Dělový člun

typ válečné lodě

Dělový člun (ve starší literatuře též někdy dělová loď) je malá válečná loď se silnou hlavňovou výzbrojí. Vyvinula se z menších válečných lodí (například korveta a šalupa) a sloužila k obraně přístavů, pobřeží, ale i k nátlaku v rámci tzv. politiky dělových člunů. V širším slova smyslu je dělovým člunem každá malá loď vybavená jedním či více děly. Ty nejmenší byly poháněny vesly, větší pak větrem, kolesy, či šroubem.

Britský dělový člun HMS Ladybird třídy Insect byl původně postaven během první světové války pro službu na Dunaji, ale později sloužil v Číně a na blízkém východě

V některých případech může splývat s avisem či monitorem.

HistorieEditovat

 
Dělový člun z války dělových člunů (1807–1814)

Dělovými čluny ve smyslu člunu jako malé lodě bez podpalubí s děly byly například dánsko-norské dřevěné čluny z války dělových člunů mezi dánsko-norskou unií a Británií v letech 18071814. Byly vyzbrojeny buď dvěma děly ráže 18 nebo 24 liber nebo jednou čtyřiadvacetilibrovkou. Jejich výhodou byla snadná konstrukce a nízká cena (daly se stavět ve velkém množství), obratnost a malá velikost (ty z nich dělaly nesnadný cíl). Nevýhodou byla zranitelnost (mohl je potopit i jediný zásah) a neschopnost plavby na rozbouřeném moři. Bylo jich postaveno přes 200.

Američané používali dělové čluny během války za nezávislost (např. bitva u ostrova Valcour v říjnu 1776), americko-anglické války v letech 18121815 i během války Severu proti Jihu.

 
Německý dělový člun SMS Panther třídy Iltis sloužil zpočátku v Jižní Americe a proslavil se skokem Panthera do Agadiru

S rozmachem kolonialismu se v 19. století staly dělové čluny nástrojem tzv. politiky dělových člunů, tedy prosazování zájmů mocností jednak mezi sebou, jednak vůči slabším státům. K tomu byly dělové čluny vhodné zejména proto, že pro svoji velikost a malý ponor mohly operovat i ve vodách, kam by se větší jednotky nedostaly, nebo kde by nemohly manévrovat (například mělké pobřeží, zátoky, či koryta řek). Ze stejných důvodů (a kvůli svým ekonomickým možnostem) si je k ochraně vlastní suverenity (či k potlačování rebelií) pořizovaly i právě tyto slabší státy, kde mohly tvořit i nejsilnější lodě jejich námořnictev.

Před první světovou válkou ale význam dělových člunů upadá, jak dosvědčuje počet stavěných jednotek v námořnictvech Velké Británie, Německa, Francie a USA. Po ní se již prakticky nestaví, případně jsou překlasifikovány na hlídková plavidla (americké označení hlídkových člunů PG je zkratkou z patrol gunboat, čili „hlídkový dělový člun“).

Británie za druhé světové války používala motorové dělové čluny MGB (motor gun boat), které byly obdobou motorových torpédových člunů MTB, k boji proti německým torpédovým člunům i menším plavidlům. Byly vyzbrojeny zpravidla 57 mm kanónem.

KonstrukceEditovat

 
Americký dělový člun USS Nashville v Norfolku ve Virginii, 8. ledna 1898

Konstrukce mohla být řešena různě. Od celodřevěného trupu, přes dřevo-ocelovou konstrukci (německá třída Iltis), či dřevěný trup pobitý měděným plechem (britské dělové čluny pro službu v tropech), až po celokovové a pancéřované konstrukce. Mohlo se jednat o speciální konstrukce, ale také o narychlo upravené a vyzbrojené lodě (například dělové čluny československých legií na Bajkalu – viz bitva na Bajkalském jezeře). Někdy zase v této kategorii dosluhovaly lodě vyšších tříd (například rakousko-uherský chráněný křižník SMS Panther dosluhoval za první světové války jako dělový člun).

Koncem 19. století se upouští od oplachtění a hlavním pohonným médiem se stává lodní šroub poháněný zpočátku parním strojem. Výtlak zpravidla nepřesahoval 1000 tun (výjimkou jsou například jednotky americké třídy Nashville se svými 1393 tunami výtlaku a 10 mm silným pancéřováním paluby, které ale byly původně klasifikovány jako křižníky) a hlavní výzbroj tvořila většinou děla ráže 88–152 mm.

Říční dělový člunEditovat

 
Použití plamenometu americkým dělovým člunem typu LCM(6) – tzv. „Zippo monitor“ – ve Vietnamu

Pro operace na řekách se používaly také speciální konstrukce dělových člunů s malým ponorem. Používaly se jednak pro ochranu vlastní a ničení nepřátelské lodní přepravy, ale i k podpoře výsadků a palebné podpoře vlastních vojsk a k policejní službě. Rakousko-uherské čluny operovaly na Dunaji a za první světové války se dostaly až do ústí Dunaje. Sovětský svaz za druhé světové války nasadil říční dělové čluny (některé byly schopné i plavby po moři) na velkých řekách a koncem války i na Dunaji a Amuru. Imperialistické říční dělové čluny hájily zájmy svých zemí na čínských řekách na přelomu 19. a 20. století (až do druhé světové války) a Američané používali říční dělové čluny ještě během války ve Vietnamu (zejména při bojích v deltě Mekongu — viz Brownwatter Navy).

Výzbroj říčních dělových člunů bývala rozmanitá. Například sovětské broněkatěry (pancéřované dělové čluny) byly vybaveny jednou (typ BKA-1125), či dvěma (typ BKA-1124) tankovými věžemi z tanků T-28, T-35 a T-34 a několika kulomety. Mohly nést i kaťuše pro podporu pozemních vojsk. Americké říční čluny ve Vietnamu zase kromě kanónů a kulometů používaly i plamenomety.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr. Válečné lodě 2 (Mezi krymskou a rusko-japonskou válkou). Praha: Naše vojsko, 1986. 

Externí odkazyEditovat