Diferenciální diagnostika

Diferenciální diagnostika je proces v lékařském diagnostickém rozhodování, při kterém lékař či skupina lékařů stanoví na základě všech dostupných informací pravděpodobné diagnózy a z nich se následně vybírá ta nejpravděpodobnější.

Výsledek diferenciálně diagnostické rozvahy může být jistý, pak se hovoří o definitivní diagnóze, nebo nejistý, pak se hovoří o pracovní diagnóze. Pokud je výsledek nejistý, jsou třeba další testy, pomocí kterých se vylučují jednotlivé choroby. Obvyklými testy používanými v diferenciální diagnostice jsou klinické testy ozřejmující nějaký špatně patrný klinický příznak, laboratorní vyšetření tělesných tekutin a tkání a zobrazení struktury a funkce těla pomocí zobrazovacích metod. Velmi důležitým vodítkem při volbě vhodných terapeutických metod je i znalost epidemiologické situace, protože do úvah je třeba zahrnout i to, jak moc obvyklá nebo vzácná ta které choroba uvažovaná v diferenciální diagnóze je.

Specifickou formou diagnostického testu je terapeutický pokus, při kterém je zahájena léčba nejpravděpodobnější choroby a terapeutická odezva je pokládána za doklad toho, že se skutečně jednalo o předpokládanou chorobu. Terapeutický pokus bývá volen, pokud není specifický test dostupný, je příliš drahý nebo pokud by sám test zatížil pacienta více než terapeutický pokus. Velmi jednoduchým příkladem je chřipka; při tomto onemocnění může profil příznaků odpovídat i počátečním stádiím vážnějších onemocnění, ale obvyklé léčení (klid na lůžku, symptomatická terapie) správnost diagnózy prakticky vždy potvrdí. Pokud by v tomto případě terapeutický pokus chřipku nepotvrdil, nedošlo k významnému oddálení dalšího diagnostického pátrání.

Jinou zvláštní formou je diagnosis per exclusionem (diagnóza z vyloučení, diagnóza per exclusionem). V tomto případě není diagnóza potvrzena přímo, ale jsou vyloučeny všechny ostatní možné nebo pravděpodobné stavy. Existuje dokonce několik nosologických jednotek, které jsou přímo definovány jako diagnózy z vyloučení. Tak například syndrom náhlého úmrtí kojenců je diagnostikován tak, že při pitvě není nalezeno nic, co by dokázalo vysvětlit příčinu smrti. U takto definovaných jednotek se předpokládá, že se s prohlubujícím se poznáním podaří nalézt příčinu, nevylučuje se ani možnost, že ve skutečnosti jde o několik chorob se stejným klinickým obrazem.

Výběr diagnóz, nad kterými je třeba uvažovat v rámci diferenciální diagnostiky, je obvykle poměrně složitý. V praxi se často používá metoda vedoucího (hlavního) příznaku. Metoda spočívá v tom, že se lékaři již během své přípravy učí nejen biologii a klinický obraz onemocnění, ale k významným příznakům se učí i nejpravděpodobnější příčiny a vhodné diagnostické kroky, které mohou nejspíše vést ke stanovení diagnózy. Diferenciální diagnostika bývá s výhodou strukturovaná podle několika hledisek, čímž usnadňuje diferenciálně diagnostickou rozvahu. Tak například diferenciální diagnostika otoků dolních končetin může být založena na dělení otoků z místních a celkových příčin a na dělení podle patogenetického mechanismu[1].

Z historického hlediska lze prvky diferenciálně diagnostického rozhodování vysledovat již v nejstarších písemných pramenech. Vzhledem ke značně spekulativním představám o povaze chorob i v poměrně nedávné minulosti mají tyto rozvahy cenu pouze historickou.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. CHOCHOLA, M. Otoky dolních končetin, diferenciální diagnostika, léčba. Med Pro Praxi. 2011, roč. 8, čís. 11, s. 484–487. Dostupné online. ISSN 1803-5310. 

Literatura editovat

  • TÁBORSKÝ, M., a kol. Interní propedeutika. Praha: Mladá fronta, 2014. 
  • SIEGENTHALER, W. Diferenciální diagnostika vnitřních chorob. Praha: Aventinum, 1995. Překlad 17. německého vydání. 
  • POLLAK, K. Medicína dávných civilizací. Praha: Orbis, 1973. 

Externí odkazy editovat