Wikipedie

Masarykova škola (Bělehrad)

Obrázek Tomuto článku chybí obrázky. Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst a přidat do článku. Pro rychlejší přidání obrázku můžete přidat žádost i sem.
WikiProjekt Fotografování

Masarykova škola v Bělehradě (celým názvem Československá základní škola Masarykova/srbochorvatsky Čehoslovačka osnovna škola Masarikova[1]) je bývalá česká škola, která působila v první polovině 20. století v hlavním městě Srbska, tehdy Jugoslávie. Nacházela se v budově dnešního Českého domu (v druhém patře) na adrese Svetozara Markovicá 79 v blízkosti náměstí Slavija jižně od centra města.

Po nějakou dobu měla škola také oddělení v centrální části Srbska, kde existovala česká škola ještě před první světovou válkou v souvislosti s českým cukrovarem a mezinárodní komunitou.[2]

Historie editovat

Česká komunita v Bělehradě existovala již před první světovou válkou a byla relativně početná. Myšlenka na zřízení školy pro děti Čechů se objevila již roku 1914 ale přerušila ji první světová válka.[3] Bělehrad byl totiž jako město na samotné hranici s Rakousko-Uherskem okamžitě bombadován a státní instituce přemístěny do bezpečnější Niše na jihu země. Až v novýcn podmínkách po skončení konfliktu a stabilizace obou dvou zemí, včetně ustanovení vzájemných vztahů byla možnost ustanovení takové instituce. Kurzy češtiny probíhaly původně pro 43 dětí v prostoru bývalé nemocnice. Československý stát zajistil pro tyto kurzy vyučujícího i učebnice.[4]

Od roku 1928 byla škola přestěhována do tzv. Československého domu. Vyučovalo se v obou jazycích. Škola byla jednou ze čtyřiceti škol s českým (nebo slovenským) vyučovacím jazykem na území tehdejší Jugoslávie.[4]

Škola nicméně působila až do roku 1939. Děti byly potom převedeny do standardních škol. Dva roky (do vypuknutí války v Jugoslávii) potom objekt využívali uprchlíci z rozbité republiky, kteří v Jugoslávii

Po bělehradské operaci nějakou dobu využívala prostory bývalé školy armáda pro léčbu raněných. Výuka probíhala nejspíše jinde, první školní rok byl rok 1944/1945. Válečné škody znamenaly malou účast dětí, problémy s oblečením i obuví a častou neúčast žáků, způsobenou mimo jiné i epidemiemi různých nemocí (např. plané neštovice, příušnice apod.[5]), kvůli rozvrácenému jugoslávskému zdravotnictví.

Po skončení války byly vzájemné vztahy mezi Československem a Jugoslávií vřelé[6] a přály možnosti obnovy původní spolupráce. Výuka po nějakou dobu probíhala v rámci vzdělávacích programů republiky Srbsko v rámci Jugoslávie a za pomoci učebnic nakoupených v Československu. Původní myšlenka, že by česká škola byla vyčleněna z jugoslávského vzdělávacího systému byla pro jugoslávskou stranu nepřijatelná.

V rámci školy existovala také knihovna, která čítala přes sto knih.[7] V obtížných poválečných letech pomáhala provozu školy hodně československá ambasáda.[8]

Situaci ale zhatila roztržka mezi SSSR a Jugoslávií v roce 1948.[6] Škola působila i nadále (Masaryk již nebyl v jejím názvu), výuku ale zajišťoval pedagog z oblasti s českou menšinou z dnešního Chorvatska (Daruvaru).[9] Zajištění pedagogů v samotné Jugoslávii, stejně jako učebnic, se však ukázalo být velmi náročným úkolem. Kvůli malému počtu Čechů a Slováků se tisklo v Jugoslávii jen málo knih v obou jazycích, což znamenalo že se v mnoha případech k výuce používaly ještě převálečné publikace.[10]

Kvůli politické situaci nadále nebyly organizovány výjezdy dětí do Československa během letních prázdnin.[11]

Československé ministerstvo školství zamýšlelo v roce 1952 školu uzavřít, nicméně se tak nestalo.

Vzhledem k zcela zastavené vzájemné spolupráci mezi oběma zeměmi od roku 1948 se však zmenšovala česká komunita v Bělehradě a tedy docházelo k snižování počtu zapsaných dětí Roku 1960 to bylo jen pouhých deset dětí a tak byla škola uzavřena.

Provoz editovat

Československo i jugoslávské království podepsaly vzájemnou smlouvu, která vytyčila možnosti fungování této instituce a vzdělávání. Československá vláda věnovala provozu školy značnou pozornost, především s ohledem na to, že škola sloužila mimo jiné i pro děti diplomatů, průmyslníků a obecně vysoce postavených Čechů a Slováků, kteří v Bělehradě tehdy žili. Kromě finanční podpory i podpory materiální provádělo československé ministerstvo školství také inspekční činnost.[5] Spory v tomto směru vyvolával i jugoslávský zákon o školství, který umožňoval výuku v mateřském (tj. jiném než srbochorvatském nebo slovinském) jazyce až od 5. třídy. Po druhé světové válce byla škola provozována v rámci vzdělávacích programů republiky Srbsko, ale z učebnicemi z ČSR.

Školu navštvovaly desítky dětí, počet se blížil zhruba rozmezí mezi dvaceti až sedmdesáti.[12] Postupem času klesal. Vyučoval se český i slovenský jazyk a také jazyk srbochorvatský. Část dětí měla československé, část jugoslávské občanství, statisticky se některé hlásily k římskokatolickému vyznání a některé k pravoslaví. Ve školách se také připomínaly významné svátky jak v Československu, tak i v Jugoslávii (vč. např. dne republilky 29. listopadu, dne sv. Sávy nebo 28. říjen).

Financování učitelského sboru zajišťoval v meziválečném období československý stát a další výdaje spojené s provozem školy potom československá obec.

Učitelé editovat

V meziválečném období byli do školy vysíláni učitelé z tehdejšího Československa. Ještě před zřízením samotné školy učila český jazyk pedagožka z ČSR. Katecheta pro pravoslavnou víru byl nicméně ze Srbska[12] a výuka probíhala v srbochorvatštině.

Po druhé světové válce se předpokládala obnova v původním rozsahu, nicméně jugoslávská strana žádala dodržování vlastních standardů ve školství na všech školách na svém území. Pro vysílání pedagogů z ČSR na území Jugoslávie panoval dlouhou dobu konsensus, nicméně takový přístup vedl k tomu, že byli vysíláni především učitelé češti a v menší míře nebo snad žádné míře již slovenští, neboť bylo mnohem těžší najít vhodné pedagogy a vyslat je do Bělehradu. Proto jugoslávská vláda preferovala buď domácí učitele nebo učitele české a slovenské národnosti ze samotné Jugoslávie.[13]

Jugoslávský stát se prostřednictvím středních učitelských škol snažil na působení na této škole připravit vyučující v Pakraci (kde se nacházela početná česká menšina) a v Báčském Petrovci (který byl centrem slovenské menšiny, později tomu bylo v Novém Sadu) tak, aby mohli učit i v Bělehradě. O učitele české národnosti, kteří byli z Jugoslávie byl obecně velký zájem přímo již tam, čeští učitelé ale vyučovali také na gymnáziu v Zenici. Pedagogové jiné než české než slovenské národnosti naráželi na slabší znalosti obou jazyků ČSR při výuce.

Související články editovat

Reference editovat

  1. ↑ TROJAN, Pavel. Češi a Bělehrad 1918 – 1939. Praha, 2009 [cit. 2023-02-09]. diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Jaroslav Otčenášek. s. 40.
  2. ↑ TROJAN, Pavel. Češi a Bělehrad 1918 – 1939. Praha, 2009 [cit. 2023-02-09]. diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Jaroslav Otčenášek. s. 41.
  3. ↑ Zeman a Vučić otevřeli Český dům v Bělehradě, Srbsko ho Česku daruje. České noviny. Dostupné online [cit. 2023-02-09]. 
  4. ↑ a b SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 329. (srbština)
  5. ↑ a b SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 332. (srbština)
  6. ↑ a b SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 327. (srbština)
  7. ↑ SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 334. (srbština)
  8. ↑ SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 336. (srbština)
  9. ↑ KYVÍŘOVÁ, Lenka. Česká menšina v Srbsku – minulost, současnost, budoucnost. Brno, 2012 [cit. 2023-02-09]. 68 s. bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Václav Štěpánek. s. 26. Dostupné online.
  10. ↑ SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 343. (srbština)
  11. ↑ SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 339. (srbština)
  12. ↑ a b TROJAN, Pavel. Češi a Bělehrad 1918 – 1939. Praha, 2009 [cit. 2023-02-09]. diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Jaroslav Otčenášek. s. 36.
  13. ↑ SELINIĆ, Slobodan. Školovanje Čeha i Slovaka u Srbiji 1945–1958. In: ISIĆ, Momčilo. Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007. ISBN 978-86-7005-055-6. S. 342. (srbština)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Masarykova_škola_(Bělehrad)&oldid=23880886“