Otevřít hlavní menu

Důl Kohinoor II

důl a kulturní památka České republiky na území obce Mariánské Radčice

Důl Kohinoor II je uzavřený hnědouhelný důl u obce Mariánské Radčiceokrese Most. Založen byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století a do ukončení provozu v roce 2002 v něm bylo vytěženo přes 52 miliónů tun uhlí. Část provozních budov dolu je od roku 2002 památkově chráněná.[1]

Důl Kohinoor II
Jáma K2
Jáma K2
Základní údaje
Typ díla hlubinný důl
Těžba hnědé uhlí
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Ústecký
Okres Most
Obec Mariánské Radčice
Souřadnice
Důl Kohinoor II
Důl Kohinoor II
Provozní údaje
Vlastník Palivový kombinát Ústí
Období těžby 1900–2002
Kód památky 51437/5-5920 (PkMISSezObr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

HistorieEditovat

Koncem devatenáctého století patřily doly v okolí Lomu společnosti Těžařstvo Lomských dolů v Lomu. Vzhledem k nedostatku peněz k řešení provozních potíží se tato firma roku 1891 spojila s drážďanskou Německorakouskou důlní společností, které patřily důlní podniky v okolí Chabařovic, Bohosudova a Oldřichova. Nově vzniklý podnik vlastnil kromě jiných doly Jan I u Lomu, Pluto v Louce u Litvínova a Pavel v Litvínově. Roku 1894 byl zahájen provoz v Dole Mořic a současně byl hlouben Důl Guttmann u Lomu, ve kterém těžba započala v září roku 1896.[2]

Jáma pozdějšího Dolu Kohinoor II, tehdy zvaná Kaisergrube, byla vyhloubena v letech 1899–1900. Do roku 1905 byl nový podnik doplněn o šachetní budovu, kotelnu, elektrárnu, třídírnu a kouřové komíny. V Libkovicích byla roku 1907 vyhloubena větrná jáma, ke které se od roku 1912 vlečkou dopravoval písek z Braňan. Poslední významnější stavbou se do první světové války stala větrná jáma Mariánské Radčice vyhloubená v letech 1913–1915.[2]

Po roce 1918 se majitelem dolů stala společnost Lomské uhelné závody rodiny Weinmannů. Důl Kaisergrube byl přejmenován na Jan II a roku 1931 došlo z obchodních důvodů k dalšímu přejmenování obou dolů Jan na Kohinoor I a Kohinoor II. Nové názvy měly zdůrazňovat kvalitu těženého uhlí. Na začátku druhé světové války byl majetek rodiny Weinmannů zkonfiskován, a jejich uhelné doly poté roku 1940 koupila za šest miliónů říšských marek společnost SUBAG (Sudetenländische Bergbau A.G.).[2]

Oba doly Kohinoor se po válce staly závody národního podniku Severočeské hnědouhelné doly a od roku 1952 samostatnými národními podniky. Později však byly začleněny do národního podniku Doly Vítězného února.[2]

V noci z 22. na 23. prosince 1959 vypukl v dole Kohinoor II požár, při kterém zemřelo pět horníků na otravu oxidem uhelnatým. Příčinou jejich úmrtí byla špatná informovanost a nedostatečný výcvik pro využití sebezáchranných přístrojů.[3]

Provoz Dolu Kohinoor I byl vzhledem k nízké efektivitě roku 1964 ukončen a jeho zaměstnanci přešli do Dolu Kohinoor II, na kterém probíhala od roku 1960 za plného provozu rozsáhlá modernizace komplikovaná problémy s dopravou materiálu.[2] Během rekonstrukce byla vyhloubena skipová jáma s oběhy vlaků v náraží a nová větrná jáma Oldřich, která nahradila roku 1967 zasypanou jámu Poseidon. Ve stejné době začala těžba v prvním úseku IX. pole. Takzvané Východní pole bylo otevřeno v sedmdesátých letech dvacátého století a v dalším desetiletí začala těžba v Severovýchodním poli. V osmdesátých letech Důl Kohinoor II převzal pomocí spojovacího překopu těžbu zbytků uhlí staršího dolu Pluto a v roce 1994 také Dolu Alexandr (dříve Gottwald).[4]

Roku 1991 se národní podnik Doly Vítězného února změnil na akciovou společnost Doly Hlubina, která se v roce 1994 stala součástí Mostecké uhelné společnosti. Později byla v rámci útlumu uhelného hornictví založena dceřiná společnost Důl Kohinoor, do jejíhož majetku byly převedeny kromě Dolu Kohinoor II také Důl Centrum a Lom Ležáky. Společnost Důl Kohinoor dne 1. ledna 2004 koupil bez Dolu Centrum státní podnik Palivový kombinát Ústí s cílem zahladit následky těžby. Palivový kombinát zajišťuje mimo jiné čerpání důlních vod potřebné pro odvodnění revíru nutného k možnému postupu povrchové těžby uhlí.[4]

Těžba v dole Kohinoor II skončila 31. srpna 2002. Od zahájení provozu v něm bylo vytěženo 52 319 850 tun hnědého uhlí.[4] První vlna propouštění zaměstnanců začala již roku 2000, kdy v dole zůstalo pracovat 450 lidí. Část pracovníků odešla do starobního důchodu, ale část se potýkala s problémy při hledání nového zaměstnání v regionu s vysokou nezaměstnaností.[5]

TěžbaEditovat

Hlavní metodou těžby v dole bylo komorování na zával v lávkách. V osmdesátých letech dvacátého století ji nahradila metoda stěnování, která zde byla poprvé použita při otvírce revíru Severovýchodního pole.[4]

Památková ochranaEditovat

Roku 2002 byla část povrchového areálu dolu zapsána na seznam kulturních památek. Památkově chráněné jsou jámová budova s těžní věží, kompresorovna, sklad a dílny.[6]

ReferenceEditovat

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-12-26]. Identifikátor záznamu 51437/5-5920 : Důl Koh-i-noor II. – část. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. a b c d e KUKUTSCH, Radovan. Historie Dolu Kohinoor I. v Lomu [online]. Historie Litvínovska a okolí, 2012-05-18 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  3. JIRÁSEK, Jiří. Vánoční neštěstí na dole Kohinoor II. dne 23. 12. 1959 [online]. Historie Litvínovska a okolí, 2011-04-08 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  4. a b c d Kohinoor [online]. Palivový kombinát Ústí [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  5. PLAVECKÝ, Radek. Důl Kohinoor opouštějí poslední horníci. iDnes.cz [online]. 2000-08-31 [cit. 2018-12-26]. Dostupné online. 
  6. Důl Koh-i-noor II. – část [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-12-26]. Dostupné online.