Ferdinand říšský hrabě von Tige (francouzsky Ferdinand comte de Tige) (21. září 1719 Sibiu21. září 1811 Vídeň) byl rakouský generál francouzského původu. V císařské armádě sloužil od roku 1743 a byl účastníkem několika dynastických válek 18. století. V roce 1789 dosáhl hodnosti generála jezdectva a v letech 1796–1801 zastával funkci prezidenta Dvorské válečné rady.

Ferdinand hrabě Tige
Prezident Dvorské válečné rady
Ve funkci:
1796 – 1801
PředchůdceBedřich Mořic Nostic-Rieneck
Nástupcearcivévoda Karel
Vojenská služba
SlužbaHabsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Hodnostgenerál jezdectva (1789), polní podmaršál (1784), generálmajor (1773)

Narození21. září 1719
Sibiu
Úmrtí21. září 1811 (ve věku 92 let)
Vídeň
Titulříšský hrabě
Profesepolitik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Lotrinska, narodil se jako syn generála Johanna Karla Tige (1662–1729), zemského velitele v Sedmihradsku. Do císařské armády vstoupil v roce 1743 jako kornet ke kyrysnickému pluku. Za sedmileté války rychle postupoval v hodnostech (major 1757, podplukovník 1758). V roce 1766 byl povýšen na plukovníka a stal se velitelem kyrysnického pluku č. 1. V roce 1773 dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1784 byl povýšen na polního podmaršála. Zúčastnil se války proti Turecku a v roce 1789 byl penzionován v hodnosti generála jezdectva.[1]

Na začátku válek s revoluční Francií byl znovu povolán do aktivní služby a v letech 1791–1796 byl viceprezidentem Dvorské válečné rady, respektive ředitelem její soudní sekce. Nakonec po úmrtí hraběte Nostic-Rienecka byl jmenován prezidentem Dvorské válečné rady (Hofkriegsrat)[2] a vedl ji pět let (1796–1801).[3][4] Realizoval několik reforem v armádě, zaměřil se především na zlepšení výcviku ve střelbě a zavedení lehčích pušek. U pěchoty byly zrušeny šavle. Po prohrané válce s Francií byl z funkce odvolán v lednu 1801, v armádě byl ale formálně penzionován až v roce 1808.[5]

Od dětství užíval titul hraběte, který byl jeho otci v Říši potvrzen v roce 1722. V roce 1769 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1793 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence,[6] zároveň získal roční penzi ve výši 2 000 zlatých. Od roku 1781 byl čestným majitelem 5. dragounského pluku, později přejmenovaného na 15. pluk[7] a nakonec na 13. dragounský pluk umístěný v Klatovech.[8]

Jeho manželkou byla Antonie, rozená hraběnka Larischová, dcera Jana Františka Larische a Marie Anny, rozené Kozové z Hradiště.[9][10] Z manželství se narodil syn Franz Karl (1754–1816), který za napoleonských válek dosáhl hodnosti generálmajora.[11] V armádě sloužili i potomci v dalších generacích,[12][13] posledním potomkem rodu byl c.k. generálmajor hrabě Ernst von Tige (1829–1895).[14]

Reference

editovat
  1. Militär-Almanach 2; Vídeň, 1791; s. 85 dostupné online
  2. Jmenovací dekret do funkce prezidenta Dvorské válečné rady na webu Rakouského státního archivu dostupné online
  3. Hof- und Staats-Schematismus der röm. kaiserliche auch kaiserlichie-königliche und erzherzoglischen Haupstadt Wien 1798; Vídeň, 1798; s. 87 dostupné online
  4. Militär-Almanach 11; Vídeň, 1800; s. 149 dostupné online
  5. Služební postup Ferdinanda Tige in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 102 dostupné online
  6. Hof- und Staats-Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1811; Vídeň, 1811; s. 35 dostupné online
  7. Militär Almanach 10; Vídeň, 1799; s. 75 dostupné online
  8. Přehled majitelů dragounského pluku č. 13 in: Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 688 dostupné online
  9. Rodokmen rodu Larischů dostupné online
  10. Rodina Ferdinanda Tige na webu geni.com dostupné online
  11. Franz Karl von Tige na webu napoleon-series dostupné online
  12. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser 1828; Gotha, 1828; s. 220 dostupné online
  13. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser 1875; Gotha, 1875; s. 919 dostupné online
  14. Ernst von Tige in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 187

Externí odkazy

editovat