Drahomír Kolder

československý člen československého Federálního shromáždění, člen československého Národního shromáždění, ministr (předseda Výboru lidové kontroly) a politik

Drahomír Kolder (29. prosince 1925 Ostrava20. srpna 1972 Praha) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Působil i jako ministr vlády ČSSR. Jde o jednu z hlavních postav kolaboračního promoskevského proudu v KSČ během pražského jara v roce 1968.

Drahomír Kolder
Drahomír Kolder na snímku z roku 1963
Drahomír Kolder na snímku z roku 1963
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1960 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1972
Ministr - předs. Výboru lid. kontroly
Ve funkci:
1969 – 1972
NástupceJosef Machačka
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození29. prosince 1925
Ostrava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí20. srpna 1972 (46 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profesepolitik
OceněníŘád republiky
CommonsDrahomír Kolder
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Zastával četné stranické posty. XI. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Plným členem ÚV KSČ se stal převodem k 22. červnu 1961. XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ a XIV. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. V letech 19541958 byl vedoucím oddělení ÚV KSČ, v letech 19581962 vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSČ v Ostravě. V období červen 1961 – prosinec 1962 byl kandidátem na členství v politickém byru ÚV KSČ. Členem politbyra se stal v prosinci 1962 a post zastával až do srpna 1968. V období červen 1966 – srpen 1968 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ a ve stejném období i tajemníkem ÚV KSČ.[1]

V roce 1962 stanul v čele stranické komise (takzvaná Kolderova komise), která se zabývala rehabilitacemi lidí stíhaných během stalinských čistek v 50. letech. Její činnost se ovšem týkala pouze pronásledovaných členů KSČ. Umožnila nicméně soudní rehabilitaci více než 400 osob, včetně lidí odsouzených v 50. letech v rámci procesu s Rudolfem Slánským.[2] Výsledky Kolderovy komise publikované roku 1963 měly i personální dopady. Z funkcí odešli četní představitelé KSČ z 50. let (Karol Bacílek nebo Bruno Köhler) a v KSČ se uvolnil prostor pro mladší, reformně orientované a méně dogmatické politiky.[3]

Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Severomoravský kraj. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[4][5][6] K roku 1968 se profesně uvádí jako tajemník ÚV KSČ z obvodu Havířov.[7]

Na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966 patřil společně s pozdějšími politiky pražského jara (Alexander Dubček, Josef Smrkovský) k reformnímu křídlu, které kritizovalo ekonomické a politické rysy vlády Antonína Novotného.[8] V prosinci 1967 pak během klíčového zasedání předsednictva ÚV KSČ podpořil odchod Novotného z postu prvního tajemníka KSČ.[9]

Během pražského jara v roce 1968 se ovšem profiloval jako výrazný protireformně zaměřený politik. Zpočátku roku 1968 takticky spolupracoval s reformátory, ale později patřil do úzké skupiny konzervativních, protireformních funkcionářů KSČ, kteří vytvořili tzv. zvací dopis, jenž předcházel Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[8] Patřil do okruhu prosovětské kolaborační levice, která se podle původního plánu měla hned 21. srpna ujmout moci coby dělnicko-rolnická vláda. Plán ovšem nevyšel, protože ÚV KSČ se postavilo proti okupaci a kolaborační frakci izolovalo. Drahomír Kolder a Vasil Biľak byli jediní členové předsednictva ÚV KSČ, kteří nehlasovali pro rezoluci ÚV KSČ, jež odsuzovala vpád vojsk do ČSSR.[10]

Bezprostředně po invazi sice byl jako představitel kolaborační prosovětské skupiny odstaven ze stranických funkcí Vysočanským sjezdem KSČ[11], ale s nástupem normalizace jeho politická kariéra pokračovala. I když sovětské vedení pochopilo, že nemůže úspěch své strategie založit na otevřených kolaborantech jeho typu.[12] Zastával pak tedy středně významné posty na stranických a vládních úrovních. Od září 1969 do května 1971 byl členem byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Zastával i vládní posty.[1] V třetí vládě Oldřicha Černíka a v následující první vládě Lubomíra Štrougala i druhé vládě Lubomíra Štrougala byl v letech 19691972 ministrem s funkcí předsedy Výboru lidové kontroly.

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Havířov). Mandát získal i ve volbách roku 1971 a v parlamentu setrval do své smrti roku 1972. Jako náhradník pak místo něj nastoupil Miroslav Čapka.[13][14] Při oficiální posmrtné vzpomínce během zasedání Federálního shromáždění bylo konstatováno, že „v krizovém období let 1968 a 1969 se významně podílel na porážce pravicových sil“. In memoriam mu byl udělen Řád republiky.[15]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. (česky) 
  2. kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1255. (česky) 
  3. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 436, 441–442. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  6. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  7. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1256, 1258. (česky) 
  9. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 464. (česky) 
  10. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 500–501. (česky) 
  11. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 502. (česky) 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 504, 546. (česky) 
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  14. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-10]. Dostupné online. (česky) 
  15. 4. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-10]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat