Wikipedie

Charles de Gaulle (R91)

francouzská letadlová loď

Charles de Gaulle (R91) je francouzská letadlová loď s jaderným pohonem. Je jedinou lodí své třídy. Ve francouzském loďstvu slouží od roku 2001 a je jeho vlajkovou lodí. Byla pojmenována na počest francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Po vyřazení letadlové lodi Foch v roce 2000 zůstává prozatím jedinou francouzskou letadlovou lodí. Je první francouzskou hladinovou lodí s jaderným pohonem a jedinou letadlovou lodí s jaderným pohonem postavenou mimo území USA.

Charles de Gaulle (R91)
Charles de Gaulle (R91)
Základní údaje
Vlajka
Typletadlová loď
Číslo trupuR91
UživateléVlajka Francouzské námořnictvo
Objednána3. února 1986
Zahájení stavby14. dubna 1989
Spuštěna na vodu7. května 1994
Uvedena do služby18. května 2001
Osudaktivní (2022)
Cena3 000 000 000 €
Předchůdcetřída Clemenceau
NásledovníkPorte-Avions 2
Takticko-technická data
Výtlak38 000 t[1]
Délka261,5 m
Šířka31,5 m (vodoryska)
64,4 m (celkem)
Ponor9,43 m
Pohon2 jaderné reaktory (2×150 MW)
2 parní turbíny (2×60 MW)
4 turbogenerátory (2×4 MW)
Rychlost27 uzlů (50 km/h)
Posádka1 950 důstojníků, námořníků a členů leteckého personálu
Výzbroj4× Sylver (8hl.)
32× Aster 15

2× Sadral (6hl.)

12× Mistral
8× 20mm Giat 20F2
ElektronikaThomson-CSF DRBJ 11 B
Thomson DRBV 26D Jupiter
Thomson-CSF DRBV 15D Sea Tiger Mk 2
2 Racal 1229
Thomson-CSF Arabel
výstražný protitorpédový systém SLAT
Letadla30-40:
Dassault Rafale
Grumman E-2 Hawkeye
NHIndustries NH90
Eurocopter AS565 Panther
Eurocopter AS365 Dauphin

Stavba

editovat
 
Francouzské palubní letouny – stíhací letouny Rafale letí za sebou, po stranách letí útočné letouny Super Étendard. Formaci uzavírá dvoumotorový stroj Hawkeye
 
Vertikální vypouštěcí sila Sylver pro řízené střely Aster 15

Loď byla postavena francouzskou loděnicí DCN v Brestu. Stavba lodi byla zahájena v roce 1989. V květnu 1994 byl trup spuštěn na vodu a v roce 2000 letadlová loď zahájila zkoušky. Do operační služby byla zařazena v dubnu 2001.[1]

Konstrukce

editovat

Charles De Gaulle je vybaven úhlovou letovou palubou. Na pravoboku je mohutný velitelský ostrov. Na přídi se nachází americký katapult typu C13.

K obraně proti nepřátelským letounům a protilodní střelám slouží systém SAAM vyvinutý konsorciem Eurosam. Systém využívá protiletadlových řízených střel Aster 15 s dosahem 30 km. Ty jsou odpalovány ze čtyř osminásobných vertikálních vypouštěcích sil Sylver A43. Na palubě jsou rovněž dvě šestinásobná odpalovací zařízení Sadral, využívající řízených střel Mistral s dosahem 4 km. Hlavňovou výzbroj tvoří osm 20mm kanónů Giat 20F2.

Letadlová loď Charles De Gaulle může nést až 40 palubních letounů a vrtulníků. Útočné stroje typu Dassault Super Étendard jsou v současnosti vyřazovány. Hlavní údernou silou lodi tak jsou moderní stíhací a útočné letouny Dassault Rafale M.[2] Letouny včasné výstrahy jsou amerického typu Grumman E-2 Hawkeye. Letecký park doplňují vrtulníky typu Eurocopter AS565 Panther či NHIndustries NH90.

 
Charles De Gaulle v suchém doku

Pohonný systém tvoří dva tlakovodní reaktory K15, dvě parní turbíny a čtyři turbogenerátory. Nejvyšší rychlost je 27 uzlů.

Služba

editovat
 
Srovnání velikosti Charles De Gaulle (vpravo) a USS Enterprise

V prosinci 2001 se Charles De Gaulle přesunul do oblasti Perského zálivu, kde se zapojil do operace Trvalá svoboda. Zpět do Toulonu se vrátil v červenci 2002. Při tomto nasazení byly operačně použity palubní letouny Super Étendard a Hawkeye.[1]

Od září 2007 do prosince 2008 loď prošla generální opravou, včetně výměny jaderného paliva a instalace nového velícího a kontrolního systému SYTEX. Lodě také získala schopnost provozovat letouny verze Rafale F3 s řadou nové podvěšené výzbroje.[1]

Dne 24. září 2009 prováděl Charles de Gaulle kalibraci katapultů. Při návratu na loď se v 8:09 srazily dva Rafale M (M-22 a M-25 od 17F) a zřítily se do Středozemního moře asi 30 km od Perpignan. Pilot Yann Beaufils byl zachráněn, ale jeho kolega Françoise Dufolt zůstal v kokpitu svého stroje a zahynul. Jeho tělo bylo nalezeno po šesti dnech v hloubce 700 m.[3]

V únoru 2015 byl Charles de Gaulle vyslán do Perského zálivu, aby se tam zapojil do operací proti Islámskému státu.[4] Po teroristických útocích v Paříži loď vyplula do východního Středomoří k provedení dalších leteckých úderů proti IS,[5] tato operace byla plánována a připravena již předtím než k těmto útokům došlo (původně však měla loď operovat v Perském zálivu).[6] Z paluby Charles de Gaulle operovalo dosud největší letecké křídlo (18× Rafale M, 8× Super Étendard, 2× E-2C Hawkeye a 3-5 vrtulníků). Jednalo se také o poslední bojové nasazení útočných letounů Super Étendard. Operační skupinu okolo letadlové lodě tvořily fregaty Chevalier Paul a La Motte-Picquet, zásobovací tanker Marne a ponorka třídy Rubis. Svaz podporovaly belgická fregata Leopold I, australská fregata HMAS Melbourne a britská fregata HMS St Albans.[7]

Dne 6. července 2016 byl na palubě Charles de Gaulle poprvé testován provoz konvertoplánu Bell Boeing V-22 Osprey.[8] Testována je také kooperace plavidla s bezpilotním technologickým demonstrátorem Dassault nEUROn.[9]

Po vyřazení typu Dassault Super Étendard v červenci 2016 se palubní letecká skupina skládá z 24 letounů Rafale M, dvou E-2C a proměnlivého počtu vrtulníků NH90 Caïman, AS365 Dauphin a Alouette III, zajišťujících podporu a protiponorkovou ochranu.[10] Například během mise Arromanches 3 (poskytující podporu pozemním silám v bitvě o Mosul) na podzim 2016 to bylo po dvou strojích Dauphin a Alouette III, a jeden NH90.[11]

Od září 2016 do února 2018 by loď měla podstoupit generální opravu a modernizaci, která by měla stát 1,3 mld euro.[12]

Náhrada

editovat

Charles de Gaulle měla ve službě doplnit ještě druhá francouzská letadlová loď, tentokrát s konvenčním pohonem. Označovaná byla Porte-Avions 2 (PA2). Původně byla vyvíjena společně s Velkou Británií. Roku 2008 prezident Nicolas Sarkozy spolupráci ukončil a Velká Británie projekt samostatně dokončila v podobě třídy Queen Elizabeth.[13] Roku 2013 byl projekt zrušen PA2.

Od roku 2018 probíhají práce na nové letadlové lodi s jaderným pohonem Porte Avions de Nouvelle Génération (PA-NG). Dokončení plavidla je plánováno na rok 2038.[14]

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French aircraft carrier Charles de Gaulle (R91) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d Charles De Gaulle Nuclear-Powered Aircraft Carrier, France [online]. Naval-technology.com [cit. 2010-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ ATM časopis, 3/2006, Aeromedia, MK ČR 13347, ISSN 1210-2849
  3. ↑ Nehody vojenského letectva: září 2009. ATM. Listopad 2009, čís. 11, s. 51. Dostupné online. ISSN 1802-4823. 
  4. ↑ VICTOR, Nancy. February's top stories: UK's £859m Type 26 GCS deal, India's $16bn navy projects [online]. Naval-technology.com, 2015-03-05 [cit. 2015-03-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ French Navy Rafale M Fighter Aircraft Conducted Their First Strikes in Iraq and Syria [online]. Navyrecognition.com, rev. 2015-11-24 [cit. 2015-11-30]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  6. ↑ LAGRONNE, Sam. Hollande: French Carrier Charles de Gaulle Leaves for Middle East on Thursday. USNI News [online]. 2015-11-16, rev. 2015-11-17 [cit. 2015-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ French Carrier Strike Group to Deploy to Eastern Mediterranean with Largest Airwing Ever [online]. Navyrecognition.com, rev. 2015-11-16 [cit. 2015-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-22. (anglicky) 
  8. ↑ V-22 Osprey Tilt Rotor Aircraft Tested Aboard French Navy Aircraft Carrier Charles de Gaulle [online]. Navyrecognition.com, rev. 2016-07-09 [cit. 2016-07-10]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  9. ↑ nEUROn goes naval – UCAV demonstrator flight tested alongside French Navy Aircraft Carrier [online]. Navyrecognition.com, rev. 2016-07-08 [cit. 2016-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-07. (anglicky) 
  10. ↑ GROLLEAU, Henri-Pierre. Guarding Their Interests: French Naval Air Power. AirForces Monthly. Prosinec 2016, čís. 345, s. 48–54. (anglicky) 
  11. ↑ ROCHER, Alexis. Mission Arromanches 3 - septembre à décembre 2016 : Le Charles de Gaulle dans la bataille de Mossoul. Le Fana de l'Aviation. Únor 2017, čís. 576, s. 34. (francouzsky) 
  12. ↑ Pourquoi le Charles-de-Gaulle sera inutilisable entre 2016 et 2018 [online]. Le Figaro.fr, 2013-12-02 [cit. 2013-12-04]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. ↑ Porte-Avions 2 (PA2) French Future Aircraft Carrier, France [online]. Naval-technology.com [cit. 2010-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Největší evropská válečná loď všech dob: Francouzská letadlová loď nové generace PA-NG [online]. Armádní noviny [cit. 2024-11-19]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • ATM časopis, 3/2006, Aeromedia, MK ČR 13347, ISSN 1210-2849

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Charles_de_Gaulle_(R91)&oldid=24404993“