Džaty
Džaty I. byl princ, který žil ve starověkém Egyptě v období 4. dynastie. Podle jednoho ze svých titulů vedl blíže neznámou výpravu ke konci 4. dynastie.[1]
| Džaty | |
|---|---|
| Narození | 26. století př. n. l. |
| Úmrtí | 26. století př. n. l. |
| Místo pohřbení | mastaba G 7810 v Gíze |
| Děti | Džaty II. |
| Rodiče | Meresanch II. a Radžedef nebo Rachef |
| Rod | 4. dynastie |
| Příbuzní | Nefertkau III. a Nebty-tepites (sourozenci) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
| Džaty v hieroglyfickém zápisu | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|
|
Byl synem královny Meresanch II., dcery krále Chufua. Jeho sestrami byly Nefertkau III. a Nebty-tepites.[2]
Vzhledem k tomu, že používal titul Syn krále z jeho těla, předpokládá se, že byl synem faraona. Má se za to, že se Meresanch II. znovu provdala za faraona po smrti svého prvního manžela prince Horbaefa. Tento král by měl být Džatyho otcem, a to buďto Radžedef nebo Rachef. Na druhou stranu Džaty možná nabyl tohoto titulu coby vnuk krále Chufua.[3]
Džaty měl prokazatelně ženu a syna Džatyho II. Je ale možné, že měl i další syny.[3]
Po své smrti byl pohřben v mastabě G 7810 v Gíze.[4] V hrobce je vyobrazena jeho manželka a Džaty II., který je zde představen jako jeho nejstarší syn.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Djaty na anglické Wikipedii.
- ↑ Meresankh II, Djaty's mother. euler.slu.edu [online]. [cit. 2020-11-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-08-25.
- ↑ DODSON, Aidan; HILTON, Dyan. The Complete Royal Families of Ancient Egypt. Londýn: Thames & Hudson, 2004. Dostupné online. ISBN 0-500-05128-3. S. 52–61.
- ↑ a b REISNER, George Andrew. A history of the Giza Necropolis. Cambridge: Harvard University Press, 1942. Dostupné online.
- ↑ PORTER, Bertha; ROSALIND, Moss. Topographical Bibliography of Ancient Egyptian Hieroglyphic Texts, Statues, Reliefs and Paintings. Revidováno a rozšířeno Jaromírem Málkem. 2. vyd. Svazek III: Memphis. [s.l.]: [s.n.], 1974. Kapitola Part I Abu Rawash to Abusir, s. 204–205.