Leishmania major
Leishmania major je druh prvoka z rodu leismania, způsobující leismaniózu (také známou jako aleppské vředy, bagdádské vředy a další lokální názvy[nedostupný zdroj]).[1] L. major vnitrobuněčný patogen, který infikuje fagocyty a dendritické buňky imunitního systému.[2] Vyskytuje se výhradně na východní polokouli, nejvíce v severní Africe,[3] na středním východě, severozápadní Číně, a severozápadní Indii.[4][5]
 Leishmania major | |
|---|---|
 Leismania major, promastigotní stádium | |
| Vědecká klasifikace | |
| Doména | Eukaryota |
| Říše | Excavata |
| Kmen | Euglenozoa (Euglenozoa) |
| Třída | bičivky (Kinetoplastea) |
| Řád | trypanozomy (Trypanosomatida) |
| Čeleď | Trypanosomatidae |
| Rod | leishmania |
| Binomické jméno | |
| Leishmania major | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životní cyklus editovat
Jako většina trypanozóm, L. major začíná životní cyklus ve formě amastigota (kulatý s krátkým bičíkem) uvnitř zažívacího traktu hlavního přenašeče, samičce mouchy rodu Phlebotomus.[6] ve střevě přenašeče se po 1-2 týdnech mění v promastigotní stádium (protáhlý s bičíkem na jedné straně), který se přesouvá do sosáku
Během sání se promastigot dostává do krevního oběhu savčího hostitele, kde je pohlcen makrofágy.[7] Po pohlcení se promastigotní stádium vyvine ve stádium amastigotní, které je oválné, či kulovité s průměrem okolo 2–3 μm, a obsahuje velké jádro a kinetoplast. [5] Vybaveny k přežití acidické prostředí uvnitř potravních vakuol makrofága, se amastigotní stádia množí binárním dělením.[5] Poté, co se amastigot rozmnožil a rozšířil po těle, je připraven k nasání mouchou společně s krví, čímž dokončí svůj cyklus.[7] L. major má i sexuální cyklus s meiózou, probíhající jen v těle přenašeče.
Infekce editovat
L. major vstupuje do krevního oběhu hostitele při sání hematofágní mouchy, kde nalézá cíl nákazy: makrofágy. [8][9] Promastigotní stádia jsou vybavena množstvím receptorů k rozpoznání makrofága, včetně CR1 a CR3 receptorů a RAGE receptoru.[5] Aktivace k napadení vychází z cytoplazmatické membrány.[5] Tímto způsobem parazit přežije nepřátelské prostředí v hostitelském makrofágovi.
Epidemiologie editovat
Každoročně onemocní kožní leismaniózou kolem 1–1,5 miliónu lidí.[10] Hlavním zdrojem nákazy jsou bodavé mouchy rodu Phlebotomus. Ty ovšem za svůj život nedokáží uletět vzdálenost delší než jeden kilometr.[7]
Hlavními rezervoáry nákazy jsou menší hlodavci, malí savci a ptáci.[5] Existují zdokumentované případy nákazy psů z Egypta[11] a Saúdské Arábie.[12] Nicméně je to spíše vzácností.
L. major a její příbuzná, L. tropica, jsou hlavní příčinou leismaniózy na středním východě, v severní africe, a některých oblastech Číny a Indie. Mezi roky 2002 a 2004, bylo zaznamenáno přes 700 případů onemocnění personálu vojenských složek USA v Iráku.[13]
Klinické projevy editovat
Nástup infekce většinou provází výskyt lézí v obslatech pobodání přenašečem. Infekce je akutní s průběhem okolo 3–6 měsíců.[4] Čím více fagocyty pohlcují promastigoty, tím více dochází k produkci amastigotních jedinců v hnisajících uzlinách na kůži.[5]V této fázi nelze rozpoznat o jaký patogen se jedná.[5] Nejběžněji mají léze zvýšený kontinuální okraj, který by se dal přirovnat ke kůrce od pizzy.[4][5]Biopsie těchto lézí obvykle ukáže množství makrofágů obsahujících amastigóty.[14]
Diagnóza editovat
L. major může být rozpoznána pomocí diferenciální diagnostiky – tedy na základě pravděpodobnosti určené díky známému areálu rozšíření druhů leismaniózy. Nicméně stejné léze jsou příznakem pro mnoho dalších onemocnění, za která může být leismanióza zaměněna (například: retikuloendotelióza, sporotrichóza, lupus vulgaris, syfilis, sarkoidóza a lepra)[5].
Nejběžnější metodou diagnózy leismaniózy je identifikace amastigota pomocí Wrightova barvení, nebo izolací parazita v kultuře.[5]
Léčba editovat
Protože hostitelův imunitní systém je většinou schopen infekci po 3–6 měsících potlačit, spočívá léčba v boji s příznaky, snahou zmenšit škody a zabránit nekrózám.[4][5] Množství různých způsobů léčby je variabilní, co se efektivity týče.
Příklady léčby:
- Fluconazol podaný v 200 mg dávce po dobu 6 týdnů vykazuje 90 % vyléčených oproti 60 % vyléčeným, kterým bylo podáno placebo.[15]
- Topicalní aplikace 15 % paromomycinu a 12 % methylbenzethonimu se již delší dobu úspěšně používá k léčbě v Izraeli.[16]
- Intralézní injekce antimonu se ukazuje být efektivní, pokud je poddána okolo okraje lézí. Po podání 10 injekcí bylo v Egyptě zaznamenáno 85 % vyléčených během 3 měsíců.[5]
Prevence editovat
Nejlepší cestou jak bojovat s šířením leismaniózy je narušení životního cyklu vektorů, tedy přenašečů nákazy, nebo odstraněním rezervoárů nákazy. Vyhýbání se přenašečům pomocí repelentů, moskytiér a dalších prostředků, či vyhýbání se době aktivity přenášejících much, tedy od soumraku do svítání, je efektivní v případě krátkodobých pobytů v oblastech výskytu L. major.[5]
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leishmania major na anglické Wikipedii.
- ↑ Abdulrahman A. Alrajhi; Elfaki A. Ibrahim; Edward B. De Vol; Mohammad Khairat; Rajab M. Faris; James H. Maguire (March 2002).
- ↑ "Leishmania major".
- ↑ a b Aoun, K.; Bouratbine, A. (2014).
- ↑ a b c d Markell, Edward K.; Voge, Marietta; John, David T. (1992).
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n Guerrant, Richard L.; Walker, David H.; Weller, Peter F. (2006).
- ↑ "Parasites - Leishmaniasis".
- ↑ a b c Kahn, Cynthia M.; Line, Scott., eds. (2005).
- ↑ Etges, R; Bouvier J; Bordier C (1986).
- ↑ King, DL; Chang Y-D; Turco SJ (1987).
- ↑ Desjeux, P (1992).
- ↑ Morsey, TA; Schnur LF; Feinsod FM; Salem AM; Wahba MM; el Said SM (1987).
- ↑ Macpherson CN, Meslin FX, Wandeler AI, eds. (2000).
- ↑ "Ceneters for Disease Control and Prevention: Update: Cutaneous leishmaniasis in U.S military personnel- Southwest/Central Asia".
- ↑ Ridley, DS (1979).
- ↑ Alrajhi, AA; Ibrahim EA; De Vol EB; et al. (2002).
- ↑ el-On, J; Halevy S; Grunwald MH; et al. (1992).
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Leishmania major na Wikimedia Commons
