Marina Cvětajevová

ruská spisovatelka

Marina Ivanovna Cvětajevová (rusky Марина Ивановна Цветаева; 8. října 1892, Moskva31. srpna 1941, Jelabuga, Tatarstán) byla ruská spisovatelka a básnířka.

Marina Ivanovna Cvětajevová
Marina Tsvetaeva.jpg
Narození 26. záříjul. / 8. října 1892greg.
Moskva
Úmrtí 31. srpna 1941 (ve věku 48 let)
Jelabuga
Příčina úmrtí oběšení
Místo pohřbení Jelabuga
Povolání básnířka, spisovatelka, autorka deníků, próza, překladatelka a autorka
Alma mater Pařížská univerzita
Žánr poezie a paměti
Témata poezie a múzické umění
Manžel(ka) Sergej Jakovlevič Efron (od 1912)
Partner(ka) Sophia Parnok
Děti Ariadna Efron
Rodiče Ivan Vladimirovic Cvetaev[1]
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Marina Cvětajevová (1917)

ŽivotEditovat

Marina Ivanovna se narodila v Moskvě, v rodině univerzitního profesora Ivana V. Cvětajeva, ředitele prvního veřejného muzea v Moskvě, Rumjancevova muzea, později zakladatele Puškinova muzea výtvarných umění, a Marie Alexandrovny Meynové, pianistky (žačky slavného Rubinštejna) polsko-německého původu. Vyrůstala v blahobytu a vysoce kulturním prostředí. Od 10 let byla s rodinou na cestách po Evropě (Itálie, Francie, Švýcarsko), kde se matka léčila z tuberkulózy. Mladá Marina tak získala skvělou jazykovou průpravu – později ovládala italštinu, francouzštinu a němčinu – a evropské vzdělání (studovala na Sorbonně).

V roce 1912 se provdala za Sergeje Jakovleviče Efrona, vojáka, publicistu a novináře rusko-židovského původu. Ten v roce 1914 dobrovolně nastoupil do armády a po vypuknutí Říjnové revoluce přešel k bělogvardějcům, s nimiž prodělal celou občanskou válku i následnou evakuaci z Krymu do Istanbulu. Cvětajevová se během revoluce vrátila do Ruska, aby se shledala s manželem, což se jí nakrátko podařilo. V chaosu té doby se ale oba rozdělili a ona se ocitla v Moskvě prakticky v pasti. Žila v hrozné bídě se dvěma dcerami, Ariadnou a Irinou, které nakonec dala do sirotčince v naději, že se tam o ně postarají lépe. Mladší Irina ovšem ve věku 3 let zemřela hlady a Ariadnu matka zachránila na poslední chvíli. V roce 1922 jí nakonec bylo dovoleno emigrovat. Odjela za manželem do Berlína, kde vydala čtyři svazky veršů. Ještě téhož roku rodina přesídlila do Prahy, kde žili s manželem studujícím Filozofickou fakultu UK (také v Horních Mokropsích a Jílovišti) až do r. 1925. Oba se tu zapojili do života emigrantských kruhů. Krátce po narození syna Georgije rodina opustila Československo a přestěhovala se do Paříže.

Ve Francii se Cvětajevová zapojila do bohatého kulturního života; udržovala milostnou korespondenci s Borisem Pasternakem a přes něj se důvěrně (byť pouze korespondenčně) seznámila i s pražským německým básníkem Rainerem M. Rilkem, tehdy dožívajícím ve Švýcarsku. Hospodářsky se ovšem rodině dařilo stále hůř a všichni čtyři žili prakticky jen z Mariiných tantiém. V roce 1937 se dcera Ariadna vrátila do Sovětského svazu, když využila nabídky beztrestného návratu. Manžel následoval o pár měsíců později, ovšem ne úplně dobrovolně: musel prchnout před policejním vyšetřováním (ve Francii se totiž mezitím stal agentem NKVD a měl podíl na jisté politické vraždě a únosu). Roku 1939, jen pár měsíců před vypuknutím druhé světové války, se Cvětajevová rozhodla vrátit se za rodinou. Takřka vzápětí byla pod vykonstruovaným obviněním ze špionáže zatčena její dcera a odsouzena na 8 let do gulagu. Za 5 týdnů po ní byl ze stejného důvodu zatčen i manžel Sergej. Ti tři se už nikdy nespatřili.

Cvětajevová zůstala v Moskvě sama se synem a snažila se uživit překladatelskou prací. Po přepadení SSSR Německem (1941) byli oba evakuováni na východ do Tatarské ASSR, do městečka Jelabuga na břehu Kamy. Aniž o tom Marina věděla, byl její muž mezitím popraven jako „imperialistický špion“. Jen 14 dní po něm se zoufalá a utrápená Cvětajevová oběsila.

DíloEditovat

Začínala jako symbolistická autorka, na počátku dvacátých let 20. století vynikala v expresionistické lyrické skladbě, v níž uplatňovala formu zpovědi. Její pozdější básně využívají forem akméismu a futurismu, často také vycházela z lidové slovesnosti. Svou první básnickou sbírku vydala na střední škole. Sama o tom říká: ,,Má první kniha ‘Večerní album’ vyšla, když mi bylo sedmnáct let, a obsahovala verše od mého patnáctého roku. Vydala jsem ji z důvodů v literatuře vedlejších a v poezii přirozených - místo dopisů člověku, s nímž jsem se jinak stýkat nemohla. Vlastně jsem se nikdy nestala literátem - a tak již můj začátek byl příznačný."

SpisyEditovat

 
Pohlednice ke stému výročí narození (1992)
  • Večerní album (Večernij albom, Вечерний альбом, 1910)
  • Kouzelná lucerna (Volšebnyj fonar, Волшебный фонарь, 1912)
  • Ze dvou knih (Iz dvuch knig, Из двух книг, 1913)
  • Labutí ležení (Lebedinyj stan, Лебединый стан, 1921) – hold bělogvardějcům a odsouzení ruské revoluce
  • Versty (Vjorsty, Вёрсты, 1922) – inspirováno vztahem k O. Mandelštamovi
  • Rozluka (Razluka, Разлука, 1922)
  • Verše pro Bloka (Stichi k Bloku, Стихи к Блоку, 1922)
  • Královna (Car-děvica, Царь-девица, 1922) – poéma
  • Romantika (Психея. Романтика, 1923)
  • Řemeslo (Ремесло, 1923)
  • Mládenec (Moloděc, Молодец, 1924) – poéma
  • Po Rusku (Posle Rossii, После России, 1922-1925) – vlastenecká poezie
  • Krysař (Krysolov, Крысолов, 1925) – poéma
  • Poéma konce (Poema konca, Поэма конца, 1924) – inspirováno vztahem k manželovu příteli K. Rodzevičovi
  • Poéma hory (Poema gory, 1924) – stejná inspirace jako u předchozího díla
  • Poéma zadního schodiště (Poema lestnicy, Поэма лестницы, 1928)
  • Synovi (Stichi k synu, 1932)
  • Verše Čechám (Stichi k Čechii, 1939) – obžaloba útočného nacismu

DramataEditovat

  • Ariadna (Ариадна, 1924)
  • Theseus (Tězej, 1927)
  • Faidra (Fedra, Федра 1928)

EsejeEditovat

  • Básník o kritice (Poet o kritike, 1926)
  • Básník a čas (Poet i vremja, 1932)
  • Umění a svědomí (Iskusstvo pri svete sovesti, 1932-1933)

České výboryEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Victoria Schweizer:  Q27077100. Dostupné online.

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat