Wikipedie

Ivan Diviš

český básník, esejista a spisovatel

Ivan Diviš (18. září 1924 Praha – 7. dubna 1999 Praha) byl český básník a esejista. Je považován za jednoho z nejvýraznějších a nejoriginálnějších českých autorů 2. poloviny 20. století. Patří k básnické generaci, která začala psát za doby protektorátu.

Mgr. Ivan Diviš
Ivan Diviš (vlevo) s Ivanem Wernischem (1993)
Ivan Diviš (vlevo) s Ivanem Wernischem (1993)
Narození18. září 1924
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí7. dubna 1999 (ve věku 74 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Příčina úmrtípád
Místo pohřbeníBřevnovský hřbitov (50°5′7″ s. š., 14°21′4″ v. d.)
Povoláníspisovatel, básník, novinář a redaktor
Alma materUniverzita Karlova
OceněníCena Jaroslava Seiferta (1988) Medaile Za zásluhy mzz I. stupeň (1997)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob básníka Ivana Diviše na Břevnovském hřbitově v Praze. Náhrobní kámen vytvořil roku 2001 sochař Jan Koblasa

Život editovat

Ivan Diviš se narodil 18. září 1924 v Praze do rodiny bankovního úředníka. V době 2. světové války studoval gymnázium. V období 1943–1946 se učil knihkupcem. Byl zadržen a vězněn gestapem. V letech 1945–1949 studoval filozofii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zpočátku byl zaměstnán v knihkupectví a nakladatelství Václav Petr. Na začátku 50. let působil jako editor v redakci Rudého práva. Později v 50. letech pracoval jako soustružník. V 60. letech se stal redaktorem v nakladatelství Mladá fronta. V roce 1964 konvertoval ke katolictví.

V roce 1969 emigroval do západního Německa. Stal se spolupracovníkem Rádia Svobodná Evropa se sídlem v Mnichově. Po sametové revoluci nadále setrvával v Německu, do Prahy se vrátil až v roce 1997, dle vlastního tvrzení pouze z ekonomických důvodů.[1] Žil v domě v ulici Za Strahovem 21. Zemřel 7. dubna 1999 v Praze na následky pádu ze schodů ve vlastním domě.

Divišova poetika editovat

  • Rozzlobený kritik moderního světa, prázdnoty bytí a společenských mechanismů
  • Mnohoslovná, opak Skácela (úsporné, stručné), hodně veršů, tíhne k poemě, delší básně
  • Rétorická (jako Majakovskij – obrací se na čtenáře, zvolání), sarkastická, vulgární prvky, úmyslně krkolomná slovní spojení a věty, využívá neologismů (jako u Holana, Weinera, Chlebnikova)
  • Pozdním knihám vyčítána grafomanie, přílišná vulgarita

Dílo Ivana Diviše je interpretováno v knize Jiřího Zizlera Výstup na horu poezie (Host, 2013).

Dílo editovat

Básnické sbírky editovat

  • Balada z regálu (1946, s Kamilem Bednářem)
  • První hudba bratřím (1947)
  • Uzlové písmo (1960)
  • Rozpleť si vlasy (1961)
  • Deník molekuly
  • Eliášův oheň
  • Morality
  • Chrlení krve (1964)
  • Umbriana (1965)
  • Průhledná hlava (1965)
  • V jazyku Dolor (1966)
  • Povíme si to! (1967)
  • Sursum (1967)
  • Thanatea (1968)
  • Noé vypouští krkavce (1975)
  • Přece jen (1977)
  • Křížatky (1978)
  • Průvan (1978)
  • Beránek na sněhu (1981)
  • Odchod z Čech (1981)
  • Žalmy (1986)
  • Obrať koně! (1988)
  • Moje oči musely vidět (1991)
  • Jedna loď (Laura Blair) (1994)
  • Tresty (1994)
  • Češi pod Huascaránem (1998)

Básničky pro děti editovat

  • Říkadla a kecadla, podtitul Pokusy pro děcka (2004, vydáno posmrtně)

Další díla editovat

  • Teorie spolehlivosti (část 1972, celé dílo 1994) – soubor deníkových záznamů, poznámek, reflexí a sebereflexí, náčrtů básní apod. od 60. let do doby vydání. Této knihy si velice vážil, v dopise Ladislavu Vereckému píše: "Máš Teorii spolehlivosti? Nemít ji znamená asi tolik, co nemít tramvajenku nebo stranickou legitimaci. Straníci jezdí zadarmiko a navíc od konduktérů vyžadují hlubosklon a příslušnou devótnost."[2] Časopis A2 zařadil tuto knihu do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[3]
  • Noc, nebudeš se bát
  • Papouščí město – záznamy snů z let 1905–1987

Ocenění editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ DIVIŠ, Ivan. Návrat do Čech. [s.l.]: [s.n.] S. Dopis Petru Němcovi, 5. června 1997.. 
  2. ↑ Ivan Diviš: Návrat do Čech. Dopisy z let 1990–1999. Torst 2013, s. 100.
  3. ↑ Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. 1. vyd. Brno: Centa, 2005. s. 150–152. ISBN 80-86785-03-3.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 122. 
  • PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20. století. 1. vyd. Sokolov: O.K.-Soft, 1998. s. 46. ISBN 80-238-2348-5.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 237. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig-Doš. Praha: Libri, 2010. 216-338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 233–234. 
  • 14. 5. 1960 – Ivan Diviš začíná psát Teorii spolehlivosti. Týden. 9. květen 2005. 
  • ZIZLER, Jiří. Ivan Diviš - Výstup na horu poezie. Brno: Host, 2013. 262 s.  ISBN 978-80-7294-885-7.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Diviš&oldid=22561161“