Otevřít hlavní menu

Hudební divadlo je soubor divadelních produktů, to znamená děl nebo představení, v nichž hraje hudba buď dominantní, nebo alespoň významně spoluurčující úlohu v oblasti syntakticko-sémantické a komunikační. Jde tedy o divadlo, v němž má hudba z hlediska struktury díla nebo představení podstatnou funkci, i když stejně důležitou funkci mohou mít i jiné prvky divadla (řeč, pohyb, obraz…).[1]

Mezi žánry hudebního divadla patří zejména opera, balet, opereta, muzikál a řada dalších žánrů. Vedle toho mnoho děl, zejména ve 20. a 21. století, překračuje žánrové hranice. K hudebnímu divadlu lze zařadit i starověké, středověké, lidové i mimoevropské (například východoasijské) divadelní formy vázané na hudbu.

V užším významu se pojem „hudební divadlo“ používá pro divadlo spojující mluvené slovo, tanec a zpěv s využitím soudobé populární hudby, nebo naopak pro moderní divadelní kompozice experimentující se vztahem divadla a hudby.

Vymezení hudebního divadla proti činohře a pantomiměEditovat

Hudební divadlo se vymezuje od dvou dalších základních typů divadla: divadla mluveného (činohry) a divadla pohybového (pantomimy, němohry). V obou žánrech přitom může být hudba přítomna jako méně podstatná, přidaná složka.[1]

V případě činohry se hovoří o „činohře s hudbou“ nebo – tradičním označením – o hře se zpěvy. Hudební složka činohry se označuje jako scénická hudba a může mít i značný rozsah a uměleckou úroveň (například hudba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho k Shakespearovu Snu noci svatojánské nebo hudba Josefa Suka k Zeyerovu Radúzovi a Mahuleně). Specifickou formou spojení činohry s baletem je comédie-ballet, jehož zakladateli jsou Molière a Jean-Baptiste Lully.[1]

V pantomimě je přítomnost hudební složky ještě častější, hudba pantomimický příběh uvádí či uzavírá, často jej však i celý provází a podporuje. V kombinaci čisté pantomimy s tancem vzniká baletní pantomima, kterou již lze řadit k hudebnímu divadlu, neboť hudební složka je její podstatnou součástí.[1]

Dělení hudebního divadlaEditovat

Moderní hudební divadlo evropského původu má řadu typů. Jeho charakteristickými představiteli jsou zpívané divadlo – opera – nebo tančené divadlo – balet. Vedle toho existuje řada typů divadla kombinujícího mluvené divadlo se zpívaným, případně tančeným: mezi historické typy patří opéra comique, singspiel, modernější typy zastupují zejména opereta, muzikál a jiné typy „divadla, které mluví, zpívá a tančí“ (pojem Iva Osolsobě), které jsou v české muzikologické a teatrologické literatuře označovány jako hudebně zábavné divadlo.[1]

Hudba hrála značnou úlohu ve starověkém i středověkém divadle; jejich zařazení do hudebního divadla však není jisté. Významný podíl a funkci má hudba i v mnohých formách lidového divadla (např. commedia dell'arte, vertěp, duchovní divadlo – mystéria, morality, mirákly, pašijové hry) i pololidového divadla (např. školské hry). Z nich některé typy lze řadit k hudebnímu divadlu – v českém prostředí například takzvané hanácké opery. Rovněž v mimoevropských kulturách vznikly svébytné formy hudebního divadla, například japonské divadlo nebo pekingská opera.[1]

Původní a nepůvodní hudba v hudebním divadleEditovat

Z typů hudebního divadla je opera v moderní době vesměs autorská, to znamená, že hudba je komponována přímo a výlučně pro dané dílo. V barokní době a výjimečně i později se však vyskytovaly opery složené z již existujících árií – pasticcia.[28] Autorská původnost je pravidlem i pro operetu a muzikál, i když existují výjimky, kdy je pro ně použita již existující hudba. V oblasti operety je to například Vídeňská krev, jejíž hudbu Johann Strauss mladší vybral (spolu s Adolfem Müllerem) ze svých starších skladeb, nebo opereta Dům u tří děvčátek, kterou z melodií Franze Schuberta roku 1916 zkompiloval Heinrich Berté. Častější je tento přístup v muzikálu – hovoří se o tzv. jukebox musicalu nebo hit-muzikálu – kdy je hudební složka sestavena z písní jednoho interpreta či autora (například muzikál Mamma Mia! s písněmi skupiny ABBA, American Idiot s písněmi skupiny Green Day nebo Děti ráje s hudbou Michala Davida) nebo i z většího záběru písní různých autorů a interpretů (například filmové muzikály Moulin Rouge! nebo Rebelové).

V baletu se vedle autorských baletů skladatelů jako Léo Delibes, Ludwig Minkus, Petr Iljič Čajkovskij, Oskar Nedbal nebo Sergej Prokofjev často tančí na hudbu původně jiného určení: například v pražském Národním divadle mělo v sezónách 2004/2005 až 2013/2014 premiéru 35 baletů, z toho 16 autorských a 19 neautorských.[29]

Nepůvodní čili neautorská hudba je naopak základem žánru vaudeville, tj. divadelní hry, v níž jsou využity známé melodie.[26] Rovněž v jiných hudebně-zábavných útvarech (varieté, music hall, šantán, kabaret, revue…) je hudba buď nepůvodní (převzatá), nebo sice původní, ale jen volně vázaná na konkrétní pořad a vytvořená spíše s výhledem samostatné existence.

Jiné významy pojmu „hudební divadlo“Editovat

Vedle obecného pojetí se pojem hudební divadlo používá i úžeji ve dvou různých významech, v návaznosti na význam tohoto pojmu v jiných jazycích:

  • Může se jím rozumět divadlo kombinující (populární) písně, tanec, mluvené slovo a hereckou akci, totiž opereta, muzikál a příbuzné žánry. Rovněž divadelní instituce hrající tento repertoár se může nazývat „hudební divadlo“, například Hudební divadlo v Karlíně. V tomto smyslu český pojem hudebního divadla odpovídá anglickému „musical theatre[30] a na tento význam se postupně zúžil i francouzský pojem „théâtre musical“. Česká muzikologie však pro tento význam často preferuje pojem „hudebně-zábavné divadlo“.[31][1]

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g Slovník české hudební kultury. Redakce FUKAČ Jiří, VYSLOUŽIL Jiří, MACEK Petr. Praha: Editio Supraphon a. s., 1977. 1036 s. ISBN 80-7058-462-9. S. 298. 
  2. TROJAN, Jan. Operní slovník věcný. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. 243 s. S. 139. 
  3. Slovník české hudební kultury, s. 648-654.
  4. Trojan, c. d., s. 184.
  5. a b Slovník české hudební kultury, s. 582-583.
  6. Slovník české hudební kultury, s. 659-660.
  7. Slovník české hudební kultury, s. 422-423.
  8. Slovník české hudební kultury, s. 60-62.
  9. Slovník české hudební kultury, s. 60-62, 679-680.
  10. Trojan, c. d., s. 155-156.
  11. Trojan, c. d., s. 139-140.
  12. Slovník české hudební kultury, s. 654-655.
  13. Trojan, c. d., s. 119-121.
  14. Trojan, c. d., s. 141-142.
  15. Slovník české hudební kultury, s. 655-656.
  16. Slovník české hudební kultury, s. 834-835, 1028-1029.
  17. Slovník české hudební kultury, s. 62.
  18. PRICE, Curtis. Semi-opera. In: The New Grove Dictionary of Opera. London: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  19. Trojan, c. d., s. 218.
  20. Trojan, c. d., s. 118-119.
  21. LEFKOWITZ, Murray. Masque. In: The New Grove Dictionary of Opera. London: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  22. Slovník české hudební kultury, s. 296.
  23. Trojan, c. d., s. 143-144, 225.
  24. Slovník české hudební kultury, s. 656-658.
  25. Trojan, c. d., s. 129.
  26. a b Trojan, c. d., s. 220-221.
  27. Slovník české hudební kultury, s. 86, 193, 414, 775-776, 903, 984-985.
  28. Trojan, c. d., s. 160.
  29. Národní divadlo – Archiv – Sezóny Národního divadla [online]. Praha: Národní divadlo, rev. 2015 [cit. 2015-02-03]. Dostupné online. 
  30. BLOCK, Geoffrey. Musical theater. In: The Grove Dictionary of American Music. 2. vyd. London: Oxford University Press, 2014. Dostupné online. (anglicky) (omezený přístup)
  31. a b Trojan, c. d., s. 76-77.
  32. DE MONTALEMBERT, Eugène. Guide des genres de la musique occidentale. Paris: Fayard / Henri Lemoine, 2010. 1310 s. ISBN 978-2-213-63450-0. S. 852-853. (francouzsky) 
  33. SEEGER, Horst. Opernlexikon. 4. vyd. Berlin: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1989. 702 s. S. 451-452. (německy) 
  34. Der Brockhaus — Oper. Komponisten, Interpreten, Werke, Sachbegriffe. Leipzig/Mannheim: F.A.Brockhaus GmbH, 2003. 383 s. ISBN 3-7653-2381-0. S. 220-222. (německy)