Giuseppe Garibaldi (551)

italská letadlová loď, samostatná jednotka

Giuseppe Garibaldi (551) je italská lehká letadlová loď, která byla v letech 1985-2009 zároveň vlajkovou lodí Italského námořnictva (poté ji nahradila nová letadlová loď Cavour). Je pojmenována tradičním jménem italského vlastence Giuseppe Garibaldiho a je v pořadí již čtvrtou lodí tohoto jména. Uvažovalo se ještě o stavbě druhé lodi této třídy, pojmenované Giuseppe Mazzini, ta ale nakonec nebyla nikdy objednána.

Giuseppe Garibaldi (551)
Základní údaje Vlajka
Typ letadlová loď
Číslo trupu 551
Uživatelé vlajka Italské námořnictvo
Objednána 1978
Zahájení stavby 26. března 1981
Spuštěna na vodu 4. června 1983
Uvedena do služby 30. září 1985
Osud aktivní (2022)
Poznámka Domácí přístav Tarent
Takticko-technická data
Výtlak 10 100 t (standardní)
14 150 t (plný)
Délka 180,2 m
Šířka 30,4 m
Ponor 6,7 m
Pohon COGAG
80 000 koní
Rychlost 30+ uzlů (56+ km/h)
Dosah 7 000 nám. mil (12 960 km) při 20 uzlech (37 km/h)
Posádka 550 důstojníků a námořníků
225 členů leteckého personálu
Výzbroj 2× Mk 29 (8hl.)
48× Aspide

3× 40mm DARDO
2× ILAS (3hl.)

Letadla 16× AV-8B Harrier II / 18× AW101

StavbaEditovat

 
Uspořádání letové paluby lodi

Diskuse o potřebě nové letadlové lodě se v Itálii vedla už od 70. let 20. století. Nakonec bylo rozhodnuto postavit lehkou letadlovou loď, která by byla kompromisem mezi požadavky námořnictva, odporem letectva[1] a ekonomickou silou země. Loď byla objednána v roce 1978 a postavena v loděnici Italcantieri (nyní Fincantieri) v Monfalcone. Kýl byl založen v 26. března 1981, trup byl spuštěna na vodu v 4. června 1983 a do služby vstoupila 30. září 1985.

Jelikož mírová smlouva, uzavřená Itálií po prohrané druhé světové válce, zakazovala operace letounů s pevnými křídly z palub lodí, operovaly z paluby Giuseppe Garibaldi až do roku 1988 pouze vrtulníky. Zákaz byl zrušen až v roce 1989 a poté z lodi operovaly kolmostartující námořní bitevní letouny McDonnell Douglas AV-8B Harrier II, čímž výrazně zvýšily její bojovou hodnotu.

KonstrukceEditovat

 
Giuseppe Garibaldi během cvičení v Atlantiku
 
Palubní letoun TAV-8B Harrier na palubě Giuseppe Garibaldi v roce 1992

Giuseppe Garibaldi byla projektována především pro protiponorkové operace. Koncepce lodi je klasická s velitelským ostrovem na pravoboku. Přímá, průběžná letová paluba, která má rozměry 174 m × 30 m, je v ose lodi. Na přídi lodi se navíc nachází skokanský můstek s úhlem 6°, který usnadňuje start letounů V/STOL. Podpalubní hangár má rozměry 110 m × 15,6 m, výšku 6,3 m a přístup z paluby je do něj pomocí dvou šestiúhelníkových výtahů. Do hangáru se vejde jedenáct těžkých vrtulníků či jeden vrtulník a deset letounů Harrier. Giuseppe Garibaldi může nést maximálně šestnáct letounů AV-8B Harrier II, nebo osmnáct helikoptér Agusta, což jsou licenční vrtulníky firmy Bell, přičemž jsou možné i různé kombinace. Letecký provoz na moři usnadňují dva páry křídlových stabilizátorů náklonu.

Loď je vyzbrojena dvěma trojhlavňovými 324mm protiponorkovými torpédomety ILAS. Protiletadlovou obranu zajišťují dvě osminásobná odpalovací zařízení Mk 29 pro protiletadlové řízené střely Selenia Aspide s doletem 19 km. Zásoba střel činí 48 kusů. Další protiletadlovou výzbroj tvoří tří italské 40mm hlavňové systémy blízké obrany DARDO. Loď je rovněž vybavena protitorpédovým systémem AN/SLQ-25 Nixie.

Pohonný systém je koncepce COGAG. Tvoří ho čtyři plynové turbíny General Electric LM2500, které roztáčejí dvojici pětilopatkových lodních šroubů. Nejvyšší rychlost je 29,5 uzlu. Dosah činí 7 000 námořních mil při 20 uzlech.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Giuseppe Garibaldi (551) na anglické Wikipedii.

  1. Od roku 1921 byly všechny italské letouny podřízeny letectvu, tento monopol nová loď narušovala a letectvo se proto její stavbě bránilo.

LiteraturaEditovat

  • PEJČOCH, Ivo. Letadlová loď Giuseppe Garibaldi. HPM. 1993, čís. 5, s. 18–19. ISSN 1210-1427. 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat