Otevřít hlavní menu

František Světlík

československý člen československého Národního shromáždění, politik, novinář a římskokatolický duchovní

František Světlík (28. prosince 1875 Bílovice u Prostějova[1]13. prosince 1949 Olomouc[2])[3] byl český římskokatolický duchovní z Moravy, československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou stranu lidovou; člen československé delegace ve Společnosti národů, později pronásledovaný nacistickým režimem.

Mons. František Světlík
František Světlík (1875-1949).jpeg

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1925 – 1939
Stranická příslušnost
Členství Mor. - slez. kř. soc. str.
ČSL
SNJ

Narození 28. prosince 1875
Bílovice u Prostějova
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. prosince 1949 (ve věku 73 let)
Olomouc
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese spisovatel, novinář a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

BiografieEditovat

Mládí a studiumEditovat

Pocházel z chudé rodiny. Byl nejmladším ze sedmi sourozenců. Rodiče ho od mládí připravovali na dráhu katolického kněze. Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a pak studoval na arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. Vystudoval olomouckou teologickou fakultu. Už v mládí byl ovlivněn moravsko-slovanským cítěním a cyrilometodějským kultem. Byl národnostně uvědomělý. Kritizoval vliv německojazyčného kléru na Moravě. Na kněze byl vysvěcen roku 1898. Do roku 1902 působil jako kaplan ve Vsetíně, pak v Kroměříži. Následně počátkem 20. století se začal věnovat katolické publicistice.[4][5]

Působení v katolických spolcích a tiskuEditovat

Byl aktivní v katolických spolcích vznikajících pod vlivem encykliky Rerum novarum.[5] Působil v Literární jednotě bohoslovců, publikoval v časopisu Nový život a Katolická moderna.[4] Koncem 19. století patřil mezi zakladatele Moravsko-slezské křesťansko sociální strany.[6] Od roku 1906 byl členem redakce listu Našinec, který vycházel od roku 1869 v Olomouci a který se od roku 1882 hlásil ke katolickému politickému hnutí. Po Světlíkově nástupu do redakce byly tyto noviny oficiálně prohlášeny za tiskový orgán obou katolických stran na Moravě (křesťansko sociální i Katolická strana národní na Moravě). Jako šéfredaktor zajistil Světlík převod listu do majetku stejnojmenného družstva a jeho tisk převzala Knížecí arcibiskupská tiskárna v Olomouci. Do roku 1908 vycházel Našinec třikrát týdně, od roku 1909 čtyřikrát za týden a od roku 1910 se stal deníkem. Proměnil se ve vlivné periodikum přesahující regionální záběr.[7] Ve vedení redakce Našince působil Světlík do roku 1922. V letech 1922–1923 byl pověřen řízením tiskového orgánu ČSL v Praze Lidové listy jako jejich první šéfredaktor.[4][8] Kromě Našince byl i šéfredaktorem týdeníku Severní Morava. Spoluzakládal pobočku Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, záložnu, Katolický dům a Společnost Cyrila a Metoděje.[4]

Politikem ČSLEditovat

Během první světové války se od dubna 1918 společně s Janem Šrámkem profiloval národně a odklonil se od dosavadního prohabsburského stanoviska českých katolických politiků. Podílel se na tom, že se shromáždění kněží a kaplanů konané 28. září 1918 v Praze vyslovilo pro myšlenku československého státu.[4]

Za první republiky spoluzakládal v lednu 1919 Československou stranu lidovou, v jejímž rámci podporoval Šrámkovu křesťanskodemokratickou linii. Byl autorem názvu lidová ve jménu strany po vzoru podobných chorvatských a slovinských stran, čímž mělo být naznačeno, že tento politický subjekt se nevnímá úzce coby katolická formace.[4][5]

Po parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Nastoupil ovšem jako náhradík až počátkem roku 1925 poté, co byl mandátu zbaven Alois Kaderka.[9] Mandát obhájil v řádných parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 i parlamentních volbách v roce 1935.[10]

Byl autorem zahraničně politické politiky ČSL, která byla smířlivá ke koncepci Edvarda Beneše, ale zároveň se zasazovala o normalizaci a rozvoj vztahů s Vatikánem. Dlouhodobě působil jako člen československé delegace při Společnosti národů.[4] V roce 1929 navrhl v zahraničním výboru sněmovny de iure uznání Sovětského svazu. Návrh ale v této době ještě neprošel.[11] Pro své sociální a progresivní názory získal přezdívku rudý prelát.[5][12]

V roce 1923 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly sv. Václava. Od roku 1926 byl sídelním kanovníkem, v roce 1936 se stal prelátem.[4][5]

Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Strany národní jednoty.[13] Vstup lidovců do SNJ ale přijímal s pochybnostmi. Na posledním zasedání moravskoslezského zemského výboru ČSL v Brně 22. listopadu 1938 prohlásil: „Sešli jsme se v koncentračním táboře Národní jednoty.“[14]

Pronásledování za okupace a návrat do politikyEditovat

Dne 1. září 1939 byl v rámci Akce Albrecht der Erste zatčen nacistickými úřady, dočasně uvězněn v koncentračním táboře, následně propuštěn, ale až do konce války byl pod dohledem gestapa.[4]

Po roce 1945 již v politickém životě nehrál tak významnou roli, i kvůli těžké nemoci, kterou trpěl. Byl členem ČSL, předsedou krajské lidové rady a po únorovém převratu roku 1948 dočasně podpořil nový politický kurz v Československu. Snažil se uchovat samostatnost strany i poukazováním na svou prvorepublikovou prosovětskou politiku (angažoval se ve Svazu přátel SSSR). V rámci strany patřil mezi spojence tehdejšího generálního tajemníka Hály, který chtěl i v poúnorových podmínkách vykonávat svébytnou křesťanskou politickou aktivitu. Poté, co komunistický režim zasáhl proti příspěvkům delegátů na kroměřížské konferenci ČSL v srpnu 1948, se Světlík vzdal politické a veřejné činnosti. Zemřel následujícího roku.[4][5]

Synem jedné z jeho sester byl olomoucký biskup Josef Vrana.[5]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Světlík, František, 1875-1949 [online]. biblio.hiu.cas.cz [cit. 2014-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  3. Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.]: Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1306. (česky) 
  4. a b c d e f g h i j Msgre. FRANTIŠEK SVĚTLÍK [online]. kdu.cz [cit. 2014-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b c d e f g KROUPA, Vojtěch: Katolické politické strany na Šumpersku [online]. theses.cz [cit. 2014-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  6. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 261. (česky) 
  7. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 282. (česky) 
  8. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 662. (česky) 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  10. František Světlík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-11-23]. Dostupné online. (česky) 
  11. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 666. (česky) 
  12. Katalog Vědecké knihovny v Olomouci, báze SVK01, záznam 001098282
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-11-24]. Dostupné online. (česky) 
  14. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 670. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Světlík
  • TRAPL, Miloš: Olomoucký "rudý prelát" František Světlík, Střední Morava 1 (1966) 64-68.
  • MAREK, Pavel - TRAPL, Miloš: Mons. František Světlík (1875-1949) : nástin života a díla katolického politika a novináře, Rosice u Brna : Gloria, 2001. ISBN 80-86200-47-7.
  • TRAPL, Miloš: František Světlík. In: PEHR, Michal a kol., Cestami křesťanské politiky, Praha, Akropolis 2007, s. 248-249. ISBN 978-80-86903-53-8
  • MAREK, Pavel: Katolický modernista František Světlík (1875-1949), in: MAREK, Pavel: Setkání. Osobnost v politickém a veřejném životě na přelomu 19.-20. století, Olomouc, Gloria pro CDKP 2010, s. 222-237. ISBN 978-80-86760-51-3.