Josef Colloredo-Mansfeld
Josef III. Colloredo-Mansfeld, také Colloredo-Mannsfeld (celým jménem německy Joseph Leopold Hieronymus Alexander Maria Fürst von Colloredo-Mansfeld;[1] 4. června 1910 Pula – 30. ledna 1990 Salzburg)[2] byl český šlechtic z rodu Colloredo-Mannsfeld, signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939. Jeho jedinou dcerou byla Kristina, která usilovala o restituci zámku Opočno.
Josef III. Colloredo-Mansfeld | |
---|---|
7. kníže z Colloredo-Mannsfeldu | |
Ve funkci: 21. února 1957 – 30. ledna 1990 (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) | |
Předchůdce | Josef II. z Colloredo-Mannsfeldu |
Nástupce | Hieronymus IX. Colloredo-Mannsfeld |
Narození | 4. června 1910 Pula Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 30. ledna 1990 (ve věku 79 let) Salzburg Rakousko |
Titul | kníže |
Choť |
|
Rodiče | Hieronymus (Jeroným) VIII. Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) a Berta Kolowrat-Krakowská (1890–1982) |
Děti | Kristina (Christina; * 1940) |
Příbuzní | strýc a adoptivní otec: Josef II. z Colloredo-Mannsfeldu (1866–1957) bratr: Hieronymus (Jeroným) IX. Colloredo-Mannsfeld (1912–1998) bratr: Weikhard Colloredo-Mannsfeld (1914–1946) bratr: Friedrich Colloredo-Mannsfeld (1917–1991) synovec a adoptivní syn: Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949) děd: Hieronymus VII. z Mannsfeldu (1842–1881) babička: Aglaja Festeticsová de Tolna (1840–1897) děd: Leopold Filip Kolowrat-Krakowský (1852–1910) babička: Nadine von Huppmann-Valbella (1858–1942) strýc: Alexander Kolowrat-Krakowský (1886–1927) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Život
editovatByl prvním synem Hieronyma (Jeronýma) VIII. Colloredo-Mannsfelda (1870–1942) a jeho manželky Berty Kolowrat-Krakowské (1890–1982). Narodil se v chorvatském přístavním městě Pula, kde otec sloužil jako námořní důstojník.[3] Měl bratry Hieronyma (Jeronýma, 1912–1998), 8. knížete, Vikarda (Weikharda, 1914–1946) a Bedřicha (Friedricha, 1917–1991). Sourozenci vyrůstali bez matky, ta se totiž zamilovala do amerického černošského zpěváka Rolanda Hayese (1887–1977) a rodinu opustila.[4][pozn. 1]
Jak bylo ve vyšší společnosti běžné, měl soukromé učitele. Nejdříve v apartmá v Berlíně, od roku 1918 na Zbirohu, kde se rodiče usadili. Základní školu a německé reálné gymnázium v Praze v Jindřišské ulici vychodil tudíž pouze externě. Výjimkou je období rodičovské krize, kdy mezi dubnem 1925 a prosincem 1926 navštěvoval soukromé Lyceum Alpinum v Zuozu ve švýcarském kantonu Graubünden. Maturitní zkoušku složil v Praze v červnu 1928.[5]
V roce 1929 ho spolu s bratry adoptoval bezdětný strýc Josef II. Colloredo-Mannsfeld (1866–1957), 6. kníže,[6] a už v roce 1925 jim předal rodový majetek.[7] Sourozenci byli tehdy ovšem ještě nezletilí. Josef získal Opočno.[4] Strýci žijícímu ve Francii museli bratři vyplácet vysokou rentu. Doživotním ústředním ředitelem všech colloredovských majetků v Československu se stal otec.[8] Ten také v roce 1929 přikoupil Gstatt v Rakousku.[8]
V září 1939 připojil stejně jako jeho otec a dva bratři svůj podpis k Národnostnímu prohlášení české šlechty. V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za nepřátele říše a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší. Nejednalo se tedy pouze o vnucenou správu.[9] Josef byl totálně nasazený do textilní továrny u Náchoda a bydlel v nedaleké vesnici.[9][pozn. 2]
Po válce mu odmítli vystavit potvrzení o národní spolehlivosti, proto mu majetek nebyl vydán. Soudní spor o navrácení majetku se vlekl a Josef se v roce 1947 z Československa vystěhoval.[11] Komunisté následující rok zámek vyvlastnili. Žil pak v Kanadě, kde u Toronta provozoval malou ovocnou farmu s orientací na broskve. Ve sklenících pěstoval květiny. V pokročilém věku se s dcerou Kristinou přestěhoval do Rakouska.[11]
Rodina
editovatV Reithu se 25. března 1939 oženil s Annou Marií Rabl (11. 6. 1908 Innsbruck – 25. 6. 1953 Beamsville, Kanada), dcerou lékaře a aristokratky. Josefova rodina se sňatkem nesouhlasila.[12] Ona byla totiž rozvedená, poprvé se přes odpor své rodiny provdala za tenistu Rodericha Menzela (1907–1987), který jí byl ovšem nevěrný.[13] Toto její první manželství bylo anulováno v roce 1937. Poté Anna Marie žila v Kitzbühlu, kde pletla svetry, vyráběla kožené umělecké předměty a živila se jejich prodejem.[12] Josef se s ní seznámil při lyžování v Alpách.[12] Protože papež udělil Anně Marii dispens, svatba s Josefem mohla proběhnout v kostele.[13]
Josef se podruhé oženil ve věku 77 let v Mnichově 1. března 1988 se svou ošetřovatelkou Antonií Raumer (20. 5. 1922 Mnichov – ?), která už byla dvakrát rozvedená.
Z Josefova prvního manželství se narodila dcera:[2]
- Kristina (Christina, * 19. 12. 1940 Praha)
- ⚭ I. (10. září 1960 Öblarn, rozvedeni 1965) JUDr. Georg zu Fürstenberg (* 13. 8. 1923 Strobl – 7. 1. 2008)
- ⚭ II. (11. května 1965 Toronto, rozvedeni 1973) Jan van Hamel (* 23. 7. 1943 Edinburgh)
- ⚭ III. (22. května 1975 Klášter sv. Kateřiny, Wadi Feiran, Egypt, rozvedeni 1983) Michael Begert (* 5. 12. 1946 Bern)
V roce 1965 adoptoval svého synovce Jeroma Colloredo-Mannsfelda (* 1949),[14] který se v roce 1998 stal devátým knížetem z Colloredo-Mannsfeldu.
Poznámka k pravopisu Mansfeld
editovatPřestože se všichni členové rodu od sňatku Františka Gundakara Colloreda s Marií Isabelou Mansfeldovou, poslední příslušnicí rodu, v roce 1789 píší Colloredo-Mannsfeld s dvěma n, Josef III. začal používat s ohledem na historickou pravdu variantu s jedním n, protože původně se rod Mansfeldů takto psal. Tuto také nechal zanést v emigraci do svých dokumentů. Ačkoliv ke zdvojení n došlo omylem při vyhotovení listiny o sjednocení příjmení Colloredo-Mannsfeld, této oficiální verze se všichni členové této větve drží s výjimkou Josefovy dcery Kristiny a jejích potomků.[15]
Odkazy
editovatPoznámky
editovatReference
editovat- ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Colloredů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-01-23 [cit. 2022-12-28]. Dostupné online.
- ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 70–71.
- ↑ HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. S. 691. Dále jen Šlechta na křižovatce.
- ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 74. Dále jen Návraty české šlechty.
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 691–692
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 647
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 646
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 677
- ↑ a b Návraty české šlechty, s. 75
- ↑ DOČEKAL, Boris. Příběhy českých šlechticů. Jihlava: Nakladatelství Listen, 2006. 176 s. ISBN 80-86526-19-4. S. 8. Dále jen Příběhy českých šlechticů.
- ↑ a b Návraty české šlechty, s. 77
- ↑ a b c Příběhy českých šlechticů, s. 13
- ↑ a b Příběhy českých šlechticů, s. 12
- ↑ JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2014. 464 s. ISBN 978-80-242-4573-7. S. 335.
- ↑ Ergänzende Anmerkungen: Mannsfeld oder -Mansfeld? [online]. Colloredo-Mannsfeld [cit. 2022-12-28]. Dostupné online. (německy)
Literatura
editovat- VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 3.