Josef Jáchym Vančura z Řehnic
(Jan) Josef Jáchym svobodný pán Vančura z Řehnic (Johann Joseph Joachim Freiherr Wanczura von Rzehnitz; 1692 – 6. února 1771 Praha) byl český šlechtic a vysoký zemský úředník. Vlastnil menší statky v západních Čechách a od mládí se uplatňoval ve státních úřadech, nakonec byl nejvyšším písařem Českého království (1751–1771).
Josef Jáchym Vančura z Řehnic | |
---|---|
Nejvyšší zemský písař Českého království | |
Ve funkci: 1751 – 1771 | |
Panovnice | Marie Terezie |
Předchůdce | Václav Josef Údrcký z Údrče |
Nástupce | Jan Václav z Astfeldu |
Nejvyšší zemský podkomoří Českého království | |
Ve funkci: 1748 – 1749 | |
Panovnice | Marie Terezie |
Předchůdce | Václav Kazimír Netolický z Eisenberka |
Nástupce | Arnošt Vilém Malovec z Malovic |
Purkrabí hradeckého kraje | |
Ve funkci: 1743 – 1748 | |
Předchůdce | Jan Kryštof Dohalský z Dohalic |
Nástupce | Jan Kryštof Dohalský z Dohalic |
Narození | 1692 Praha Habsburská monarchie |
Úmrtí | 6. února 1771 (ve věku 78–79 let) Praha Habsburská monarchie |
Profese | státní úředník |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Životopis
editovatPocházel ze starého českého rodu Vančurů z Řehnic,[1] narodil se jako mladší syn rady komorního soudu Leopolda Ladislava Vančury (†1707) a jeho manželky Marie Ludmily Hildprandtové z Ottenhausenu (1668–1737). Ta se podruhé provdala za Adama Fortunáta Koce z Dobrše a za své nezletilé syny z prvního manželství spravovala statek Dožice. Jan Josef Jáchym od mládí působil ve státních službách, stal se císařským radou a později přísedícím zemského soudu. Na počátky války o rakouské dědictví byl jmenován vrchním vojenským komisařem v Čechách (1740), poté zastával funkci purkrabího hradeckého kraje (1743–1748). Krátce byl nejvyšším zemským podkomořím (1748–1749) a svou kariéru završil v úřadu nejvyššího zemského písaře (1751–1771).[2] V roce 1745 byl s ostatními příbuznými povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1748 získal dědičnou hodnost korouhevníka za rytířský stav.[3] Funkci vojenského komisaře v Čechách zastával až do počátku sedmileté války a za tyto zásluhy obdržel nárok na oslovení Wohlgeboren (Urozený) (1758).[4]
V roce 1723 koupil od staršího bratra statek Dožice a na zdejším zámku (tehdy ještě částečně dřevěném) pak trvale pobýval.[5] V Dožicích financoval také vznik souboru barokních soch sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského.[6] Statek Dožice prodal v roce 1746 řádu Maltézských rytířů za 50 000 zlatých[7] a přesídlil na zámek Štěnovice. Vysokými úřady byl vázán také k častým pobytům v Praze, kde nakonec i zemřel.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Ottův slovník naučný, 26. díl; Praha, 1907; s. 384–386 (heslo Vančurové z Řehnic)
- ↑ PALACKÝ, František: Dílo Františka Palackého I., Praha, 1941; (příprava vydání Jaroslav Charvát), Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků; s. 401–402
- ↑ KOCOURKOVÁ, Eva: Pamětní kniha neboli Erbovník aneb Wappenbuch úředníků zemského soudu jako prostředek sebeprezentace šlechty v raném novověku (diplomová práce); Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2014; s. 91 dostupné online
- ↑ Ottův slovník naučný, 26. díl; Praha, 1907; s. 385
- ↑ Rodina Vančurů z Řehnic na webu obce Mladý Smolivec dostupné online
- ↑ Dožice na webu hrady.cz dostupné online
- ↑ BUBEN, Milan: České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách; Praha, 2022; s. 128 ISBN 978-80-7277-590-3