Martin a Jiří z Kluže

Bratři Martin a Jiří z Kluže (také Martin a Georg z Kološváru, Clussenbercha, von Klausenburg) byli sochaři a kovolitci druhé poloviny 14. století, původem z Kluže v Sedmihradsku. Jsou autory gotického Sousoší sv. Jiří na Pražském hradě z roku 1373.

Sv. Jiří s drakem, dílo Martina a Jiřího z Kluže

ŽivotEditovat

Otcem bratrů Martina a Jiřího byl Nikolaus, malíř z Kluže. Oba bratři se narodili kolem roku 1350. Je pravděpodobné, že během života navštívili Benátky, kde ve 13. století vznikl kult sv. Jiří. Reliéf s vyobrazením tohoto světce se nachází v baptisteriu baziliky svatého Marka.

Historické souvislostiEditovat

Oba bratři pocházeli z Kluže, která byla součástí Uherského království. Předci i potomci tamějšího krále Ludvíka I. Uherského (Ludvík I. Veliký z Anjou) byli svázáni příbuzenskými vztahy s rodem Lucemburků a císařem Karlem IV., který sousoší objednal. Ludvíkův otec Karel I. Robert z Anjou měl za manželku Beatrix Lucemburskou, dceru římského krále Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské, sestru českého krále Jana Lucemburského. Beatrix však zemřela ve 14 letech při porodu dítěte. Matkou Ludvíka Uherského byla Alžběta Polská (1305–1380).

První manželkou Ludvíka I. Uherského byla nejstarší dcera Karla IV., Markéta Lucemburská. Ta byla provdána již v sedmi letech a zemřela jako čtrnáctiletá a bezdětná. Z manželství s jeho druhou ženou Alžbětou Bosenskou se narodily tři dcery. Svou starší dceru Marii přislíbil v roce 1372 Karlovu mladšímu synovi Zikmundovi.

Král Karel I. Robert z Anjou založil roku 1326 první světský rytířský řád - Řád sv. Jiří a dochovaná pečeť na zakládající listině zobrazuje sv. Jiří zabíjejícího draka. Na Pražském hradě byl sv. Jiří uctívaným světcem od 10. století, kdy kníže Vratislav I. založil kostel sv. Jiří jako hlavní zemské církevní centrum. Karel IV. shromáždil ostatky sv. Jiří - praporec a paži.[1]

DíloEditovat

Jezdecké sousoší sv. Jiří na III. nádvoří Pražského hradu patří k nejvýznamnějším památkám gotického sochařství na našem území. Je výjimečné zejména tím, že se jedná o volnou sochu, nevázanou na architekturu[2] a rozvinutí hmoty do prostoru nemá v tehdejším evropském sochařství obdobu.[3] Vyspělá kompozice plná dramatického napětí se vzpínajícím se koněm, který otáčí hlavu, vedla k domněnce, že socha je renesanční a byla výrazně pozměněna během oprav v letech 1563-64. Z nalezeného archivního dokumentu ale vyplývá, že královský kovolijec Tomáš Jaroš pouze opravil ulomenou hlavu koně a nedotkl se výtvarné koncepce památky.[4]. Socha byla původně pozlacena.

Podle svědectví Bohuslava Balbína z roku 1677 sv. Jiří třímal štít s gotickým nápisem, který se nezachoval - A(nno)·D(omini)· MCCCLXXIII Hoc·opus·imaginis·s(ancti)·georgii per·martinum·et·georgium de·clussenberch·conflatum est

Socha je pouze dílem obou bratrů a není potvrzeno spoluautorství dvorních umělců Karla IV. Podobný motiv rotujícího koně v reliéfu Obrácení sv. Pavla se vyskytuje na tympanonu Zpěvácké brány dómu sv. Štěpána ve Vídni, který stavěla parléřovská huť, nebo ve výjevu z legendy o sv. Václavu na Karlštejně, ale výtvarná předloha má původ v antice a opakuje se i na byzantských reliéfech ze slonoviny (diptych Barberini, Louvre) nebo reliéfech Nicoly a Giovanniho Pisana. Také terén s rozeklanými skalisky, připomínající Mistra vyšebrodského oltáře je odvozen z benátských mozaik a je původem byzantský.[5]

Oba bratři byli autory dalších soch, které objednali biskupové Futaki Demeter a Zudar János ve Velkém Varadínu (Oradea). Tam stály tři bronzové sochy, vytvořené v letech 1360-65: Štěpán V. Uherský, jeho syn Ladislav IV. Kumán, Svatý Emerich a také velká zlacená jezdecká socha Ladislava I. Svatého z roku 1390. Všechny sochy byly zničeny Turky v roce 1660.[6][7]

Originál sochy se nachází ve sbírkách Správy Pražského hradu. Na nádvoří Pražského hradu je kopie, další kopie pražské sochy sv. Jiří jsou v Kluži, Národním muzeu v Budapešti, tamtéž na Rybářské baště a také v Szegedu.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Antonín Podlaha – Eduard Šittler, Chrámový poklad u Sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903, s. 118
  2. Jaroslav Pešina, České gotické umění, nakl. ČTK Praha 1977, s. 54
  3. A. Kutal, 1972, s. 56
  4. Stejskal K, Umění na dvoře Karla IV., Artia Praha 1978, s. 193
  5. Stejskal K, Umění na dvoře Karla IV., Artia Praha 1978, s. 193
  6. Cluj, místní historie (maď.)
  7. Szamosközy István in: Történeti Maradványai (1566–1603). Historical relics of István Szamosközy (1566–1603) (Monumenta Hungariae Historica SS 28), Budapest 1867, s. 167. [Transcription in: Balogh (pozn. 4), Bd. 2, s. 131-132].

LiteraturaEditovat

  • Klára Benešovská, Praha a Milano roku 1395 (in margine bronzového sousoší sv. Jiří na Pražském hradě), in: Aleš Mudra – Michaela Ottová (ed.), Ars videndi. Ad honorem Jaromír Homolka (=Collectanea Facultatis Theologicae Catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Series historiae et historiae artium V.), Praha 2006, s. 287-302.
  • Klára Benešovská, Sv. Jiří drakobijce na Pražském hradě - věčný poutník bez domova?, Umění 1/2007 s. 28-39
  • Luigi Contagino, Skvosty českého umění, Rubico, Olomouc, ISBN 978-80-7346-097-6
  • Albert Kutal, České gotické umění, Obelisk Praha 1972, s. 56

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat