Karel Hildprandt
Karel Hildprandt (20. listopadu 1894 Blatná – 20. ledna 1975 Strakonice)[1] byl český malíř a šlechtic z rodu Hildprandtů z Ottenhausenu. V září 1939 podepsal prohlášení české a moravské šlechty. Zatímco jeho příbuzní postupně opustili komunistické Československo, on zůstal v Čechách až do smrti.[pozn. 1]
| Karel Hildprandt | |
|---|---|
| Narození | 20. listopadu 1894 Blatná  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 20. ledna 1975 (ve věku 80 let) Strakonice  Československo |
| Místo pohřbení | Radomyšl, později rodová hrobka v Paštikách |
| Povolání | malíř |
| Titul |  baron (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení tyto tituly neuznává) |
| Choť | (1919) Marie Daubková (1893–1935) |
| Rodiče | Ferdinand Karel Hildprandt (1863–1936) a Josefina z Thun-Hohensteinu (1872–1939) |
| Příbuzní | Bedřich Hildprandt, Jindřich Hildprandt a Robert Hildprandt (sourozenci) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Životopis
editovat.JPG)
.JPG)
Narodil se jako druhý syn Ferdinanda Karla Hildprandta z Ottenhausenu (1863–1936), c. k. komorníka a nadporučíka v záloze, a jeho manželky Josefiny, roz. z Thun-Hohensteinu (1872–1939).[1] Měl tři bratry – Roberta (1893–1974), Jindřicha (1895–1968) a Bedřicha (1902–1981).
Absolvoval gymnázium v Písku.[2] V době Rakousko-uherské monarchie byl c. k. důstojníkem dragounů.[1] Stal se malířem, ale neměl akademické vzdělání, učil se soukromě.[pozn. 2] Maloval portréty, krajinné scenérie a přírodní motivy z Blatenska i ze svých zahraničních cest, dále pak lovecké výjevy. Napsal krátkou knihu vzpomínek Přátelé a jiné drobnosti, kniha vyšla v roce 1921.[3] K nim přibyly ještě knihy Z mých lesů a Bez slunce (1923).[2]
Oženil se 13. srpna 1919 v Oseku s Marií, zvanou Mimi von Daubek (22. listopadu 1893 Osek – 20. dubna 1935 Praha-Bohnice), dcerou Eduarda rytíře von Daubek ml. (1844–1912) a jeho manželky Marie Němečkové (1866–?).[1][2][pozn. 3] Choť přinesla do rodiny statek a zámek Osek,[3] zemřela však už ve věku 41 let. Manželství zůstalo bezdětné.
Po otci zdědil statek a zámek Škvořetice.[1] Za druhé světové války přepsal statek Škvořetice na svého synovce Ferdinanda (1920–1942), nejstaršího syna staršího bratra Roberta, aby chlapec nemusel na frontu.[3] To ovšem nepomohlo a Ferdinand padl v Ilinovce v Rusku.[1]
On i jeho tři sourozenci podepsali prohlášení české a moravské šlechty ze září 1939 a v době nacistické okupace se přihlásili k českému národu.
Po komunistickém převratu v roce 1948 mu byl zkonfiskován majetek, z Československa však neodjel. Bydlel a tvořil v ateliéru ve staré škole ve Škvořeticích a přivydělával si prodejem svých obrazů.[3][5]
Zemřel v roce 1975 v nemocnici ve Strakonicích, 25. ledna 1975 byl v tichosti pohřben v Radomyšli.[2] Komunistický režim nedovolil, aby bylo jeho tělo uloženo v rodinné hrobce v Paštikách. Teprve po Sametové revoluci tam jeho ostatky mohly spočinout.[3]
V roce 1984 byla ve škvořetickém kulturním domě uspořádána čtrnáctidenní výstava Hildprandtových obrazů. S výstavou pomohl také škvořetický malíř Miloslav Pešek, který se u Karla Hildprandta de facto vyučil. Vystaveno bylo 95 obrazů a na výstavu přišlo 478 návštěvníků.[5][pozn. 4]
Některá díla Karla Hildprandta a jeho bratra Jindřicha jsou vystavena na zámku v Blatné.[6]
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Obdobně jako jediný zůstal v Československu z rodu Schwarzenbergů Arnošt Schwarzenberg (1892–1979). Arnošt Schwarzenberg a Karel Hildprandt byli navíc ze stejné generace.
- ↑ Jeho mladší bratr Jindřich byl akademickým sochařem.[1]
- ↑ Dědeček manželky Eduard Daubek st. (1811–1878) byl v roce 1872 povýšen do rytířského stavu.[4] Matka manželky Marie Němečková byla příbuzná s německým spisovatelem Friedrichem Gerstäckerem (1816–1872).[4]
- ↑ Na uspořádání se podílel škvořetický rodák František Vošahlík, malíř Miloslav Pešek († 2013) a akademický malíř Jiří Karmazín (1932–2021).[5]
Reference
editovat- ↑ a b c d e f g POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R.; OPPELT, Robert. Almanach českých šlechtických rodů 2024. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2023. 416 s. ISBN 978-80-85955-53-8. S. 158.
- ↑ a b c d Hildprandt, Karel *1894 † 1975 [online]. Historická šlechta, 2018-10-15 [cit. 2024-07-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e VOKROJOVÁ, Eliška. Osudy Hildprandtů z Ottenhausenu na Blatné. Praha, 2017 [cit. 2024-07-10]. 41 s. Bakalářská. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy a filosofie. Vedoucí práce Jan Županič. s. 13. Dostupné online.
- ↑ a b MAŠEK, Petr. Zámecké knihovny Blatná a Osek (Knihy a dějiny, ročník 7/8, 2000/2001) [online]. [cit. 2024-07-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c ŠAVRDA, Vladimír. Žili s námi aneb lidé na Blatensku Karel Hildprandt. Blatensko sobě. Listopad 2015, roč. IX., čís. 47, s. 1 a 5. Dostupné online [cit. 2024-07-10].
- ↑ Modrá krev. Hildprandtové (2. díl II. řady) [online]. Česká televize [cit. 2024-07-10]. Dostupné online.
