Ernst Gombrich

rakouský historik umění

Sir Ernst Hans Joseph Gombrich (30. března 1909 Vídeň3. listopadu 2001 Londýn) byl britský teoretik a historik umění rakouského původu, který pracoval hlavně ve Warburgově ústavu. Jeho nejznámější dílo je „Příběh umění“.

Ernst Gombrich
Rodné jménoErnst Hans Josef Gombrich
Narození30. března 1909
Vídeň
Úmrtí3. listopadu 2001 (ve věku 92 let)
Londýn
Povoláníhistorik umění, spisovatel, profesor, estetik a historik
Alma materVídeňská univerzita
Tereziánská akademie ve Vídni
Tématateorie umění, dějiny umění a populárně-naučná literatura
OceněníErasmus Prize (1975)
Hegelova cena (1976)
Čestný odznak Za vědu a umění (1984)
Balzanova cena (1985)
Cena města Vídně za humanitní vědy (1986)
… více na Wikidatech
DětiRichard F. (Richard Francis) Gombrich
PříbuzníDea Forsdyke[1] (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Narodil se ve vzdělané židovské rodině, otec byl advokát a matka pianistka, žačka A. Brucknera. Po maturitě na vídeňském Teresianu studoval v letech 1928-1933 dějiny umění ve Vídni s kratším pobytem v Berlíně, kde navštěvoval přednášky psychologa W. Köhlera o pokusech s lidoopy. Zájem o vztah mezi uměním a psychologií ho pak provázel po celý život. Promoval prací o manýristické vile Palazzo Te v Mantově. Roku 1935 poprvé vydal „Malé dějiny světa“, které pak vyšly ještě mnohokrát a v různých jazycích. V roce 1936 emigroval do Londýna, kde pracoval v knihovně nadace Aby Warburga, která se tam právě přestěhovala z Hamburku. Téhož roku se oženil s pianistkou Ilse Heller a měl s ní syna.

Za války pracoval pro BBC a monitoroval německé vysílání. Když v dubnu 1945 zaslechl, že rozhlas vysílá Brucknerovu smuteční symfonii, správně uhodl, že Hitler je mrtev a zprávu jako první předal W. Churchillovi. Za války se také spřátelil s dalšími vídeňskými emigranty, zejména s Karl Popperem a F. von Hayekem. V listopadu 1945 se vrátil do Warburgova ústavu, kde přednášel o klasické tradici a jehož byl pak v letech 1959-1972 ředitelem. Roku 1960 byl zvolen členem British Academy, 1966 dostal Řád britského impéria a 1972 byl povýšen do šlechtického stavu.

Význam editovat

Gombrichův originální přístup k umění spočíval jednak v tom, že se snažil omezovat libovůli v jeho interpretacích, jednak hledal spojnice mezi dějinami umění, tvarovou psychologií a dalšími sousedními obory. Jeho „Příběh umění“ je dodnes oblíbený úvod do dějin umění. V dalším díle Art and Illusion („Umění a iluze“) se snažil ukázat, že působení obrazu je vždy iluzí, kterou je třeba stále znovu testovat a korigovat jako v laboratoři. Kniha The Sense of Order („Smysl pro řád“) je věnována dekorativnímu umění a ornamentu. Věnoval se také karikatuře, výtvarnému odkazu antiky, renesanci a mnoha dalším tématům.

Od 50. let se stavěl kriticky k modernímu umění a odmítal neustálou honbu za inovacemi a novinkami. Odmítal relativistický názor, že umělecké dílo je cokoli, co se za ně prohlásí (Marcel Duchamp), a snažil se ukázat, s jakým úsilím mnoho moderních umělců hledalo nějaké nadosobní zakotvení pro svoji práci. Nesdílel jejich návraty k platonismu, ale byl přesvědčen, že umění nutně potřebuje jakousi představu dokonalosti. Má-li dílo divákovi něco přinést, nestačí aby je jen nepředpojatě pozoroval. Musí se dokonce umět zdržet kritiky a oddat se mu se spontánní náklonností a láskou.[2]

Gombrich také odmítal představu oddělené „židovské kultury“ a pokládal ji za vynález nacistů. Vysvětluje, jak se stalo, že Židé v moderní době v řadě intelektuálních oborů tak vynikali, ale odmítá je oddělit od společného kmene humanismu.[3]

Vyznamenání editovat

Odkazy editovat

Literatura editovat

  • E. Gombrich, Umění a iluze. Praha: Odeon 1985
  • E. Gombrich, Příběh umění. Praha: Argo 1997, 2001, 2010 dotisk
  • E. Gombrich, Malé dějiny světa. Praha: Aurora 1999
  • E. Gombrich, Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře. Praha: Argo 2007, 2013

Reference editovat

  1. Německá národní knihovna: Gemeinsame Normdatei. Dostupné online. [cit. 2024-01-28]
  2. Die Krise der Kulturgeschichte. Stuttgart: Klett-Cotta 1999, str. 130.
  3. Jüdische Identität und jüdisches Schicksal. Wien: Passagen Verlag 1997, ISBN 3-85165-292-4.
  4. 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, S. 427 Dostupné online

Externí odkazy editovat