Plavuň

rod rostlin
(přesměrováno z Lycopodium)

Plavuň (Lycopodium) je rod rostlin z čeledi plavuňovitých (Lycopodiaceae). V aktuální taxonomii je pojímán buď široce, v takovém případě zahrnuje asi 50 druhů včetně zástupců rodů plavuník (Diphasiastrum) a několika dalších, nebo úzce: pak obsahuje druhů pouze 15. Typovým druhem je plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum).[1]

Jak číst taxoboxPlavuň
alternativní popis obrázku chybí
Plavuň vidlačka
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Oddělení plavuně (Lycopodiophyta)
Třída vlastní plavuně (Lycopodiopsida)
Řád plavuňotvaré (Lycopodiales)
Čeleď plavuňovité (Lycopodiaceae)
Rod plavuň (Lycopodium)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento článek je o rodu plavuní Lycopodium. O plavuních obecně pojednává článek plavuně.

SystematikaEditovat

 
Porost Lycopodium lagopus v Rusku

Pojetí rodu doznávalo v průběhu času řady proměn. Existovaly tendence řadit do něho všechny zástupce čeledi plavuňovitých, ba i některé vranečky. Fylogenetický přístup 21. století založený na analýzách molekulární DNA ukázal, že rod lze pojímat buď široce, nebo pouze jako jeden z devíti úzce vymezených rodů podčeledi Lycopodioideae. Strukturu širokého rodu (resp. podčeledi) lze znázornit následujícím kladogramem:[2][1]

Lycopodium sensu lato / Lycopodioideae

Lycopodiastrum

Pseudolycopodium

Pseudodiphasium

Austrolycopodium

Dendrolycopodium

Diphasium

Diphasiastrum

Spinulum

Lycopodium sensu stricto

PopisEditovat

 
Lycopodium hickeyi (Severní Amerika)

Spory plavuní setrvávají v půdě několik let (obvykle 5 až 7), než začnou klíčit v malý prvoklíček hlízovitého tvaru. Prvoklíček je bez chlorofylu, a proto jeho výživa závisí na symbióze s některými druhy hub. Vyvíjí se velmi dlouho, často 10 až 15 let, než dosáhne pohlavní zralosti a začnou se na něm vyvíjet samčí pohlavní orgány. Jako „lákací“ látku pro spermatozoidy při oplozování vylučují archegonia plavuní kyselinu citrónovou.

Protože při tomto zdlouhavém a složitém způsobu pohlavního rozmnožování by plavuně neměly mnoho naděje na přežití, je u nich časté vegetativní rozmnožování pomocí opadaných pupenů a krátkých větviček, které se vytvářejí v horní části výhonů. Sporofyt plavuní tvoří plazivá nebo vzpřímená nečlánkovaná plná lodyha s drobnými přisedlými listy. Sporofyly, na nichž se vytvářejí výtrusy, se tvarově neliší od listů asimilačních, bývají však většinou uspořádány ve výtrusnicové klásky. Výtrusnice sedí jednotlivě na vrchní straně lístků nebo v jejich úžlabí.

RozšířeníEditovat

 
Plavuň pučivá

Plavuně tohoto rodu se vyskytují od tropů až po arktické oblasti. V mírném pásu jsou nejčastějši v lesích a na lesních světlinách, v horských oblastech, na alpínských loukách, někdy také na zaplavovaných stanovištích.

Druhy v ČREditovat

  • plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum) – roste v lesích středních i horských poloh. Na plazivém stonku vyrůstají dlouhé stopkaté strobily, často v párech.
  • plavuň pučivá (Lycopodium annotinum, v úzkém rodovém pojetí Spinulum annotinum) – vzácně roste na podobných, ale stinnějších stanovištích, kde někdy vytváří souvislé porosty. Jednotlivé strobily jsou přisedlé k olistěnému stonku.
  • v širokém pojetí též zástupci rodu plavuník (Diphasiastrum), kterému je věnován samostatný článek

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lycopodium na anglické Wikipedii.

  1. a b A community-derived classification for extant lycophytes and ferns. Journal of Systematics and Evolution. 2016, roč. 54, čís. 6, s. 563–603. Dostupné online [cit. 2020-11-20]. ISSN 1759-6831. DOI:10.1111/jse.12229. (anglicky) 
  2. Molecular phylogenetics and the morphology of the Lycopodiaceae subfamily Huperzioideae supports three genera: Huperzia, Phlegmariurus and Phylloglossum. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2016-01-01, roč. 94, s. 635–657. Dostupné online [cit. 2019-01-02]. ISSN 1055-7903. DOI:10.1016/j.ympev.2015.09.024. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • DOSTÁL, Petr.: Evoluce a systém stélkatých organismů a cévnatých výtrusných rostlin, 2. vydání, Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, Praha 2006, strana 84
  • Dostál J.: Nová květena ČSSR, sv. 1, Academia, Praha 1989, ISBN 80-200-0095-X, str. 54

Externí odkazyEditovat