Wikipedie

Georg Pencz

Georg Pencz, též Jörg Pentz, Benntz, Bentz, Benz, atd. (* kolem 1500 ve Westheimu, poblíž Bad Windsheim – kolem 11. října 1550, pravděpodobně ve Wroclawi nebo Lipsku)[1] byl německý malíř, kreslíř a rytec období renesance a manýrismu. Spolu s oběma bratry Behamy je řazen k tzv. "Norimberským malým mistrům".

Georg Pencz
litografie, zhotovil Maximilian Franck, 1818
litografie, zhotovil Maximilian Franck, 1818
Narození1500
Norimberk
Úmrtí11. října 1550 (ve věku 49–50 let)
Lipsko nebo Vratislav
Vzdělánídílna Albrechta Dürera
Povolánímalíř, grafik
ChoťMargareta Graf
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo editovat

Datum narození je odvozeno ze záznamu jeho výslechu z roku 1525, kde je o něm zmínka jako 25letém. Otec Hanns Penncz von Westhenn byl občanem ve Westheimu. Jeho syn Georg pravděpodobně vyrostl v rodině Behamů společně s bratry Barthelem a Hansem Sebaldem. Georg Pencz byl cestujícím tovaryšem v dílně Albrechta Dürera a údajně se již v roce 1521 podílel na výzdobě norimberské radnice podle Dürerových návrhů.[2] V norimberských dokumentech se poprvé objevil 8. srpna 1523, když za poplatek 4 florenů získal městská občanská práva.

Na podzim 1524 patřil v Norimberku spolu Barthelem Behamem a Sebaldem Behamem do spikleneckého kruhu kolem reformního teologa Thomase Müntzera, který představoval radikální křídlo luteránů a kritizoval samotného Luthera. Jejich spiklenecká setkání byla prozrazena a všichni tři malíři společně s ředitelem norimberské latinské školy Hansem Denckem, v jehož domě se shromáždění konala, byli 10. ledna 1525 uvězněni. Po výslechu byl Hans Denck a později i malíři, obvinění z podněcování „revoluční nálady mezi lidmi“, vypovězeni z Norimberku. Několik týdnů po tomto rozsudku došlo na venkově k velkým nepokojům a povstáním (Německá selská válka 1525) a malíři se v té době uchýlili do Bad Winsheimu. Všichni tři opakovaně žádali městskou radu o prominutí trestu a v listopadu 1525 se mohli vrátit do Norimberku.

V letech 1526 a 1527 došlo v Norimberku opět k sociálním nepokojům, ale Georg Pencz není v těchto záznamech zmíněn, neboť v letech 1526 až 1528/29 pobýval v Itálii. Stejně jako Dürer byl ovlivněn benátskou renesancí. Pracoval v dílně rytce Marcantonia Raimondiho a dosáhl takového mistrovství, že některé Marcantoniovy rytiny byly později považovány za jeho díla. Dochovalo se celkem 126 Penczových rytin (mj. Petrarkovy Triumfy, Život Krista - 26 listů). Jeho mědiryt Dobytí Karthága[3] (400 × 537 mm, podle Giulio Romana) patří k nejrozměrnějším rytinám 16. století. Přispěl rovněž 193 dřevoryty do německého vydání Vitruviových spisů v němčině (překlad Peter Flötner, vydal Johan Petreius, Norimberk 1548). Pencz i oba bratři Behamové jsou pro své kvalitní a pečlivě zpracované, často velmi drobné grafické listy označováni jako "Malí mistři" (Kleinmeister).[4]

18. května 1529 se v Norimberku oženil s Margaretou Graf, dcerou malíře Michaela Grafa, a měl s ní nejméně 13 dětí. Roku 1532 byl jmenován městským malířem, kde v této funkci nahradil Albrechta Dürera. Zdobil iluzivními malbami ve stylu trompe l'oeil domy norimberských patricijů a kolem roku 1534 vytvořil slavnou nástropní výzdobu ve Flötnerově Hirsvogelsaal v Norimberku, kde je na 20 obrazech, malovaných olejem na plátně a připevněných na rámu, scéna Pádu Faethóna. Podle Niny C. Weiser byl Georg Pencz „prvním Němcem, který šel ve stopách velkých italských malířů nástěnných maleb.“[5]

Roku 1538 pracoval spolu s Flötnerem pro polského krále Zikmunda I. v Krakově, kde namaloval vnější stranu křídel se scénami Utrpení Krista tzv. Stříbrného oltáře pro jeho kapli ve Wawelu.[6] Roku 1539 krátce pobýval v Římě. Obdivoval Rafaela a z jeho grafických listů je zřejmé, že byl obeznámen s díly Giulia Romana v Mantově a Michelangelovým Posledním soudem. Roku 1540 byl spolu s dalšími umělci, kteří byli obeznámeni s italskou renesancí, pověřen přípravou výzdoby Norimberka k uvítání císaře Ferdinanda I.

Stal se vysoce ceněným malířem portrétů. Penczovy portréty norimberských měšťanů ukazují obeznámenost s italskou portrétní malbou (Bronzino, Titian, Lorenzo Lotto). Postavy vyplňují prostor obrazu a jsou umístěny v jednoduché architektuře zdobené klasickými ornamenty, obvykle v rohu místnosti. Penczovo školení u A. Dürera i znalost raně renesančních děl vlámských mistrů prozrazují pečlivě vypracované detaily kožešinových oděvů, drobná zátiší, zrcadlo nebo skleněné nádoby odrážející okolí, ženské šperky a ozdoby. Postavy jsou obráceny k divákovi a jejich chladně realistický výraz hraničí s nerudností.[7] Penczův portrét norimberského luteránského patricije a rytíře Sigismunda Baldingera byl roku 2010 v aukční síni Christie’s vydražen za 5 641 250 £.[8]

V září roku 1550 ho pruský kníže Albrecht Braniborsko-Ansbašský jmenoval svým dvorním malířem. Georg Pencz tehdy pobýval se svým synem Egidiem, rovněž nadaným malířem, ve Wroclawi. Písemné prameny uvádějí, že oba zemřeli při nehodě ve Wroclawi nebo v Lipsku během cesty do Königsbergu.

Galerie /malba editovat

  •  
    Pád Phaetona, Hirschvogelův sál, Norimberk (1534)
  •  
    Stříbrný oltář (1538), Wawel, Krakov
  •  
    Leda s labutí, Museo del Prado
  •  
    Caritas Romana (1538), NM Waršava
  •  
    Lienhard Hirschvogel (1542), Pinakotéka Mnichov
  •  
    Portrét mladého muže (1544), Galerie Uffizi, Florencie
  •  
    Norimberský zlatník Jakob Hofmann, (1544), HLM Darmstadt
  •  
    , Norimberský mincmistr Jörg Herz (1545), St. Kunsthalle Karlsruhe
  •  
    Sigismund Baldinger (1545), soukr. sbírka
  •  
    Falckrabě Ottheinrich (1550), Ermitáž

Grafika editovat

Grafických listů se dochovalo přes stovku, někdy ve více exemplářích. Mají převážně figurální náměty, tematicky čerpají z antické mytologie nebo antických dějin, z bible si Pencz kromě obvyklé christologie vybíral morality a "bezbožné" osobnosti, např. cyklus "Tyrani Starého zákona"; také personifikace Sedmi svobodných umění, Sedmi neřestí, zřídka portréty. Užíval více techniku mědirytiny než dřevořezu. Listy bývají signovány monogramem "GP" ve štítku nebo svislou spřežkou "PG"[9] a patřily k předlohám, kopírovaným často v uměleckých řemeslech, zejména zvonaři, konváři, zlatníky a řezbáři kadlubů pro kachle.

  •  
    Podobenství o rozsévači, mědiryt, 1534-1535
  •  
    Achab z cyklu Tyrani Starého zákona, dřevořez, asi 1535
  •  
    Jáson a Médea, mědiryt, 1539
  •  
    Vergiliův trest, mědiryt 1541-1542
  •  
    Gramatika z cyklu Sedm svobodných umění, mědiryt, 1539-1543
  •  
    Dobytí Kartága, mědiryt podle Giulia Romana

Reference editovat

  1. ↑ Toni Benz: Der „gottlose“ Maler Georg Pencz. In den Blättern für fränkische Familienkunde der Gesellschaft für Familienforschung in Franken, Band 33/2010, p. 7–60.
  2. ↑ Deutsche Biographie: Pencz Georg
  3. ↑ Rijksmuseum: Slag bij Carthago, Georg Pencz, naar Giulio Romano, 1549
  4. ↑ Ketterer Kunst: Kleinmeister
  5. ↑ Nina C Wiesner, 2004, s. 128
  6. ↑ H.G. Gmelin, 1961, p. 76-79
  7. ↑ Nicholas Hall: Georg Pencz. www.nicholashjhall.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-10. 
  8. ↑ Christie’s: Georg Pencz, Portrait of Sigismund Baldinger (1510-1558), three-quarter-length, seated, in a black satin doublet and a fur-lined black mantle, holding gloves, at a draped table
  9. ↑ Greiselmayer 2001, s. 173 uvádí nesprávné "IB"

Literatura editovat

  • Wilhelm Adolf Schmidt: Pencz, Georg. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 25, Duncker & Humblot, Leipzig 1887, S. 353–355
  • E. Waldmann, Die Nürnberger Kleinmeister, Leipzig 1910
  • H. Röttinger: Die Holzschnitte des Georg Pencz. Leipzig 1914
  • H.G. Gmelin, Georg Pencz als Maler, PhD dissertation, Universität Freiburg im Breisgau, 1961
  • H.G. Gmelin: Georg Pencz als Maler, Münchner Jahrbuch für Kunstgeschichte 27 (1966), s.49–126
  • Herbert Zschelletzschky: Die drei gottlosen Maler von Nürnberg. Sebald Beham, Barthel Beham und Georg Pencz. Historische Grundlagen und ikonologische Probleme ihrer Graphik zur Reformations- und Bauernkriegszeit. Leipzig 1975.
  • David Landau (editor): Catalogo completo dell’opera grafica di Georg Pencz. Milano 1978 (= I Classici dell’incisione 6–7)
  • M. Heffels: Meister um Dürer. Nürnberger Holzschnitte aus der Zeit um 1500-1540. Ramerding 1981
  • Kleinmeister. In: Lexikon der Kunst. Hrsg. von Harald Olbrich. Deutscher Taschenbuch Verlag, München 1991, ISBN 3-423-05906-0
  • Matthias Mende (Hrsg.): Albrecht Dürer – ein Künstler in seiner Stadt. Nürnberg 2000; passim, Georg Pencz zejména s. 288 ff.
  • Volkmar Greiselmayer: Pencz, Georg. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 20, Duncker & Humblot, Berlin 2001, ISBN 3-428-00201-6, s. 173–175 (online [1]).
  • Susanne Boening-Weis u. a. (Red.): Der Hirsvogelsaal in Nürnberg. Geschichte und Wiederherstellung. Lipp, München 2004 (= Arbeitshefte des Bayerischen Landesamtes für Denkmalpflege, Bd. 113); zejména stať Johanna Hallingera.
  • Nina C Wiesner, Das Deckengemälde von Georg Pencz im Hirschvogelsaal zu Nürnberg. Olms Hildesheim 2004, ISBN 978-3487125329
  • Manfred Grieb (Hrsg.): Nürnberger Künstlerlexikon. München 2007.
  • Oliver Nagler: Sechs Triumphe nach Petrarca (nach 1539) von Georg Pencz. In: Zwischen Dürer und Raffael. Graphikserien Nürnberger Kleinmeister. Hrsg. v. Karl Möseneder. Petersberg 2010, ISBN 978-3-86568-571-1, s. 61–84.
  • Hollstein’s German engravings … Vol. 31, Michael Ostendorfer (continued) to Georg Pencz, comp. Robert Zijlma, Roosendaal 1991.
  • Katrin Dyballa: Georg Pencz, Künstler zu Nürnberg. Deutscher Verlag für Kunstwissenschaft, Berlin 2014.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Georg_Pencz&oldid=21937847“