Otevřít hlavní menu

Cymodoceaceae

čeleď rostlin

Cymodoceaceae je čeleď jednoděložných rostlin z řádu žabníkotvaré (Alismatales). Je to jedna ze tří čeledí mořských rostlin, které jsou označovány souhrnným názvem mořské trávy. Jsou to ponořené, ve dně kořenící, dvoudomé byliny s čárkovitými nebo šídlovitými, dvouřadě uspořádanými listy. Některé druhy mají dřevnaté oddenky. Květy jsou velmi nenápadné, bezobalné, ukryté mezi listeny. Pyl se přenáší vodou. Rostliny se vegetativně rozrůstají a vytvářejí rozsáhlé porosty, "podmořské louky". Čeleď zahrnuje 17 druhů v 5 rodech a je rozšířena při mořských pobřežích tropů a subtropů téměř celého světa. Druh Cymodocea nodosa se jako jediný evropský zástupce vyskytuje v celém Středomoří.

Jak číst taxoboxCymodoceaceae
alternativní popis obrázku chybí
Syringodium isoetifolium
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída jednoděložné (Liliopsida)
Řád žabníkotvaré (Alismatales)
Čeleď Cymodoceaceae
Vines, 1895
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ilustrace Thalassodendron ciliatum z roku 1910

PopisEditovat

Zástupci čeledi Cymodoceaceae jsou vytrvalé mořské byliny s plazivými oddenky. Oddenek je buď bylinný a monopodiálně větvený (Cymodocea, Halodule, Syringodium), nebo dřevnatý a větvený sympodiálně (Amphibolis, Thalassodendron). Rostliny koření ve dně a rostou celé pod hladinou. Listy jsou střídavé, dvouřadě uspořádané, jednoduché, přisedlé, na bázi s listovou pochvou. Mezi bází listu a pochvou je ligula. Čepele listů jsou celokrajné, čárkovité až šídlovité, ploché nebo s okrouhlým průřezem. Žilnatina je souběžně trojžilná až vícežilná. V pokožce chybějí průduchy.

Rostliny jsou dvoudomé, s jednopohlavnými květy. Květy jsou malé, bezobalné, stopkaté až přisedlé, jednotlivé nebo ve vrcholíkovitých květenstvích (Syringodium), ukryté v listenech připomínajících listy. V samčích květech jsou 2 tyčinky. Gyneceum samičích květů je apokarpní, svrchní, složené ze 2 volných plodolistů. Každý plodolist obsahuje jediné vajíčko a na vrcholu vybíhá v krátkou nebo dlouhou (Halodule), jednoduchou nebo větvenou čnělkovou část. Plody jsou nepukavé, jednosemenné, s tvrdým perikarpem nebo s tvrdým endokarpem a dužnatým, laločnatým exokarpem (Amphibolis), případně se jedná o nepravý plod, jehož vnější vrstva je tvořena zdužnatělým listenem (Thalassodendron).[1][2] Interpretace plodů není jednoznačná a v různých zdrojích bývají označovány za oříšky, nažky či peckovice.[3][4][5]

RozšířeníEditovat

Čeleď Cymodoceaceae zahrnuje 17 druhů v 5 rodech. Zástupci čeledi jsou široce rozšířeni v tropických a subtropických mořích. Ve Středomoří a Austrálii některé druhy přesahují i do teplých oblastí mírného pásu. V Evropě roste pouze druh Cymodocea nodosa, který je rozšířen při pobřežích v celém Středomoří a roste i na Kanárských ostrovech. Rody Halodule a Syringodium jsou rozšířeny v tropech Starého i Nového světa, rody Cymodocea a Thalassodendron se vyskytují pouze ve Starém světě. Rod Amphibolis je svým výskytem omezen na jižní a západní Austrálii a Tasmánii.[1][6]

Ekologické interakceEditovat

Pyl je přenášen vodou (hydrogamie), a to buď na hladině nebo pod ní. Samičí květy jsou zcela ukryty mezi listeny, z nichž vyčnívají pouze dlouhé blizny. Pylová zrna mají podobu vláken a mají lepkavý, avšak vodoodpudivý povrch. Zajímavý způsob opylování byl popsán u rodu Halodule. Při odlivu, když je nízká hladina moře, se z prašníků uvolňují vlákna pylu, která se spolu sdružují do řídkých, rozměrných shluků, které plovou na hladině jako vory a svým vzhledem připomínají sněhové vločky. Samičí rostliny mají dlouze vláknité blizny, které rovněž vzplývají po hladině. Při kontaktu těchto útvarů pak dochází k opylení.[1][7][8] Podobný způsob opylování má i Amphibolis antarctica, u tohoto druhu se však z rostlin za odlivu synchronně oddělují celé samčí květy, které vyplouvají na hladinu a zde se z nich teprve uvolňuje vláknitý pyl. Samičí květy vyrůstají na dlouhých, poddajných výhonech a dostávají se tak rovněž snadno k hladině. Jiný mechanismus opylování je vyvinut u rodu Syringodium. Tyto rostliny mají květy uspořádané v dvouřadých, postupně rozkvétajících květenstvích, orientovaných kolmo k hladině. Na rozdíl od předchozích rodů není pyl nadnášen a volně plave ve vodě, kde se sdružuje do shluků či pásů.[9]

Rostliny se rozrůstají vegetativně prostřednictvím výhonů a vytvářejí tak celé porosty ("podmořské louky"). Semena rostlin čeledi Cymodoceaceae jsou poměrně těžká, klesají ke dnu a nešíří se proto obvykle na velké vzdálenosti.[10] Semena středomořského druhu Cymodocea nodosa prodělávají dormantní stádium o délce 7 až 8 měsíců a klíčí až při teplotách vody nad 18° C. Naopak semena tropického druhu Cymodocea rotundata mohou klíčit kdykoliv v průběhu celého roku. Semena rodu Halodule mají dlouhou dormanci, trvající několik let. U rodů Amphibolis a Thalassodendron nemají plody dužnaté oplodí a semena klíčí přímo na mateřské rostlině bezprostředně po dozrání. Mladé rostliny se pak oddělují až po 7 až 12 měsících.[1] V kořenové oblasti rostlin bývají kolonie symbiotických bakterií, které se podílejí na příjmu živin a možná i na fixaci dusíku.[1]

Obsahové látkyEditovat

Všichni zástupci čeledi obsahují sulfonované fenolické sloučeniny. Má se za to, že obsah těchto látek souvisí s přizpůsobením mořskému prostředí.[1]

TaxonomieEditovat

Čeleď Cymodoceaceae je morfologicky jednoznačně vymezená a rovněž jednotlivé rody této čeledi jsou dobře definované. Náleží do skupiny mořských čeledí řádu Alismatales, označovaných jako "mořské trávy". Patří mezi ně čeledi Cymodoceaceae, Zosteraceae a Posidoniaceae. Ve starších taxonomických systémech byla čeleď Cymodoceaceae řazena zpravidla do řádu Najadales (Cronquist, Dahlgren) či samostatného řádu Cymodoceales (Tachtadžjan) v rámci podtřídy Alismatidae.

PrehistorieEditovat

Jedná se o poměrně starou čeleď. Fosilní pozůstatky rodu Cymodocea jsou známy z uloženin eocénního a miocénního stáří.[2] Z Holandska byl popsán druh Thalassotaenia debeyi, pocházející z období křídy. Je považován za jednoho z předků dnešní skupiny "mořských trav". Z žijících rostlin tyto fosílie nejvíce připomínají rod Amphibolis a Thalassodendron z čeledi Cymodoceaceae a také rod Posidonia z čeledi Posidoniaceae. Protože však některé znaky těmto žijícím rostlinám neodpovídají, je možné, že se jedná o samostatnou, dnes již vyhynulou linii mořských trav.[11]

Seznam rodůEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f KUBITZKI, K. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 4. Berlin: Springer, 1998. ISBN 3-540-64061-4. (anglicky) 
  2. a b LARKUM, A.W.D.; ORTH, R.J.; DUARTE, C.M. Seagrasses: Biology, ecology and conservation.. [s.l.]: Springer, 2006. ISBN 1-4020-2983-7. (anglicky) 
  3. WATSON, L.; DALLWITZ, M.J. The Families of Flowering Plants: Cymodoceaeceae [online]. Dostupné online. 
  4. http://www.efloras.org/florataxon.aspx?flora_id=1&taxon_id=10244
  5. GUO, Youhao; HAYNES, Robert R.; HELLQUIST, C. Barre. Flora of China: Cymodoceaceae [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  7. COX, Pul Alan; KNOX, R. Bruce. Two-dimensional pollination in hydrophilous plants: Convergent evolution in the genera Halodule (Cymodoceaceae), Halophila (Hydrocharitaceae), Ruppia (Ruppiaceae), and Lepilaena (Zannichelliaceae).. American Journal of Botany. Feb. 1989, čís. 76(2). 
  8. COX, Paul Alan. Water-pollinated plants.. Scientific American. Oct. 1993, čís. 269(4). Dostupné online. 
  9. COX, Paul Alan; ELMQVIST, Thomas; TOMLINSON, P. B. Submarine Pollination and Reproductive Morphology in Syringodium filiforme (Cymodoceaceae). Biotropica. Sep. 1990, čís. 22(3). 
  10. HOGARTH, Peter J. The biology of mangroves and seagrasses. [s.l.]: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-856870-4. (anglicky) 
  11. VAN DER HAM, R.W.J.M.; VAN KONIJNENBURG-VAN CITTERT, J.H.A.; INDEHERBERGE, L. Seagrass foliage from the Maastrichtian type area (Maastrichtian, Danian, NE Belgium, SE Netherlands).. Review of Palaeobotany and Palynology. 2007, čís. 144. 

Externí odkazyEditovat