Wikipedie

Heinrich Kramer

dominikán a inkvizitor, autor knihy Malleus maleficarum

Heinrich Kramer (latinizovaným jménem Heinrich Institoris, asi 1430 Schlettstadt – 1505 Kroměříž) byl dominikán a inkvizitor, autor knihy Malleus maleficarum.

Heinrich Kramer
Narození1430
Sélestat
Úmrtí1505 (ve věku 74–75 let)
Kroměříž
Povolánířeholník a inkvizitor
Nábož. vyznáníkatolická církev
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Pocházel z chudých poměrů. Ve svém rodišti vstoupil k dominikánům. Po vychození městské latinské školy a základním studiu filosofie (1475) byl ustanoven na vlastní naléhání inkvizitorem řádové provincie Alemannia, do níž patřily i Čechy a Morava. S nevelkým úspěchem byl aktivní v boji proti husitům a Jednotě bratrské. Po procesu s židy v italském Tridentu začal Kramer pronásledovat čarodějnice. V roce 1478 ho papež Sixtus IV. jmenoval do úřadu papežského inkvizitora „per totam Alemaniam superiorem", to je pro tzv. Horní Německo čili oblast od Alsaska po Čechy.[1] Roku 1482 byl zvolen převorem dominikánského konventu v Schlettstadtu. V prvním procesu s čarodějnicemi v Ravensburgu, kam přišel na žádost městské rady, nechal upálit dvě ženy. Za svého působení v kostnické diecézi v letech 1481 až 1485 nechal upálit nejméně 48 žen, údajně čarodějnic posedlých ďáblem.[2] Naléhal na papeže Inocence VIII., aby jej v úsilí potírat čarodějnictví podpořil; sám Kramer necítil dostatečnou podporu ostatních duchovních ani biskupů. Papež jej podpořil bulou Summis desiderantes affectibus, která doporučila jeho potírání čarodějnictví v Horním Německu.

Zaštítěn papežskou bulou se pustil do četných čarodějnických procesů, mj. v Innsbrucku, kde však jeho počínání tvrdě narazilo a místní biskup Georg Golser jej vyzval, aby zemi opustil. V reakci na tyto ústrky ze strany církevních autorit vydal ve spolupráci s Jakobem Sprengerem roku 1486 nechvalně známou knihu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Ačkoli autoři nezískali pro knihu dobrozdání kolínské univerzity, kniha měla veliký ohlas, dočkala se mnoha vydání a sehrála hrůznou roli v evropských dějinách 16. až 18. století. On sám se vychloubal, že odsoudil dvě stě čarodějnic a obviňoval jako kacíře i ty, kteří popírali existenci čarodějnictví. Roku 1495 byl pozván přednášet do Benátek a až do roku 1500 byl profesorem teologie na dominikánském řádovém studiu v Salcburku.[3]

Mezi léty 1500 až 1505 působil v českých zemích. Už dne 31. ledna 1499[4] ho papež Alexandr VI. pověřil, aby jako papežský nuncius a inkvizitor[5] zasáhl proti valdenským, pikartům a jednotě bratrské[6] v Čechách a na Moravě. V papežském breve ze dne 5. února 1500 se praví, že si ku pomoci může vybrat čtyři kazatele znalé českého jazyka, jimž má právo udělit titul mistrů teologie, a veškerou pomoc mu musí poskytnout též olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo.[4] Po příchodu do Prahy byl přijat králem Vladislavem Jagellonským, záhy se však přesunul na Moravu, kde se centrem jeho působení stal dominikánský klášter svatého Michaela v Olomouci. Protože v českých zemích nebylo v té době možné užít proti jednotě bratrské hrubého násilí, spočívalo těžiště Kramerovy činnosti v diskusích a polemikách s českými kacíři. Na Moravě proti nim sepsal i dva spisy, z nichž jeden vyšel v Olomouci již v roce 1501 a znovu v roce 1502: Sancte Romane ecclesie fidei defensionis clippeum aduersus waldensium seu pickardorum heresim [Štít k obraně víry svaté církve římské proti kacířství valdenských a pikhartů].[7]

Heinrich Kramer zemřel v roce 1505 na biskupském hradě v Kroměříži.[8]

Kramerovy postupy

editovat

Kramerovy postupy během inkvizice byly vždy stejné. Už jeho přítomnost vzbouzela v lidech nedůvěru a strach. Při kázáních proti čarodějnicím varoval před ďábelskými hrozbami, zastrašoval lidi a podněcoval udavače, aby oznámili, zda někde neviděli někoho uhranout nebo někomu škodit. Nabízel se jako poradce v takových případech a varoval obyvatelstvo, aby takové případy nezakrývalo. Nějaké obvinění se vždy našlo, to pak Kramer rozvířil a nafoukl. Zaštiťoval se také klasickou teorií spiknutí, podle níž ďábel využíval čarodějnic, aby přivedl svět k jeho konci. Při výsleších užíval tortury, při níž bylo možné z obviněného vyzískat jakékoli doznání, a tak skončila většina jím obviněných osob „usvědčena“ a odsouzena.

Dílo

editovat
 
Opusculum in errores Monarchiae Antonii de Rosellis, 1499
  • KRAMER, Heinrich. Kladivo na čarodějnice. 1. vydání. Překlad Jitka Lenková. Praha : Michal Zítko-Otakar II, 2000. 628 s. ISBN 80-86355-82-9. (2. vydání v témže nakladatelství vyšlo v roce 2005, ISBN 80-86355-99-3.)
    • Další vydání tohoto překladu vyšla v nakladatelství Levné knihy:
      INSTITORIS, Heinrich a SPRENGER, Jakob. Kladivo na čarodějnice. 2. vydání. Překlad Jitka Lenková. [Praha]: Levné knihy a.s., 2010. 646 stran. ISBN 978-80-7309-361-7. (1. vydání v tomto nakladatelství vyšlo v roce 2006, ISBN 80-7309-361-8.)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Inkvizitor Heinrich Institoris (†1505) a jeho působení v českých zemích. In: Lutheranus 5. Studie a texty k teologii a dějinám luterské reformace. Praha: Lutherova společnost Praha, 2015. ISBN 978-80-904459-6-3. S. 71.
  2. ↑ HLAVÁČEK, Petr. 'Velký inkvizitor' v soukolí české reformace aneb Heinrich Institoris v českých zemích. In: Via media: studie z českých náboženských a intelektuálních dějin. Praha: Filozofická fakulta UK; Filosofia, 2016. ISBN 978-80-7308-652-7. S. 65.
  3. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Inkvizitor Heinrich Institoris (†1505) a jeho působení v českých zemích. In: Lutheranus 5. Studie a texty k teologii a dějinám luterské reformace. Praha: Lutherova společnost Praha, 2015. S. 74.
  4. ↑ a b HLAVÁČEK, Petr. 'Velký inkvizitor' v soukolí české reformace aneb Heinrich Institoris v českých zemích. In: Via media: studie z českých náboženských a intelektuálních dějin. Praha: Filozofická fakulta UK; Filosofia, 2016. S. 67.
  5. ↑ Tamar Herzig. Bridging North and South: Inquisitorial Networks and Witchcraft Theory on the Eve of the Reformation. In: „Journal of Early Modern History”, 2008. S. 366 a 370.
  6. ↑ KRYŠTŮFEK, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073–1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 731.
  7. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Inkvizitor Heinrich Institoris (†1505) a jeho působení v českých zemích. In: Lutheranus 5. Studie a texty k teologii a dějinám luterské reformace. Praha: Lutherova společnost Praha, 2015. S. 74-76.
  8. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Inkvizitor Heinrich Institoris (†1505) a jeho působení v českých zemích. In: Lutheranus 5. Studie a texty k teologii a dějinám luterské reformace. Praha: Lutherova společnost Praha, 2015. S. 80.

Literatura

editovat
  • HLAVÁČEK, Petr: Velký inkvizitor v soukolí české reformace aneb Heinrich Institoris v českých zemích. In: Via media. Studie z českých náboženských a intelektuálních dějin. Praha, Univerzita Karlova, 2016. ISBN 978-80-7308-652-7. S. 62-73.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Heinrich_Kramer&oldid=23952665“