Jiří Dikast z Mířkova
Jiří Dikast z Mířkova (asi 1559, Mířkov – březen 1630, Žitava) byl český ultrakvistický kněz, spisovatel, překladatel, v letech 1619–1621 působil jako administrátor podobojí. Po bitvě na Bílé hoře byl v prosinci 1621 vykázán z Prahy, poté žil a zemřel jako exulant v Horní Lužici.[1][2] Další formy jeho jména jsou: Dicastus, Dikastus, Dykast, Dykastus, Miřkovský, Miřskovský, Miřkavský, Mirskovinus nebo Mirzkonius. Ve svém díle Postila použil jméno „Jiřík Dikastus Miřkovský“.[3]
| Jiří Dikast | |
|---|---|
| Jiná jména | Jiřík Dikastus Miřkovský. Dicastus, Dikastus, Dykast, Dykastus, Miřkovský, Miřskovský, Miřkavský, Mirskovinus, Mirzkonius. |
| Narození | 1559 Mířkov u Horšovského Týna |
| Úmrtí | 1630 Žitava |
| Povolání | administrátor podobojí, ultrakvistický kněz, spisovatel, překladatel |
| Choť | Kateřina |
| Děti | Jan, Dorota, Anna Theofilie, Elissa, Apolena |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Biografie
editovatNarodil se kolem roku 1559–1560 v Mířkově u Horšovského Týna a svou rodnou ves připojil ke svému jménu. Jeho otec byl Václav. Dikast studoval na latinské škole v Žatci, k jeho učitelům patřili například Jiří Ostracius, Pavel Philopater, Jakub Strabo Klatovský, Jiří Sušilius a Václav Posthumius. Poté studoval pravděpodobně v Lipsku,[1] kde v roce 1577 dosáhl magisterské hodnosti a byl ordinován na kněze.[2]
Po návratu z Lipska působil Dikast jako kněz v Lomnici nad Popelkou, tam se mu narodil syn Jan. S manželkou Kateřinou měl celkem pět dětí, kromě syna Jana měl dcery Dorotu, Annu Bohumilu, Elissu, Apolenu. Dcera Apolena zemřela už v roce 1590 a Anna Bohumila v roce 1613. Za zmínku stojí i to, že rodina byla poměrně majetná, v roce 1613 vlastnil tento kněz v Kutné Hoře dům a půjčoval peníze bohatým kutnohorským měšťanům.[4]
Od roku 1589 pracoval Jiří Dikast v Jičíně. V roce 1605 byl soukromým vychovatelem dětí Jana Rudolfa Trčky z Lípy na Opočně, od podzimu 1608 působil v utrakvistické církevní správě v Prostějově a po roce 1610 se přestěhoval do Prahy. Tam byl nejprve farářem v kostele svatého Štěpána a na jaře 1615 po Eliášovi Šúdovi ze Semanína v Týnském chrámu. V období 1617–1618 (po smrti Jiřího Tesáka) spravoval farnost a kostel svatého Haštala. Už od roku 1614 byl členem utrakvistické konzistoře a po úmrtí Zikmunda Crinita se v září 1619 stal jejím administrátorem. Z titulu funkce administrátora korunoval dne 4. listopadu 1619 spolu s Janem Cyrilem Třebíčským, seniorem bratrské církve, Fridricha Falckého na českého krále.
Po bělohorské porážce českých stavů vedl z příkazu místodržících jednání o podmínkách setrvání utrakvistických kněží v Praze a pokoušel se dosáhnout i výjimky pro svůj vlastní pobyt v zemi, což podle některých moderních historiků zapříčinilo nevoli jeho souvěrců.
Dikast nedovedl snášeti se zmužilou srdnatostí útrapy, jež na národ český padaly. Prosil za slitování, milosrdenství, dovolával se k soucitu lidí, ano počal jako třtina se klátiti. Pochleboval vítězům, prohlašoval Bedřicha Falckého, jemuž někdy vyprošoval božské požehnání, za nepřítele vlasti a veřejnými modlitbami prosil za další šťastné vítězství pro Ferdinanda II. Avšak marné bylo všechno namáhání.DVORSKÝ, František. Založení kláštera Valdického Albrechtem z Waldšteina. Časopis Musea království Českého. Praha 1901, ročník 75, č. 2, s. 192
V prosinci 1621 byl Jiří Dikast vykázán ze země, v roce 1622 pobýval v Lipsku a zemřel v březnu 1630 v exilu v Žitavě. Jeho syn Jan zůstal v zemi, konvertoval ke katolicismu a stal se purkmistem města Prostějov.[3]
Dílo
editovatČeské a latinské spisy Jiřího Dikasta zahrnují kromě jiného pohřební kázání,[5] liturgické modlitby a duchovní písně. Dikast rovněž překládal z latiny náboženskou literaturu a příležitostně psal latinskou poezii, dochovanou v několika sbornících. Mezi humanisty byl oblíbený, řada z nich mu připsala svá díla, např. Jan Campanus Vodňanský, Jan Gryll z Gryllova nebo Jiří Carolides z Karlsperka a obdivoval jej i tiskař Jiří Nigrin. Hlavním Dikastovým dílem je tištěná dvoudílná Postila (1612, 1614), určená pro kazatele podobojí.[3]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b DIKAST Jiří 1559-1630 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2023-01-18]. Dostupné online.
- ↑ a b Komenského slovník naučný. 1. vyd. Svazek III.. Praha II., Žitná 13: Nakladatelství a vydavatelství Komenského slovníku naučného, 1937. Kapitola Dikast Jiří, s. 340.
- ↑ a b c JANČÍKOVÁ, Jana. Tematická analýza Jiřího Dikasta Postily každodenní [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta, katedra bohemistiky, 2020 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online.
- ↑ WINTER, Zikmund. Život církevní v Čechách. Kulturně-historický obraz z XV. a XVI. století I–II. Praha: [s.n.], 1895–1896. S. 677–678.
- ↑ ROŽNOVSKÁ, Kateřina. Pohřební kázání Jiřího Dikasta [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2021 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online.
Literatura
editovat- ŠTĚŘÍKOVÁ EDITA: Exulantská útočiště v Lužici a Sasku, 2004. ISBN 80-7017-008-5
