Carl Schmitt

německý právní a politický teoretik

Carl Schmitt (11. července 1888 Plettenberg7. dubna 1985 tamtéž) byl konzervativní německý právní a politický teoretik. Z autoritativních pozic kritizoval liberální demokracii a ovlivnil řadu levicových i pravicových politických teoretiků, zejména W. Benjamina, Giorgio Agambena, J. Derridu a Leo Strausse.

Carl Schmitt
Grabstein Carl Schmitts.jpeg
Narození11. července 1888
Plettenberg
Úmrtí7. dubna 1985 (ve věku 96 let)
Plettenberg
Místo pohřbeníPlettenberg
NárodnostNěmci
Alma materŠtrasburská univerzita (do 1910)
Berlínská univerzita
Mnichovská univerzita
Povoláníprávník, geopolitik a politik
ZaměstnavateléTechnická univerzita Mnichov
Greifswaldská univerzita
Humboldtova univerzita
Kolínská univerzita
Univerzita v Bonnu
Handelshochschule Berlin
Politická stranaNárodně socialistická německá dělnická strana
Nábož. vyznáníkatolicismus
ChoťPavla Dorotić[1]
Duska Schmitt[1]
DětiAnima Schmitt de Otero
PříbuzníAuguste Schmitt (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Schmitt se narodil v konzervativní katolické rodině v městečku Plettenberg v regionu Sauerland, asi 50 km jihovýchodně od Dortmundu. Jako mladík pobýval v katolickém konviktu v Attendornu, kde navštěvoval i tamní gymnázium. Po maturitě chtěl studoval filologii, ale na radu svého strýce se začal věnovat studiu práva. V letním semestru 1907 začal studovat na Humboldtově univerzitě v Berlíně, odkud ovšem kvůli atmosféře velkoměsta odchází po roce studovat na mnichovskou univerzitu.[2]

Od zimního semestru 1908/09 přešel studovat na Univerzita do tehdy německého Štrasburku, kde roku 1915 promoval trestněprávní prací O vině a druzích viny (Über Schuld und Schuldarten) pod vedením Fritze van Calkera. V únoru 1915 narukoval jako dobrovolník do bavorské pěchoty, nicméně na frontu neodešel, neboť byl přiřazen na velitelství 1. bavorského armádního sboru. Téhož roku se i oženil s Pawlou Dorotić, manželství bylo anulováno roku 1925.

Přednášel právo v Mnichově, v Greifswaldu, v Bonnu a od roku 1933 v Berlíně. V době Výmarské republiky se stavěl proti vládnoucím stranám i politickému systému, ale vystupoval též výrazně proti nacistům a komunistům. V roce 1933 vstoupil do NSDAP a angažoval se jako nacistický politický teoretik. Zdůvodňoval Hitlerovo převzetí moci a další nezákonné kroky jako „výkon diktátorské autority“, současně však kritizoval rasismus. Už roku 1936 byl v nacistickém tisku (v novinách SS Das Schwarze Korps) kritizován pro neslučitelnost svých autoritativních názorů s nacistickou ideologií a též pro svůj oportunismus. V důsledku toho přišel o větší část svých politických funkcí, až do roku 1945 však zůstal státním radou a profesorem v Berlíně. Po válce byl zatčen a odešel do ústraní ve svém rodném městečku, kde ho však navštěvovali významní političtí myslitelé pravicového i levicového zaměření. Po většinu života zdůrazňoval svou vázanost na katolický světový názor i na katolickou náboženskou praxi.

MyšleníEditovat

Schmitt navazoval na politické myšlení T. Hobbese a Niccolò Machiavelliho. Roku 1921 na sebe upozornil spisem "O diktatuře" (Die Diktatur), který reagoval na rozhárané politické poměry a slabost tehdejší německé vlády. Výkon suverenity zahrnuje podle Schmitta i právo zavést diktaturu, buď jako výjimečný stav na dočasnou ochranu ústavy, nebo i pro zavedení jiné ústavy. V této linii pokračoval dalším spisem „Politická teologie“ (Politische Theologie, 1922), kde tvrdil, že politika je sekularizovaná teologie a opět hájil právo suveréna zavést výjimečný stav. Jeho nejznámějším spisem je „Pojem politična“ (Der Begriff des Politischen, 1932), kde chápe oblast politiky jako oblast moci, nesmiřitelných konfliktů a boje proti nepříteli: politika dělí společnosti na přátele a nepřátele. V Teorii partyzána (1963) rozebíral případy, kdy státy podporují nepravidelné bojůvky proti vnějšímu nepříteli.

Schmittovy autoritativní názory a kritika slabosti liberálních institucí, které podle něho pěstují iluze o možnosti vyjednávání a dohody, přitahovala už před válkou pozornost levicových i pravicových kritiků demokracie. Od 70. let 20. století se o Schmitta opírají i američtí konzervativní teoretikové, zejména Leo Strauss, v Evropě György Lukács, Frankfurtská škola, Jacques Derrida a Giorgio Agamben. Také vlivný časopis americké Nové levice Telos se věnoval a věnuje jeho dílu.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b ISBN 978-3-658-22453-0. Dostupné online.
  2. SCHMITT, Carl. Berlin 1907. In: TOMMISSEN, Piet. Schmittiana. Brusel: Economische Hogeschool Sint-Aloysius, 1988. S. 11–21. (německy)

Tento článek je založen z velké části na informacích z článku anglické Wikipedie (viz odkazy vlevo).

LiteraturaEditovat

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Carl Schmitt
  • C. Schmitt, Politická theologie. Přeložili Jan Kranát a Otakar Vochoč, vyjde v roce 2012, ca 60 str. ISBN 978-80-7298-401-5
  • C. Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična. Přeložil Otakar Vochoč, OIKOYMENH, Praha 2008, 92 str. ISBN 978-80-7298-265-3
  • C. Schmitt, Pojem politična: text z r. 1932 s předmluvou a se třemi korolárii. Praha - Brno: OIKOYMENH - Centrum pro studium demokracie a kultury 2007 - 124 s. ISBN 978-80-7298-127-4
  • G. Agamben, Prostředky bez účelu: poznámky o politice. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003 - 112 s. ISBN 80-86429-24-5
  • J.-F. Kervégan, Co s Carlem Schmittem? Praha: OIKOYMENH, 2015, 239 s. {{ISBN|978-80-7298-197-7}}

Externí odkazyEditovat