Wikipedie

Emanuel Tonner

český pedagog, novinář, překladatel a politik

Emanuel Tonner (25. prosince 1829 Zdíkov[3] – 4. dubna 1900 Praha[4]) byl český pedagog, novinář, překladatel a politik mladočeské, později staročeské strany.

Emanuel Tonner
Emanuel Tonner (1880)
Emanuel Tonner (1880)
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1870
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[1] – 1887
Stranická příslušnost
ČlenstvíČeský klub
staročeši
mladočeši
staročeši
Narození25. prosince 1829
Zdíkov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí4. dubna 1900 (ve věku 70 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PříbuzníVilém Tonner[2] (sourozenec)
Profesepedagog, spisovatel, novinář, politik, historik, učitel a překladatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat

Veřejně činný byl už od mládí. V roce 1849 se stal spolupracovníkem časopisu Slovanská lípa a za zveřejněné články byl stíhán vojenským soudem.[5] O rok později vydal překlad srbských básní, který věnoval ve prospěch budoucího Národního divadla.[5]

Po absolvování univerzity strávil dva roky (1854-56) v Haliči, pak se vrátil do Prahy jako profesor nově zřízené obchodní akademie. Zaměstnání ale brzy ztratil kvůli svým politickým názorům. Učil pak na vyšší dívčí škole a po několika letech se vrátil na obchodní akademii jako ředitel. V této funkci zůstal až do smrti.[6]

Aktivní politiky se účastnil od roku 1861, kdy byl krátce po řádných zemských volbách v roce 1861 v doplňovací volbě počátkem dubna 1861 zvolen na Český zemský sněm za kurii venkovských obcí, obvod Strakonice a Horažďovice.[6][7][8] Podle jiného zdroje byl poslancem zemského sněmu až od roku 1863 a setrval na něm do roku 1870.[9] V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[10]

V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, Písek, Strakonice, Blatná atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl prohlášen za zaniklý z důvodu absence.[11] Původně byl členem Národní (staročeské) strany, ale tíhl k jejímu mladočeskému liberálnímu křídlu. V roce 1864 se ale podílel na konzultacích ohledně možnosti založení nové liberálně orientované politické strany. Účastnil se porad, které svolal Rudolf Thurn-Taxis, na nichž se profiloval program samostatné politické strany. Nakonec ale k formálnímu ustavení nezávislé mladočeské formace nedošlo a oba proudy české politiky i nadále existovaly ve volné alianci.[12] Rozdílné stanovisko od hlavního proudu staročeské politiky prezentoval i v roce 1873, v debatách okolo politiky pasivní rezistence na zemském sněmu. Když Český klub coby společná sněmovní frakce českých státoprávních poslanců o otázce hlasoval, byla sice odsouhlasena pasivní rezistence i na zemském sněmu, ale pouhým poměrem 47 : 35 hlasů. Poražená (mladočeská) menšina reagovala 25. listopadu 1873 veřejným prohlášením, ve kterém sice předchozí většinové rozhodnutí respektovala, ale demonstrativně vrátila své mandáty do rukou voličů, protože rozhodnutím o pokračujícím bojkotu pozbyly svého účelu. Mezi signatáři tohoto prohlášení byl i Tonner a další politici, kteří v té době již směřovali k ustavení samostatné politické strany, ke kterému došlo následujícího roku, kdy formálně vznikla Národní strana svobodomyslná (mladočeská).[13]

V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí, na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Tonner zvolen za kurii venkovských obcí v obvodu Roudnice, Louny, Mělník atd. Nyní mandát převzal. Slib složil 5. března 1880.[11] Profiloval se jako provládní poslanec, ale v rámci Českého klubu spolu s dalšími mladočechy dával najevo některé pochybnosti o správnosti podpory vládních předloh. V tomto smyslu vystoupil proti vládní školské reformě v roce 1883, která v souladu s přáním německorakouských konzervativců částečně revidovala liberální reformy předchozích dekád, což pro některé mladočeské pokrokáře bylo nepřijatelné. Zatímco, František Tilšer na odmítavém stanovisku setrval a hlasoval proti zákonu, Tonner a další mladočeši se nakonec přiklonili k pozici Českého klubu. Za to pak ovšem čelil kritice voličů a musel svůj mandát obhajovat v doplňovacích volbách do Říšské rady. V jeho volebním obvodu ho ovšem porazil nezávislý radikální kandidát Eduard Grégr a Tonner se nakonec do vídeňského parlamentu dostal v jiném obvodu.[14] 13. prosince 1883 tak nově převzal mandát, tentokrát za kurii venkovských obcí (obvod Německý Brod atd.).[11]

Opětovně byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1885 (nyní za městskou kurii, obvod Písek, Domažlice atd.). Rezignace na poslanecký mandát byla oznámena na schůzi 11. října 1887.[11] Jiné prameny ale uvádějí, že v Říšské radě zasedal až do roku 1891.[15] Po volbách v roce 1885 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[16] V závěru života se rozešel s mladočeskou stranou a byl aktivním vysoce postaveným členem strany staročeské.[17]

Působil i v pražské radě obecních starších.[6] V únoru 1862 spoluzakládal Pražskou jednotu tělocvičnou, známou později pod názvem Sokol.[18] Byl členem a rozhodným příznivcem staročeské strany a její hodnoty vyznával i poté, co utrpěla volební porážku. Názorově se vyvíjel od mladého liberála k tuhému konzervativci.[6]

Významná je i jeho činnost novinářská a spisovatelská. Vedle Slovanské lípy přispíval do časopisu Čas a deníku Národní listy. Určitou dobu byl i redaktorem Světozoru. Pro tiskový delikt strávil šest měsíců ve vězení, kde studoval české literární klasiky.[6] Měl hluboké znalosti české historie, hlavně třicetileté války, a populární formou ji zpracoval v Matici lidu pro širokou veřejnost.[6] Dějiny pro něj nebyly jen sbírkou starožitností, ale snažil se pochopit jejich vůdčí myšlenku a přinést z nich aktuální poučení pro současnost. Zastával se slovanské vzájemnosti, zejména česko-polských vztahů, které podpořil knihou Poláci a Češi.[5] Z latiny přeložil spisy Res publica bohema (Pavel Stránský), Obrana jazyka českého (Bohuslav Balbín) a Bellum bohemicum (Ondřej Habervešl z Habernfeldu).[5]

Nekrolog otištěný v časopise Zlatá Praha uvádí, že se veškerou svou aktivitou snažil podpořit český národ politicky a povznést ho kulturně. Byl veselý a vtipný. Měl řečnický talent, který využíval v parlamentu. Zemřel náhle na zástavu srdce.[6]

Rodina

editovat
  • S manželkou Idou, rozenou Bürgelovou (* 1864,† po 1910) měl dcery Svatavu (1888) a Ludmilu (1889).[19]
  • Bratr August Tonner (1823–1890), někdy uváděný s křestním jménem Augustin[20], byl veřejně činný právník, novinář, manažer a úředník.[21]
  • Bratr František Tonner[22] (1837–1934) byl středoškolský profesor chemie, dlouholetý ředitel reálky a vlastenecký činitel v Písku.[23]

Reference

editovat

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

  1. ↑ Fakticky vykonával mandát až od roku 1879, předtím v rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebíral.
  2. ↑ Michal Navrátil: Almanach českých lékařů s podobiznami a 1000 životopisy. 1913. Dostupné online.
  3. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  4. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z13, s. 20
  5. ↑ a b c d Emanuel Tonner. Humoristické listy. 11. 1880, roč. 22, čís. 48, s. 378. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g Kronika. Zlatá Praha. 4. 1900, roč. 17, čís. 23, s. 276. Dostupné online. 
  7. ↑ Die Presse, 5. 4. 1861, s. 1.
  8. ↑ Fremden-Blatt, 5. 4. 1861, s. 2.
  9. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 689. Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  10. ↑ Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  12. ↑ Česká společnost 1848–1918. 181
  13. ↑ Česká společnost 1848–1918. 299
  14. ↑ Česká společnost 1848–1918. 370-371
  15. ↑ Česká společnost 1848–1918. 689
  16. ↑ Našinec, 14. 6. 1885, s. 1-2.
  17. ↑ Česká společnost 1848–1918. 479
  18. ↑ Denní zprávy. Národní listy. 2. 1862, roč. 2, čís. 40, s. 2. Dostupné online. 
  19. ↑ Pobytová přihláška pražského policejního ředitelství
  20. ↑ Viz např. autoritní záznam v NK ČR Archivováno 8. 6. 2020 na Wayback Machine.
  21. ↑ August Tonner. Světozor. 1890-09-19, roč. 24, čís. 43, s. 507. Dostupné online [cit. 2013-09-11]. 
  22. ↑ …Emanuela Tonnera…. Národní listy. 1900-04-05, roč. 40, čís. 94, s. 6. Dostupné online [cit. 2013-09-11]. 
  23. ↑ Zemřel nejstarší písecký občan. Národní listy. 1934-02-23, roč. 74, čís. 53, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-09-11]. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emanuel_Tonner&oldid=24235638“