Gustav Adolf Lindner

český pedagog, psycholog, sociolog a spisovatel

Gustav Adolf Lindner (11. března 1828 Rožďalovice[2]16. října 1887 Praha-Královské Vinohrady[3]) byl významný český pedagog, sociolog, psycholog a filozof, herbartista.

Gustav Adolf Lindner
Jan Vilímek: G. A. Lindner
Jan Vilímek: G. A. Lindner
Narození 11. března 1828
Rožďalovice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 16. října 1887 (ve věku 59 let)
Praha-Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov [1]
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnavatel Univerzita Karlova
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Gustav Adolf Lindner se narodil 11. března 1828. Jeho matka byla Češka a otec Gustav Němec, původní profesí sládek pivovaru v Rožďalovicích mezi Nymburkem a Jičínem. Lindner absolvoval Hlavní školu v Jičíně, kde také začal gymnazijní studium, které dokončil na Akademickém gymnáziu v Praze. Následovala filosofická přípravka, kterou absolvoval v letech 18441846 a kde se poprvé seznámil s Herbartovým učením. Na matčino přání v letech 18461848 studoval v katolickém semináři, ze kterého byl nucen odejít pro podepsání petice na podporu konstituce. Poté se zapsal na studium práv na pražské univerzitě a o rok později přešel na studium filosofie, matematiky a fyziky. Toto studium zakončil roku 1850 a po složení odborné zkoušky se stal středoškolským profesorem.

Učil na Německém státním reálném gymnáziu v Praze, na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou a poté na osmiletém gymnáziu v Jičíně, kde se díky své svobodomyslnosti dostal znovu do konfliktu s představiteli církve. Shodou okolností se také zamiloval do dívky, jejíž matka měla blízký vztah ke stejnému církevnímu hodnostáři, po jehož intervenci byl Lindner přeložen do Celje ve Štýrsku (dnešní [Slovinsko]), kde našel svou budoucí ženu, Marii Magdalénu Zamolovou (* 1834), která ho naučila italsky. Manželé měli osm dětí, z pěti přeživších jen nejstarší syn Gustav následoval otcovu kariéru středoškolského profesora[4].

V Celje žil Lindner šestnáct let, napsal a vydal zde několik učebnic. po rigorózních zkouškách roku 1867 získal doktorát. Díky intervenci rakouského ministra kultu a vyučování Jirečka se roku 1871 vrátil zpět do Čech a začal své nejvýznamnější pedagogické období: První rok byl ředitelem gymnázia v Prachaticích, poté byl jmenován ředitelem učitelského ústavu v Kutné Hoře. Díky svému řečnickému a spisovatelskému umění rozšiřoval své demokratické, antiklerikální a rovnostářské názory. Roku 1879 založil první český pedagogický časopis Paedagogium. Na filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity byl 17. srpna roku 1882 jmenován prvním českým profesorem pedagogiky, vyučoval také psychologii a sociologii[5].

Předchůdci a vzoryEditovat

Herbart, Komenský, Claude-Adrien Helvétius a Herbert Spencer. Prosazoval rozhodující úlohu výchovy a školství pro zlepšení společnosti podle Herbarta:

„Výchovu musíme chápat v nejširším smyslu – včetně působení přírody a společnosti. Jen takové působení vychovatelů a učitelů je úspěšné,... dovedou-li se zmocnit všech těchto vlivů tak, jako plavec na moři pomocí plachet, kormidla a kompasu řídí směr větrů vanoucích z různých stran.“

Přijal Helvétiovu tezi, že člověk je takový, jakým jej utváří prostředí, a to především společenské, z knihy O člověku, jeho rozumových schopnostech a jeho výchově, roku 1877 ji přeložil do němčiny. Dále přeložil Velkou didaktiku J. A. Komenského s vlastní úvodní studií „J. A. Comenius, sein Leben und Wirken (J. A. Komenský, jeho život a dílo)“. Někdy bývá někdy publicisty označován za druhého nejvýznamnějšího českého pedagoga po Komenském.[zdroj?]

DíloEditovat

Pedagogika, psychologie a filozofie
  • Lehrbuch der empirischen Psychologie nach genetischer Metode (Učebnice psychologie zkušebné pro školy střední a ústavy školské), 1858. Přeložena do šesti jazyků: češtiny, angličtiny, řečtiny, polštiny, maďarštiny a italštiny.
  • Enleitung in das Studium der Philosophie, přeložena do francouzštiny roku 1866.
  • Das Geheimnis der Glücklickseligkeit, 1868, česky 1931
  • Das ABC der Anschauung als Grundlage eines rationellen Elementarunterrichtes im Zeichnen (Abeceda názorů jako základ racionálního elementárního vyučování kreslení), 1869
  • Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der Sozialwissenschaft, 1871; česky 1929
Etika a noetika
  • Über Wahrheit (O pravdě)
  • Über die Bedingungen und Grenzen des Schönen (O podmínkách a mezích krásna)
  • Schiller als Estetiker (Schiller jako estetik)
Základní učebnice v češtině
  • Obecné vyučovatelství
  • Obecné vychovatelstv

Zásady vychovatelstvíEditovat

  • rozumové
  • přirozené
  • časové
  • ani ne realistické, ani ne idealistické
  • pravdivé
  • jednotné
  • moudré
  • Deset výchovných metod
    • metoda dohlídky
    • vlády
    • ošetřování
    • zaměstnávání
    • obcování
    • cvičení a navykání
    • vzdělávání
    • vyučování
    • vedení
    • vypěstování charakteru

Zásady vyučováníEditovat

  • přirozené
  • psychologické
  • názorné
  • pochopitelné
  • vzdělávající
  • zajímavé
  • samočinnost budící
  • trvalé
  • praktické

Základní otázka školské pedagogiky (studie):

  • Objektivní způsob vyučování, který se opírá o přesný vyučovací postup a o příslušné učební pomůcky na jedné straně a o subjektivní založení učitele, které má svůj původ v obecně lidském a speciálně didaktickém vzdělání, stejně jako v charakterových vlastnostech na straně druhé, stojí vůči sobě navzájem při vyučování jako koordinované faktory, které stejnou měrou podmiňují výsledek vyučování.
    • Zatímco vyučovací způsob je schopen bezprostředního a postupného zdokonalení, na němž se podílí škola, domov, literatura, zákonodárství, spolky, ba i průmysl (učební pomůcky) a vůbec celá veřejnost, na povznesení učitelů může být působeno jen zprostředkovaně, totiž zřizováním učitelských ústavů.
  • Každé zlepšení vyučovacího způsobu prospívá všem příslušným školám a může být i s určitou jistotou realizováno organizačními, ba dokonce mechanickými prostředky. O povznesení učitelů může být usilováno jen postupně a po stránce intelektuální a morální může být uskutečněno jen s problematickou jistotou.
  • Každý pokrok ve vychovatelství a vyučovatelství se navenek projevuje ve zlepšení vyučování a výchovy v nejširším slova smyslu. Proto je také těžištěm úsilí pedagogických reformátorů zlepšit vyučující postupy.
  • Přecenění vyučovacího způsobu vede k mechanizaci vyučování. Přecenění osobnosti učitele vede k didaktickým experimentům, k různostem v práci škol a k jiným nepřístojnostem.

Didaktický materialismus a koncentrace vyučování (studie):

  • kritika soudobého školství za hromadění učební látky a přeceňování kvantity vědomostí bez ohledu na jejich kvalitu, doporučená učební osnova:
    • Výběr látky podle jakosti i mnohosti
    • Rozdělení látky na jednotlivé úkoly a stupně
    • Osvojování jednotlivých oborů vyučovacích k dosažení organické jednoty myšlenkové. Vzdělanost nemá se měřiti toliko na délku, nýbrž i na šířku a hloubku.

Vysoká škola pedagogická

  • Pro adepty učitelství požadoval vysokoškolské vzdělání, které má obsahovat tyto předměty pedagogiky: etika, psychologie, logika, nauka o národním hospodářství, základy estetiky a filozofie.
„Pro tyto adepty učitelského umění by bylo lépe, kdyby jim občas vypadl z paměti úryvek z Tacita, nějaká organická kyselina nebo sůl, nějaký vzorec integrálu – místo toho kdyby byli důvěrněji seznámeni se zásadami duševního umění porodní báby, jemuž učil Sokrates, nebo s návody, které nám v učitelském umění zanechal Jan Amos Komenský.“
  • Za odborné vyučovací předměty určil:
    • obecnou pedagogiku
    • obecnou didaktiku
    • dějiny pedagogiky na základě kulturních dějin
    • historický vývoj národní školy
    • rakouské školské zákonodárství
    • encyklopedii školství
    • speciální metodiky
    • teorii a praxi mateřské školy
    • rozpravy o pedagogické kasuistice a pedagogické literatuře
    • školní hygienu

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení: od roku 1848 do roku 1948. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1989. 808 s. ISBN 80-205-0029-4. [Stať o Lindnerovi napsala Jaroslava Pešková (s. 62–65), ukázka z Lindnerova spisu Úvod do studia filozofie je na str. 67–69.]
  • CACH, Josef: Gustav Adolf Lindner: Život a dílo zakladatele pedagogiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1990. 139 s. ISBN 80-7066-345-6.
  • CIPRO, Miroslav: Encyklopedie Prameny výchovy: galerie světových pedagogů. 2. sv., Devatenácté století. Praha: Miroslav Cipro, 2002. 637 s. ISBN 80-238-8003-9. [Stať „Gustav Adolf Lindner" je na str. 329–339.]
  • DVOŘÁK, Karel J. a CACH, Josef: G.A. Lindner a jeho odkaz dnešku. Vydání 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 180 stran. cnb000453324.

Externí odkazyEditovat