Otevřít hlavní menu

Horní Záhoří (Lubenec)

část obce Lubenec v okrese Louny

Horní Záhoří je malá vesnice, část obce Lubenec v okrese Louny. Nachází se asi 2,5 km na severozápad od Lubence. V roce 2009 zde bylo evidováno 15 adres.[1] V roce 2001 zde trvale nežil žádný obyvatel.[2]

Horní Záhoří
Domy u vjezdu do osady
Domy u vjezdu do osady
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 0 (2011)
Domů 15 (2009)
Lokalita
PSČ 439 83
Obec Lubenec
Okres Louny
Historická země Čechy
Katastrální území Horní Záhoří (2,02 km²)
Zeměpisné souřadnice
Horní Záhoří
Horní Záhoří
Další údaje
Kód části obce 87882
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Horní Záhoří je také název katastrálního území o rozloze 2,02 km².[3]

NázevEditovat

Vesnice se původně jmenovala Očedělice a její název byl odvozen ze jména Očeděl ve významu ves lidí Očedělových. V historických pramenech se název objevuje ve tvarech: de Ocziedielicz (1359), de Ocziedielicz (1384), in villa Oczyedyeliczich (1388), de Ocziedelicz (1398), de Oczedyelicz (1398), de Oczyedyelicz (1400), de Oczedielicz (1406), in Oczedieliczich (1455ú, w Ocziediliczych (1542), ves Wocžedielicze (1574), Wocziedielicze (1577) a Oczadlicze (1628). Od sedmnáctého století se objevuje německý název Dreihöfen: zu Dreyen Hoffen (1669), Dreihöfen (1785), Dreihöfen a Tři dvory (1846). V devatenáctém století se začala rozlišovat horní a dolní část vesnice: Ober-Dreihöfen a Hořenj Dvůr (1846), Záhoří Horní a Dreihöfen (1895).[4] Tvar Záhoří (Zahorzi) se vyskytuje od roku 1579, ale je možné, že se vztahuje k ZáhořicímŽlutic.[5]

HistorieEditovat

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1378, kdy byla v majetku rytířského rodu Rudoltů. V patnáctém století ve vsi sídlili Špánové z Barštejna, kteří mohou být zakladateli zdejší tvrze. Ta je však doložena až v roce 1603, kdy vesnice patřila Jindřichu Huvarovi z Lobenštejna. Roku 1616 panství přešlo na jeho syny Jiřího Kryštofa a Bernarta, ale v roce 1623 jim bylo za účast na stavovském povstání zabaveno. Z tohoto roku také pochází poslední zmínka o tvrzi.[6] Podobně jako blízké Záhoří[7] statek získala zpět jejich sestra Barbora, od které ho roku 1652 koupila Eva Marie Mirošovská. Ta Horní Záhoří prodala knížeti Juliu Jindřichovi Sasko-Lauenburskému, který je připojil ke svému údrčskému panství. Zdejší tvrz byla popsána jako pustá již v roce 1623 a později beze zbytku zanikla.[6]

ObyvatelstvoEditovat

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[2][8]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 60 66 50 56 62 128 56 29 29 14 5 2 -
Domy 8 11 11 11 12 10 10 8 . 4 1 9 3 -
Počty obyvatel z let 1921 a 1950–1991 zahrnují obyvatele Dolního Záhoří. Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů místní části Lubenec.

ReferenceEditovat

  1. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  2. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 398, 399. 
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  4. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. Heslo Očedělice, s. 250. 
  5. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. Heslo Horní Záhoří, s. 700. 
  6. a b Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Horní Záhoří – tvrz, s. 85. Dále jen Bělohlávek 1985. 
  7. Bělohlávek 1985, s. 401
  8. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 305. 

Externí odkazyEditovat