Otevřít hlavní menu

Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu

Šlechtic a římskokatolický duchovní

Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu (německy Jakob Ernst von Lichtenstein-Kastelkorn / Castelcorn, 14. února 1690 Doboszowice12. června 1747 Salzburg) byl šlechtic a římskokatolický duchovní.

Jakub Arnošt z Lichtenštejna
Jakub Arnošt z Lichtenštejna
Jakub Arnošt z Lichtenštejna
Narození 14. února 1690
Doboszowice
Úmrtí 12. června 1747 (ve věku 57 let)
Salzburg
Alma mater Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe
Funkce katolický biskup (od 1728)
olomoucký biskup
diecézní biskup
katolický arcibiskup
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Jakub Arnošt se narodil v dolnoslezských Dobošovicích jako potomek původně jihotyrolského rodu Lichtenštejn-Kastelkornů. Jeho rodiči byli František hrabě z Lichtenštejna-Kastelkornu, císařský tajný rada a Kateřina, roz. svobodná paní Pawlowská.

Jakub Arnošt studoval filosofii a právo v Brně a Olomouci. Poté, co se rozhodl pro dráhu duchovního, stal se roku 1709 kanovníkem olomoucké kapituly. V letech 1709 až 1712 studoval na Collegiu Germanicu v Římě, kde získal doktorát z teologie.

Roku 1713 ještě v Římě obdržel kněžské svěcení a poté několik let působil při biskupské kanceláři v Olomouci a zároveň byl arcijáhnem v Opavě. Roku 1717 se, po odstoupení svého bratra, stal členem kapituly v Salcburku, kde brzy povýšil na post předesdy konsistoře.

Při dělení otcovského panství Malenovice roku 1724 připadly Jakubu Arnoštovi Pohořelice. Jeho dědicem byl později Karel Otto hrabě ze Salm-Neuburgu.

V letech 1728–1745 byl Jakub Arnošt biskupem sekavským a v roce 17381745 byl knížetem-biskupem olomouckým. Od roku 1745 až do své smrti v roce 1747 zastával úřad knížete-arcibiskupa salcburského.

Mimo jiné založil na svém panství v Bílé Vodě piaristickou kolej.

Roku 1743 korunoval Marii Terezii na českou královnu.

LiteraturaEditovat

  • Zemek Metoděj, Posloupnost prelátů a kanovníků olomoucké kapituly od počátku až po nynější dobu, 1-2, rukopis práce uchovaný v olomouckém archivu, 2, n. 105.

Externí odkazyEditovat