Wikipedie

Krak (kníže)

legendární polský kníže

Krak (také Krakus, latinsky Gracchus) byl legendární vládce Poláků, zakladatel města Krakov. Legendu v nejstarší dochované podobě známe od středověkého kronikáře Wincenta Kadlubka. Krak podle ní bojoval s Galy, byl pak vybrán králem, a tak vzniklo Polské království.

Krak
Místo pohřbeníKrakova mohyla
DětiWanda, Krak II., Lech II.
RodičeRadagaisus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Legenda

editovat

Život

editovat

Podle středověkého kronikáře Wincenta Kadlubka, jehož záznamy jsou nejstarší, byl Krak jedním z knížat nebo guvernérů, kteří bojovali s Galy kdesi v Panonii, nebo snad v Korutanech. Po návratu na území Polska se Krak stal králem. Měl dva syny Kraka II., Lecha II. a dceru Wandu. Jeho synové měli zabít Vavelského draka. Poté měl Lech II. ze závisti zabít svého bratra Kraka II.[1] Jiná legenda říká, že draka zabil sám Krak[2], proto byl nazýván také Drakobijec (polsky Smokobójca).[2]

Wanda byla hrdinkou legendy „O Wandě, která nechtěla Němce za manžela“ (polsky „O Wandzie, która nie chciała Niemca“).[3]

V popise pohřbu knížete Kraka se objevuje zmínka o založení města Krakov. Po smrti knížete Kraka byl navršen kopec, pod kterým byl podle legendy pochován.

V době, kdy měl být kopec navršen, obyvatelé města Krakova prý nosili zeminu na mohylu v rukávech, odtud vznikl svátek Rukávů (polsky święto Rękawki[4]). Kopec se v polštině označuje Kopiec Kraka nebo Kopiec Krakusa[5], česky je znám jako Krakova mohyla.

Po Krakově smrti přešla vláda na jeho syny a později dceru Wandu.

Legenda o Krakově životě částečně připomíná českou pověst o knížeti Krokovi, především v díle Jana Dluhoše.[6] Motiv války z drakem byl použit pravděpodobně z legendy o svatém Jiřím[7][8], případně z mýtu války Peruna se Zmejem. Legenda obsahuje prvky událostí z 7. a 8. století. Krak mohl být také stejná osoba jako legendární keltiberský král Crocco.

Krak podle kroniky Wincenta Kadlubka

editovat

Vyprávění o Krakovi u Kadlubka začíná po ukončení bojů s Římany. Autor připomíná, že prapůvodní Slované, kteří osídlili Polsko, si zvolili Kraka za svého knížete.[9] Následně Kadlubek popisuje ve zkratce dějiny jiného velkého kmene, který byl prý jediný, který se mohl poměřovat s Poláky, což byli Galové. V jisté době prý přitáhli do Panonie, z čehož Kadlubek odvodil, že se tam střetli se Slovany. Panonie byla ve středověku považována za kolébku Slovanů.[10] Tento stav měl mít za následek první snahu o vytváření vlastní kmenové organizace. Krak, který z neznámých důvodů nebyl v té době v Panonii (Kadlubek píše, že se vrátil z Korutan; snad tam byl na vojenské výpravě[11]), se proto po návratu rozhodl shromáždit všechny muže k rokování. Na schůzce získal důvěru společenstva (Kadlubek mu vložil do úst slova: „svět bez slunce – to je jako země bez krále“[12]), a pak se prohlásil za krále.

Wincent Kadlubek přeložil Krakovo jméno do latiny jako „Gracchus“, a pod tímto jménem Krak vystupuje v jeho kronice. Nepochybně tak chtěl připodobnit Kraka k jinému zákonodárci Tiberiu Gracchovi[13]. Není bez významu, že první informace o Krakovi se v Kadlubkově kronice objevují, když popisuje války Poláků s Římany. Později, když boje přestaly, „Prapoláci“ měli obsadit určitá města, ve kterých měli později ustanovit guvernéry. Zároveň si také vybrali knížete, kterým byl právě Krak. To však vyplývá z dalšího průběhu příběhu, kdy Krak neměl nadřazené postavení v kmeni[12], ale byl pravděpodobně jen jedním z guvernérů. Proto se Krak stal guvernérem s největší pravděpodobností v nějakém římském městě. Další věc je poukaz na spojení s Římem a Tiberiem Gracchem, kdy mezi Krakovými prvními činy po jmenování králem bylo vydání zákona. První zákony, který vytvořil nový král, podle Kadlubka převzaly formu a obsah od Římanů („Tak vznikl základ našich občanských práv a nastala doba jeho zrození“). Jejich zásady byly založeny na zrušení otroctví a nespravedlnosti (za což bojoval také Tiberius Gracchus[14]). Tímto způsobem chtěl kronikář dát Krakově legendě silnější historický základ.

Kadlubek také poprvé používá pojem „Polsko“, které měl Krak přivést k „velké prosperitě“. Rozkvět však netrval dlouho, protože nově vytvořený stát narazil na nový problém v podobě netvora zvaného „všežravý“[15]. Jak píše kronikář, netvor terorizoval poddané v Krakově svými velkými nároky na oběti skotu, jehož dodávky vyžadoval každý týden. Kdyby nebyla oběť učiněna, žral by lidi. V této situaci Krak poslal na netvora své syny, kteří se po neúspěchu v otevřeném boji uchýlili ke lsti. Dali „všežravému“ jako oběť kravskou kůži naplněnou sírou, což netvora zabilo[16]. S tímto příběhem souvisí legenda o bratrovraždě, která pak vedla ke krátkému bezvládí v Krakově. Když synové zabili netvora, mladší z nich, toužící po moci, se vrhl na staršího a zabil jej. Otce obelhal, že staršího bratra zabil netvor. Po Krakově smrti tento syn převzal vládu. Temné tajemství Lecha II. bylo brzy objeveno, byl souzen a vyhnán.[14] Navzdory tomu byla láska lidu ke Krakovi a jeho rodině prý tak velká, že vládu předali Krakově dceři Wandě. Při této příležitosti Wincent Kadlubek poznamenává, že rozhodnutí v této věci přejal „sněm mocného a celého lidu“[14].

Na počest Kraka bylo po jeho smrti nad skálou, kde žil netvor, postaveno město. Podle Kadlubka, bylo město nazváno Gracchovia (Krakov)[17] a pohřební rituály za zesnulého krále byly prováděny tak dlouho, dokud město nebylo zcela dokončeno, a to do posledního domu[18]. Kronikář si poznamenal, že název města Krakov byl odvozen od křiku havranů, kteří přiletěli hodovat na mršině „všežravého“[19].

Krak v současné literatuře

editovat

Kníže Krak je jednou z postav trilogie, kterou napsal Stanisław Pagaczewski o příhodách Baltazara Houby (polsky Baltazar Gąbka): Únos Baltazara Houby, Mise profesora Houby, Houba a létající talíře.

Historií Kraka se inspiroval také Stanisław Szukalski k napsání dramatu Krak, syn Ludole.

Galerie

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Podle W.Kadłubka byl drak synonymem pro „pojídače“ (polsky całożerca). - Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 13–15.
  2. ↑ a b Jan Długosz: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego, ks. 1 – 2, Warszawa 1961, s. 188–189
  3. ↑ Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 16–18
  4. ↑ Tradycyjne Święto Rękawki w Krakowie - Magiczny Kraków. krakow.pl [online]. [cit. 2019-03-20]. Dostupné online. 
  5. ↑ PODGORZE.PL, Autor. Kopiec Krakusa. Podgorze.pl [online]. 2009-04-01 [cit. 2019-03-20]. Dostupné online. (polsky) 
  6. ↑ Jan Dluhoš (J.Dluhoš, 1961, s. 190), dcery knížete Kroka, pod trochu jinými jmény připisuje knížeti Krakovi. Jedna z nich - Lubuše (polsky Lubusza, česky Libuše) měla být podle něj nástupkyní knížete Kraka v Čechách. Takže podle J.Dluhoše měl kníže Krak 3 „české“ dcery, a také 3 „polské“ potomky, čili celkem 6 dětí.
  7. ↑ SVATÝ JIŘÍ - O sv. Jiří a draku. www.svatyjiri.cz [online]. [cit. 2019-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-08-19. 
  8. ↑ S. Zakrzewski, Historia polityczna Polski do schyłku XII wieku, Kraków 1920, s. 10; téze v hlavním textu; B. Kürbis, Holophagus. O smoku wawelskim i innych smokach, [w:] Ars historica. Prace z dziejów powszechnych i polskich, Poznań 1976, s. 163–178; téze o importu z Historiæ regum Britaniæ Galfreda z Monmouth; M. Plezia, Legenda o smoku wawelskim, „Rocznik Krakowski“, 42, 1971, s. 21–32.; téze o pokrevní příbuznosti s Opowieścią o Aleksandrze a jiné.
  9. ↑ Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 10–11.
  10. ↑ Marek Junianus Justynius: Zarys dziejów powszechnych według Pompejusza Trogusa, L. Lewandowski (překlad), Warszawa 1988
  11. ↑ J. Dąbrowski, Chorwacja i Dalmacja w opinii polskiego średniowiecza, Sbornik naučnih radova Ferdi Šišicu, Zagreb 1926; téze o Korutanech jako součásti Polska; Kazimierz Ślaski, Wątki historyczne w podaniach o początkach Polski, Poznań 1968; téze o společných korutanských a polských tradicích
  12. ↑ a b Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 11
  13. ↑ H. Łowmiański, Początki Polski, t. V, Warszawa 1973; téze o vytvoření jména Kraka z názvu Krakova a umělý vznik Kraka na antickém základu, hlubší ztotožnění s Gracchus dal až Jan Długosz: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego, ks. 1 – 2, Warszawa 1961, s. 186–187
  14. ↑ a b c Studyum o Kadłubku [w:] Balzer O., Pisma Pośmiertne, t. I, II, Lwów 1934–1935
  15. ↑ Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 13
  16. ↑ Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 13, M. Plezia, Legenda o smoku wawelskim, „Rocznik Krakowski“, 42, 1971, s. 27. vykazuje velkou podobnost se syrskou a perskou variantou Pověsti o Alexandrovi (polsky Opowieści o Aleksandrze)
  17. ↑ J. Dluhoš uvádí opačné pořadí: Krak zakládá Krakov → je zde problém s drakem → získává trůn a vydává zákony. Jan Długosz: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego, ks. 1 – 2, Warszawa 1961, s. 188–189
  18. ↑ Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003, s. 16
  19. ↑ S. Urbańczyk, Nazwy naszych stolic, Kraków 1965; téze o spojení Krak – Krakov; Gerard Labuda, Studia nad początkami państwa polskiego, t. II, Poznań 1988.; téze o topografickém původu jména.

Literatura

editovat
  • Wincent Kadłubek: Kronika Polska, B. Kürbis (překlad), Wrocaław 2003
  • Jan Długosz: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego, ks. 1 – 2, Warszawa 1961
  • Marek Junianus Justynius: Zarys dziejów powszechnych według Pompejusza Trogusa, L. Lewandowski (překlad), Warszawa 1988
  • Studyum o Kadłubku [w:] Balzer O., Pisma Pośmiertne, t. I, II, Lwów 1934–1935

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Krak_(kníže)&oldid=24241406“