, ale právě tyto korporace, používající tzv. vnitrofiremní ceny, které jim umožňují se sofistikovaně vyhýbat placení daní a přelévat kapitál tam, kde se to zrovna hodí.

Česká republika je dnes malá otevřená ekonomika, která je do evropské a světové ekonomiky integrována převážně prostřednictvím svých vazeb na Německo a exportním nastavením (export-led growth s nízkými mzdy, slabou korunou a neambiciózní vládou) ve stagnačním modelu evropské integrace (Josef Steindl, Engelbert Stockhammer, Malcolm Sawyer). Na severu najdeme exportně řízený model růstu, který přišel s potlačením mezd a outsourcingem na východ. Na východě lze růstový model charakterizovat jako závislou modernizaci, která umožňovala růst reálných mezd navzdory klesající soudržnosti dělnické třídy. Jih zažil dluhový růstový model s realitní bublinou a vysokou mírou inflace, která vedla k velkým deficitům běžného účtu. Tradiční strukturálně-institucionální liberální analýza (diskurz NERVu, národní rozpočtová rada, ČNB, Hospodářská komora, IES, VŠE, Koro-nerv, "české" banky, média, ODS, mezinárodní organizace typu OECD, světové banky, MMF či WTO, pravicové Think-tanky), které jsou vlastní českému pop-kulturnímu (mediálně reprezentovanému) ekonomickému a politickému myšlení po roce 1989 (Mojmír Hampl, Lukáš Kovanda, Helena Horská, Tomáš Sedláček, Eva Zamrazilová, Tomáš Holub), se zaměřila na pozitivní aspekty (cestování, podnikání) tohoto procesu a poukázala na příznivé ukazatele české ekonomiky a společnosti, silně ovlivněné tradiční modernistickou perspektivou (model ekonomického rozvoje) a neoliberalismem (aplikovaná hospodářská politika). Tyto světonázory (anti-komunismus, anti-politika a tzv. úsporná opatření) jsou současně využívány k morální legitimizaci pravicově-progresivně-liberálních kapitalistických zájmů (nezávislost centrální banky, rovná daň, soukromé penzijní fondy) a jejich převodu do socio-ekonomických strategií národního zájmu (tržní společnost Hayeka, Friedmana), zejména důchodové reformy z roku 2013, privatizací, de-regulací tzv. tržních reforem (flexibilní trh práce, zdravotnické poplatky, školné, soukromé spoření). Krpec a Hodulák poukazují (skrze Global Value Chains (GVCs)) zejména na závislost České republiky na zahraničním kapitálu (FDI téměř na úrovni 70% HDP) v kombinaci se slabou schopností jej udržet a nízkou přidanou hodnotou vytvářenou v ČR. ČR se v žebříčku globální dělby práce nachází na střední až periferijní úrovni, ekonomika má do značné míry obslužný charakter (montáž). Švihlíková poukazuje že, téměř celá průmyslová páteř (Škoda Auto) a velmi silně bankovní sektor (Česká spořitelna, Komerční banka) jsou v zahraničních rukou (Erste, Society General). Nadnárodní korporace u nás neinvestují pro to, že by nás měly tak v oblibě, ale protože z toho chtějí mít zisk. Již od roku 2005 převyšuje odliv zisků a dividend reinvestovaný zisk, což je jasný následek „dozrávání“ investic. Místo, aby se vláda snažila nerovnováhy potlačit, ještě více svými diletantskými opatření utlumuje domácí poptávku (nízké mzdy). ČR se tak musí spoléhat, že a) Německo bude nadále dostávat kontrakty od Číny a USA – na což ČR nemá žádný vliv b) krize Západu (krize legitimity a reprezentace liberálního státu, nízká výkonnost financializovaných ekonomik) nebude pokračovat – opět ČR nemá žádný vliv c) Německo bude ČR nadále využívat jako svou 17. Bundesland volné výrobní kapacity. Ve výsledku Vláda, politici, ekonomové a český deep state nechápou a neví, co se v globální ekonomice a politice děje, což je pro aplikaci vnějšně orientovaného růstu dost problematické.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu postkeynesiánství na Wikimedia Commons
• A structured post-Keynesian reading list (anglicky)

Autoritní data	MA: 56777670

Portály: Ekonomie