Otevřít hlavní menu
Housenka a kokon
bource morušového

Hedvábnictví je obor hospodářství, nejprve řemeslo a později průmyslová výroba, zahrnující všechny činnosti od chovu housenek a pěstování moruší až po zpracování přírodního hedvábí na přízi a tkaní plošné textilie.[1]

Obsah

HistorieEditovat

 
Dvorní dámy připravují hedvábné vlákno, malba císaře Chuej-cunga

První zmínka o objevu hedvábí a bource morušového (Bombyx mori) pochází z Číny. Objev hedvábnictví je připisován konkubíně čínského císaře Chuang-ti, který žil ve 3. tisíciletí př. n. l.[zdroj?]

Tajemství výroby hedvábí čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem téměř 2000 let. Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století před naším letopočtem rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. [2]. Ve 3. století n. l. bylo hedvábnictví v Japonsku již národním řemeslem. Hrdinské eposy Ramajána a Mahábharata svědčí o výrobě hedvábí v rané době také v Indii. Prvními Evropany byli podle písemně zaznamenané tradice dva ariánští mniši – čínští misionáři ve službách byzantského císaře Justiniána I., kteří dokázali propašovat vajíčka bource morušového z Číny do Konstantinopole v dutých bambusových holích[3]. Evropské hedvábnictví se rozvíjelo od 12. století: již roku 1146 je v královských dílnách Nobiles officinae v Palermu na Sicílii zavedl král Roger II. Titíž hedvábníci přišlí z Byzance se usadili například v thráckém Soufli. Od 14. století se hedvábí rozšířilo v Toskánsku (Lucca), později ve Francii (Lyon) a ve Španělsku. Od poloviny 18. století začala výroba v mnoha dalších zemích.

Výrobní postupEditovat

Související informace naleznete také v článku Hedvábí.

Hedvábné vlákno vytváří bourec morušový (latinsky: Bombyx mori – „hedvábný motýľ“). Dospělý jedinec žije asi jen tři dny, ve kterých snese okolo 300 vajíček. Bourec morušový se živí listy morušovníku. Když dosáhne asi třicetinásobku původní délky, zakuklí se. Housenka se do hedvábného vlákna, které sama vytvoří, zamotává a vytvoří kokon (zámotek). Jeden kokon může obsahovat 200 až 900 metrů dlouhé vlákno. Vlákno hedvábí tvoří bílkoviny fibrin a sericin, které na vzduchu tuhnou a vytvářejí hedvábné vlákno, které je extrémně pevné a mohou se z něj tkát hedvábné látky. Hedvábné látky jsou zhotoveny z ušlechtilého přírodního materiálu, který má specifickou strukturu a mimořádný lesk. Už od nepaměti byl velmi cennou komoditou.

Hedvábnictví na území České republikyEditovat

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn Albrecht z Valdštejna v Jičíně v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo. Na Moravě měl primát v 17. století náležet Lichtenštejnům. V rakouské monarchie se v období merkantilismu objevilo několik hedvábnických podnikatelů po třicetileté válce, přicházeli také do ČVech a na Moravu. Patřil k nim například Josef Tarone v Praze v letech 1720-1725. Systémové zavádění hedvábnictví se přičítá hraběti Prosperu Antonovi von Sinzendorf, kancléři císaře Karla VI. Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil Vlašskému špitálu na Malé Straně, v jehož zahradě byly vysázeny, a ve špitále se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení 1830[4].

V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos na podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů žalářem za poškozování vysazených stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q hedvábné příze. Ital Josef Rangheri v polovině 19. století výrobu hedvábí zavedl na předměstí Prahy, a to v usedlosti nazývané Rangherka, neboli Vršovický zámeček. Její součástí byly síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku dal vysázet 200 moruší[5]. Roku 1863 byla v Praze založena Hedvábnická jednota pro království české v čele s Ferdinandem Hillerem, který popsal hedvábnictví v VI. dílu Ottova slovníku naučného. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 centy hedvábných kokonů.[6] Další pěstitelé hedvábí byli evidování v Noutonicích, Chocni, Heřmanově Městci, Písku, či v Chlumu u Třeboně. Všeobecná osvěta a školní propagace nabádala matky a jejich děti, aby domácím pěstováním bource došly blahobytu[7]. Roku 1882 bylo v českých zemích napočítáno na 105 tisíc morušových stromků[8]. V okolí Šumperka a Rýmařova bylo v té době založeno několik textilních podniků, které se zabývaly výhradně zpracováním (převážně importovaného) hedvábí a tato oblast se stala významným střediskem hedvábnictví pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko a pozdější Československo.[9] Ještě v 60. letech 20. století zde bylo v tomto oboru zaměstnáno přes 2000 lidí, [10] v té době však byly zpracovávané materiály převážně filamenty z viskózy nebo polyamidu, tehdy nazývané umělé nebo syntetické hedvábí a např. úřední statistika z roku 1990 uváděla pro hedvábnické odvětví výrobu 70 milionů metrů tkanin s podílem pouhých 130 tisíc metrů z přírodního hedvábí.[11] V pozdějších letech se v českých výrobních statistikách hedvábné textilie nevyskytují.

Světové hedvábnictví ve 20. a 21. stoletíEditovat

Chovem housenek k získávání hedvábného vlákna a zpracováním na textilie se zabývá ve světě asi 60 států ležících téměř bez výjimky v subtropickém nebo tropickém pásmu zeměkoule. Dominantní postavení v dodávkách hedvábných vláken (v roce 2015 cca 200 000 tun) mají Čína s podílem na výrobě cca 85 % a Indie se 14 %.[12] Vedle klimatických podmínek je úspěch v hedvábnictví závislý na dostatku levných pracovních sil s patřičnými zkušenostmi. V Indii je v hedvábnictví zaměstnáno asi 7 milionů, v Číně 1 milion a např. v Thajsku 20 tisíc lidí.[12]. Kromě jmenovaných tradičníchasijských producentů hedvábí se u většiny ostatních již během 2. čtvrtiny 20. století oddělila výroba surových tkanin od jejich zpracování v oděvním průmyslu. Příkladem může být celosvětově uznávaný hedvábník českého původu Zika Ascher.

ReferenceEditovat

  1. silk industry [online]. Collins, 2017 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Henri Silbermann,Die Seide, Ihre Geschichte, Gewinnung Und Verarbeitung. Dresden 1897, s. 6-7
  3. Henri Silbermann,Die Seide, Ihre Geschichte, Gewinnung Und Verarbeitung. Dresden 1897, s. 26-29
  4. Tvarůžek, Ladislav: Hedvábnictví ve staré Praze. In: Venkov, orgán České strany agrární, 11. 4. 1942
  5. Maříková, Martina - Italští pěstitelé moruší v Praze první poloviny 19. století. In: Naše Itálie : stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století, sborník příspěvků z 31. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 24.-26.2. 2011. Praha Academia, 2012 s. 305-312.
  6. OSN VI.: Hedvábnictví [online]. Ferdinand Hiller, 1893 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  7. Pěstování moruší, čili, Stručné navedení jak snadným způsobem lze vyráběti hedvábí, e původního rukopisu od praktického hospodáře, jenž se po mnohá léta pěstováním moruší a hedvábnictvím zabýval, prostonárodně roku 1789 sepsaného sestavil Jan Šíbl. Plzeň 1864, dostupné online KRAMERIUS - MONOGRAFIE (11412/2997698) - P (1430/319977) - Pěstování moruší, čili, Stručné navedení jak snadným způsobe... (1/36)
  8. Národní listy č. 138, 18.5.1882, strana 3
  9. Pokračování v tradici [online]. Rýmařovský horizont, 2005-10-31 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  10. Hospodářská geografie severní Moravy [online]. Univerzita Palackého v Olomouci, 1962-10-30 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  11. Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL Praha 1990, ISBN 80-03-00516-7, str. 414
  12. a b Global Silk Industry [online]. ISC, 2013 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • Dohnal, F. a Smejkal, M.: Pěstování moruší a chov bource morušového. Výzkumný ústav včelařský Praha 1993, 25 stran.
  • Ducháč, František:Příprava hedvábí ke tkaní. SNTL Praha 1960
  • Hiller, Ferdinand: Hedvábnictví, in: Ottův slovník naučný, díl VI., J. Otto Praha 1893, s. 146-147.
  • KRAMÁŘ, Josef. Navedení k hedvábnictví pro školy hospodářské a rolníky. Olomouc: Josef Groák, 1867. 76 s. Dostupné online. 
  • Krejčík, J.: Hedvábnictví. Vydal Hedvábnický spolek Praha, Praha 1921, Nakl. J. Šnajdr, Kladno, 20 stran.
  • Ondrák, František: Přírodní hedvábí: Vlastnosti, přejímání, zkoušení a skladování. Určeno pracovníkům v hedvábnickém průmyslu. SNTL Praha 1955
  • Rangheri, Josef (překlad Thám, Karel Ignác): Poučenj o dobýwánj hedbáwj (hedbáwnictwj) w Čechách: wěrné, prosté, na wlastnj zkussenosti založené uwedenj, kterak se s hedbáwopředy neb hedbávnými hausenkami zde w zemi lehce a s gistotau y s užitkem zacházeti má. Wydal František Geřábek w Praze 1813, 75 stran; dostupné online.
  • Veselý, V.: České hedvábnictví. In: Včelařství, 130, 1996, č. 12, str. 281.
  • Weinzettel, Bohumil: Dějiny hedvábnictví v Čechách. [1.vyd.]. Vydal Hedvábnický ústav Hradec Králové, tisk Praha 1941, 67 stran + obr.

Externí odkazyEditovat