Otevřít hlavní menu

Konrad Hermann Joseph Adenauer (5. ledna 1876, Kolín nad Rýnem19. dubna 1967, Rhöndorf) byl německý konzervativní politik, státník, první poválečný kancléř Německa (19491963) a první předseda Křesťanskodemokratické unie (19501966).

Konrad Adenauer
Konrad Adenauer (1952)
Konrad Adenauer (1952)

1. spolkový kancléř Německa
Ve funkci:
15. září 1949 – 16. října 1963
Prezident Theodor Heuss
Heinrich Lübke
Předchůdce funkce zřízena
(vojenští guvernéři a velitelé okupačních zón)
Nástupce Ludwig Erhard

1. předseda CDU
Ve funkci:
21. října 1950 – 23. března 1966
Předchůdce funkce zřízena
Nástupce Ludwig Erhard
Stranická příslušnost
Členství Centrum (1906-1945)
CDU (1945-1967)

Narození 5. ledna 1876
Kolín nad Rýnem, Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Úmrtí 19. dubna 1967
Rhöndorf, Bad Honnef, Západní NěmeckoZápadní Německo Západní Německo
Místo pohřbení Waldfriedhof
Choť Emma Weyer
Auguste (Gussie) Zinsser
Děti Konrad August Emil Emanuel Adenauer
Max Adenauer
Maria Adenauer
Ferdinand Adenauer
Paul Adenauer
Charlotte Adenauer
Libet Werhahn
Georg Adenauer
Příbuzní August Adenauer[1], Johannes Franz Richard Adenauer[1], Emilie Helene Marie Louise Adenauer[1] a Maria Johanna Elisabeth Adenauer[1] (sourozenci)
Alma mater Freiburská univerzita
Mnichovská univerzita
Bonnská univerzita
Profese právník, politik
Náboženství římské katolictví
Ocenění velkohvězda čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku (1927)
honorary citizen of Cologne (1951)
velkokříž Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1953)
Velkokříž za zásluhy Spolkové republiky Německo (1954)
Grand Cross of the Military Order of Christ (1956)
… více na Wikidatech
Podpis Konrad Adenauer, podpis
Commons Konrad Adenauer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Život do konce druhé světové válkyEditovat

 
Pracovna kancléře Konrada Adenauera

Pocházel z katolické úřednické rodiny z Porýní. Studoval práva a ekonomii ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. Zprvu pracoval jako soudní přísedící (19021904), pak v advokátní kanceláři v Kolíně nad Rýnem. Od r. 1906 městský radní za katolické Centrum v Kolíně, 19171933 ve funkci vrchního starosty města. Od 1920 člen pruské státní rady, později její prezident. Během rúrské krize (1923) podporoval myšlenku správního oddělení Porýní od Pruska, avšak distancoval se od separatistických tendencí. V květnu 1926 odmítl nominaci na úřad kancléře. V březnu 1933 byl nacisty zbaven všech úřadů, v roce 1944 byl několik měsíců vězněn.

Život po druhé světové válceEditovat

V květnu 1945 jej Američané znovu dosadili do úřadu vrchního starosty Kolína, v říjnu ho sesadili Britové. Od března 1946 byl předsedou CDU v britské okupační zóně, následně předsedou frakce CDU na sněmu Severního Porýní-Vestfálska, v roce 1948 se Adenauer stal předsedou parlamentní rady a 15. září 1949 zvolen prvním kancléřem SRN. Adenauerovým hlavním cílem byla integrace SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářství Ludwiga Erharda a odmítal socializační tendence levého křídla CDU. Za důležitý cíl považoval vybudování nového vztahu k Francii. Jeho významnými úspěchy byl podpis pařížských dohod 23. 10. 1954, které znamenaly uznání plné suverenity SRN a její přijetí do NATO (ratifikace 1955), ukončení válečného stavu se SSSR, navázání diplomatických styků a návrat válečných zajatců (1955) a začlenění Sárska do SRN (1955). Udržoval blízký vztah k Ch. de Gaullovi a J. F. Dullesovi. Na domácí scéně oslabila Adenauerovu pozici aféra vyvolaná zásahem policie proti listu Der Spiegel. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966. Následně připravoval edici svých pamětí.

VýznamEditovat

 
Pohřeb Konrada Adenauera
 
Vyobrazení Konrada Adenauera na dvoumarkové minci

Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století. Byl zakladatelem Křesťanskodemokratické unie. V anketě Unsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největším Němcem všech dob. Adenauer po 2. světové válce pochopil, že nejrychlejší obnova Německa bude možná jen v těsné spolupráci s USA. Vždy prosazoval proamerický kurs a mezi Němci byl výrok: Adenauer, to je největší Američan v Evropě! Mezi jeho největší zásluhy jakožto německého kancléře se počítá dojednání propuštění německých válečných zajatců ze Sovětského svazu v roce 1955, postupné znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do NATO a znovupřipojení Sárska ke Spolkové republice Německo (1957). Jen Helmut Kohl sloužil jako spolkový kancléř Německa déle než Adenauer.

Politické úspěchyEditovat

KontroverzeEditovat

Jedním z hlavních poradců a spolupracovníků kancléře Adenauera byl bývalý nacista Hans Globke, který se v nacistickém Německu jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů. Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77% vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti.[2] Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND.[3] Z nově zveřejněných materiálů CIA vyplývá, že se Adenauer obával zatčení nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna, protože Eichmann mohl odhalit Globkeho nacistickou minulost. Západní Německo mělo možnost Eichmanna dopadnout již v roce 1958.[4] Snažil se také ovlivnit proces proti Eichmannovi v Jeruzalémě po jeho dopadení izraelskou tajnou službou a Izraeli pohrozil, že omezí zbrojní dodávky z Německa, pokud by bylo při procesu s Eichmannem zmíněno Globkeho jméno.[5]

Adenauer využíval Spolkovou zpravodajskou službu (BND) ke sledování politické opozice i koaličních partnerů, včetně budoucího kancléře Willyho Brandta. Podle německého týdeníku Der Spiegel „Špiclováním právník Adenauer porušil elementární základy parlamentní demokracie. Šlo o porušení práva, které by ho pravděpodobně připravilo o úřad, kdyby vyšlo na veřejnost.“[6]

VyznamenáníEditovat

Stát Stuha Název Datum udělení Poznámka
Afghánistán  Afghánistán   Řád nejvyššího slunce I. třídy s řetězem[7] 1963
Argentina  Argentina   velkokříž Řádu osvoboditele generála San Martína[7] 1962, 21. března
  velkokříž Květnového řádu[8] 1953, 14. srpna
Belgie  Belgie   velkodůstojník Řádu Leopolda[9] 1956, 22. září
Bolívie  Bolívie   velkokříž Řádu andského kondora[7] 1955, 28. dubna
Brazílie  Brazílie   velkokříž Řádu Jižního kříže 1953, 6. července podle Tammanna bylo toto vyznamenání překvapivé s ohledem na to, že Brazílie byla jedinou jihoamerickou zemí, která za druhé světové války vyslala své jednotky do boje proti Německu, a ocenění mělo být chápáno jako akt usmíření[10]
Dominikánská republika  Dominikánská republika   velkokříž Řádu za zásluhy Duarta, Sanchéze a Melly[7] 1954, 21. listopadu
Ekvádor  Ekvádor   velkokřží Národního řádu za zásluhy[7] 1955, 10. ledna
Etiopie  Etiopie   velkokříž Řádu svaté trojice[7] 1954, 24. listopadu
Francie  Francie   velkokříž Řádu čestné legie[11] 1962
Haiti  Haiti   velkokříž Národního řádu cti a zásluh[7] 1955, 20. prosince
Chile  Chile   velkokříž Řádu za zásluhy[7] 1954, 30. března
Írán  Írán   velkohvězda Řádu koruny[7] 1955, 9. spna
Island  Island   velkokříž Řádu islandského sokola[12] 1955, 29. ledna tento řád je jediným skandinávským řádem, který K. Adenauer obdržel[7]
Itálie  Itálie   velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku[13][14] 1953, 31. prosince první evropské státní vyznamenání
Japonsko  Japonsko   Řád květů paulovnie[7] 1963, 2. prosince za dlouhodobému porozumění mezi Japonskem a Německem, stejně jako za mír a blahobyt ve světe

předán mu byl japonským velvyslancem Naritou v Bonnu

  Řád vycházejícího slunce I. třídy[7] 1960, 22. března předán mu byl během jeho státní návštěvy Japonska
Kolumbie  Kolumbie   velkokříž Řádu Boyacá[15] 1953, 30. září
Kuba  Kuba   velkokříž Řádu Carlose Manuela de Cespedes[7] 1957, 6. února
Libérie  Libérie velkokříž Řádu africké hvězdy[7] 1960, 7. dubna byl mu předán liberijským velvyslancem v Bonnu
Lucembursko  Lucembursko   velkokříž Řádu dubové koruny[16] 1957, 1. července
Madagaskar  Madagaskar   velkokříž I. třídy Národního řádu Madagaskaru[7] 1962, 27. srpna
Mexiko  Mexiko   velkokříž Řádu aztéckého orla[17] 1955
Německo  Německo   velkokříž speciálního vzoruZáslužného řádu Spolkové republiky Německo[18] 1954, 31. ledna
Nikaragua  Nikaragua   velkokříž se stříbrnou hvězdou Řádu Rubena Dária[7] 1959, 3. dubna předal mu jej prezident republiky L. S. Debayle
Nizozemsko  Nizozemsko   velkokříž Řádu nizozemského lva[19] 1960 předán byl nizozemským velvyslancem v Bonnu van Vredenburchem, stal se tak 819. rytířem v historii existence řádu[7]
Pákistán  Pákistán   Řád znamenitosti[7] 1961
Peru  Peru   velkokříž Řádu peruánského slunce[20] 1953, 18. července
Portugalsko  Portugalsko[21]   velkokříž Řádu Kristova[22] 1956, 24. ledna
  velkokříž Řádu věže a meče[7] 1963, 15. října
Pruské království  Pruské království[7][23]   rytíř Řádu červené orlice IV. třídy 1918, 30. srpna
  Kříž za zásluhy za válečnou pomoc 1917, 17. března
  Železný kříž na Bílé stuze 1918, 27. ledna
Rakousko  Rakousko   velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku[24] 1956, 18. října
Řecko  Řecko   velkokříž Řádu Jiřího I.[7][25] 1954, 16. března
Salvador  Salvador   velkokříž se stříbrnou hvězdou Národního řádu José Matíase Delgada[7] 1955, 5. listopadu
Senegal  Senegal   velkokříž Národního řádu lva[7] 1961
Spojené království  Spojené království   čestný rytíř velkokříže Řádu svatého Michala a svatého Jiří[26] 1956, 31. prosince
Španělsko  Španělsko[7]   velkokříž Řádu Isabely Katolické 1967, 15. února
  velkokříž Řádu za občanské zásluhy 1928, 27. listopadu
Thajsko  Thajsko[7]   velkostuha Řádu bílého slona 1960, 26. července udělen při příležitosti státní návštěvy krále Rámy XI. a jeho ženy Sirkit v Německu
  velkostuha Řádu koruny 1955, 11. srpna
Vatikán  Vatikán   rytíř Řádu zlaté ostruhy[27] 1955, 28. prosince udělen papežem Piem XII., jako nositel tohoto ocenění získal teoretické právo vjezdu na koni do kostela
  rytíř Nejvyššího řádu Kristova[27] 1963 udělen papežem Pavlem VI.
  rytíř velkokříže Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského[28] 1965
Venezuela  Venezuela   velkodůstojník Řádu osvoboditele[7] 1954, 3. července
Bavorsko  Bavorsko   Bavorský záslužný řád[29] 1958, 3. května

DíloEditovat

  • Adenauer im Dritten Reich (Adenauer ve Třetí říši), Berlin – Rhöndorf 1991.
  • Erinnerungen (Paměti), Frankfurt nad Mohanem 1970.
  • Teegespräche 1950–1954 (Rozhovory u čaje), Berlin – Rhöndorf 1984.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • BECKER, Winfried. De Gasperi und Adenauer. Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 251-279. ISBN 80-7308-093-1. 
  • Berwid-Buquoy, Jan / Paul B. Wink: Konrad Adenauer - Člověk a politik, vydal Konrad-Adenauer-Stiftung (dvojjazyčná publikace – čeština, němčina v jednom svazku), ISBN 3-937731-97-0, Berlín 2005.
  • Hamšík, Dušan: Oběd s Adenauerem, Praha 1966.
  • Novák, Miloslav: Kancléř Adenauer, Praha 1995.
  • Williams, Charles: Adenauer - Otec nového Německa (Překlad z angličtiny: Adenauer, The Father of the New Germany, Londýn 2000), ISBN 80-7257-931-2, Praha 2002.
  • TAMMANN, Gustav Andreas; HOMMEL, Engelbert. Die Orden und Ehrenzeichen Konrad Adenauers. The orders and decorations awarded to Konrad Adenauer.. Bad Honnef: Stiftung Bundeskanzler-Adenauer-Haus, 1999. 205 s. ISBN 3-9806090-1-4,. dále jen Tammann. 

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d Dostupné online.
  2. Vliv nacistů na poválečné německé vlády byl větší, než se myslelo. Úřady to prozkoumají. Reflex [online]. 27. listopadu 2016. Dostupné online. 
  3. Spiegel: Jak velkou roli hráli bývalí nacisté při vzniku Západního Německa?. Český rozhlas [online]. 7. března 2012. Dostupné online. 
  4. CIA tajila úkryty válečných zločinců. Aktuálně.cz [online]. 7. června 2006. Dostupné online. 
  5. Adenauer chtěl ovlivnit proces s Eichmannem, dokazují nové dokumenty. iDnes.cz [online]. 11. dubna 2011. Dostupné online. 
  6. Kancléř Adenauer nechával špiclovat politické odpůrce, ale i koaliční partnery, vyplývá z dokumentů. Aktuálně.cz [online]. 8. dubna 2017. Dostupné online. 
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z Orden und Ehrenzeichen :: Konrad Adenauer. www.konrad-adenauer.de [online]. [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. 
  8. Tammann, s. 29–31
  9. Tammann, s. 41
  10. Tammann, s. 47
  11. Tammann, s. 79
  12. Tammann, s. 107–109
  13. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. 
  14. Tammann, s. 111
  15. Tammann, s. 123
  16. Tammann, s. 131–134
  17. Tammann, s. 141–143
  18. Tammann, s. 61–66
  19. Tammann, s. 145
  20. Tammann, s. 165–167
  21. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. 
  22. Tammann, s. 169
  23. Tammann, s. 175–181
  24. https://www.parlament.gv.at/PAKT/VHG/XXIV/AB/AB_10542/imfname_251156.pdf
  25. Tammann, s. 61–65
  26. Tammann, s. 85
  27. a b Tammann, s. 91–93 a 97–102
  28. Tammann, s. 95
  29. Tammann, s. 39

Externí odkazyEditovat