Kiosek K-67

typizovaný kiosek

Kiosek K-67 byl typizovaný kiosek, který v roce 1966 navrhl slovinský architekt Saša Mächtig.[1] Kiosek byl tvořen z řady prvků, které bylo možné podle potřeby spojovat do různých celků podle potřebné velikosti.

Kiosek v Celji ve Slovinsku.
Kiosky K-67 v Kaliszi.

V socialistické Jugoslávii se rozšířil téměř do všech měst a byl využíván pro prodej novin a časopisů, u vjezdů na placená parkoviště, tržnice, jako přístřešek, kavárna nebo prodejna výherních loterií. Vyvážen a licenčně byl vyráběn i v dalších zemích; mimo jiné se s ním bylo možné setkat i na Novém Zélandu, nebo v Japonsku.[2] Vyváženy byly rovněž i do zemí Hnutí nezúčastněných zemí, se kterými Jugoslávie ekonomicky spolupracovala a také do SSSR, dále do Japonska, Iráku, USA a Keni.[1] Objevovaly se rovněž i v zemích Východního bloku, například v Polsku.

Poté, co byl kiosek popsán v časopisu Design, byl následně vystavován v New Yorku[3] a stal se jedním ze symbolů designu Jugoslávie 60. let.[1] Zájem o něj projevla celá řada subjektů po celém světě. Na svoji dobu byl poměrně moderní; sklolaminátová konstrukce umožňovala jeho poměrně jednoduchou výrobu. Vznikl nedlouho poté, co město Ljubljana vypsalo výběrové řízení na nový městský mobiliář a Mächtig se rozhodl jej využít jako šanci pro svůj návrh. První dodávané kiosky nechal natřít sytě červenou barvou, aby v prostoru vynikly.

Kiosků bylo vyrobeno 7500 kusů.[4][1] Kiosky bylo možné sestavovat nejprve z pěti nosných prvků a dvou typů klenby; v pozdějších variantách byl výrobek upraven do různých podtypů podle případného způsobu použití. Některé díly byly při výrobě upravovány dle požadavků zadavatele, většina však byla typizovaná pro generické užívání.[1]

Výrobcem kiosku byla společnost Imgrad ve městě Ljutomer ve Slovinsku. Vyráběn byl od roku 1968[5] až do roku 1999,[6] kdy jeho výrobu přerušil požár v továrně. Technické provedení stánků se měnilo jen drobně; do roku 1971 byly vyráběny jednotlivé části z jediného kusu, po této době byly vždy montovány ze dvou součástí tak, aby byla možná jednodušší doprava kiosků.[1]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku K67 kiosk na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f STIERLI, Vladimir; KRULIĆ. Towards a Concrete Utopia: Architecture in Yugoslavia 1945–1980. New York: Metropolitan Museum of Modern Art, 2018. 228 s. ISBN 978-1633450516. Kapitola Kiosk K67, s. 148. (angličtina) 
  2. Článek na portálu rtvslo (anglicky)
  3. Článek na portálu Warszawa Wyborcza (polsky)
  4. Článek na portálu archdaily.com (anglicky)
  5. [ Článek na portálu balkanystika.org (polsky). balkanistyka.org [online]. [cit. 2017-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-10.  Článek na portálu balkanystika.org (polsky)]
  6. Článek na portálu 25m.cz. www.25m.cz [online]. [cit. 2017-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-23. 

Externí odkazyEditovat