Otevřít hlavní menu

Buvolec severoafrický

Vymřelý poddruh buvolce

Buvolec severoafrický (syn. buvolec stepní severoafrický, Alcelaphus buselaphus buselaphus) je již vyhynulý a zároveň nominální poddruh buvolce stepního. Bylo jej možné najít v Africe na sever od Sahary a i tím se od ostatních buvolců lišil; ostatní poddruhy bychom našli výlučně na jih od Sahary.[2]

Jak číst taxoboxBuvolec severoafrický
alternativní popis obrázku chybí
Dospělá samice v londýnské zoo (1895)
Stupeň ohrožení podle IUCN
vyhynulý
vyhynulý[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď turovití (Bovidae)
Podčeleď buvolci (Alcelaphinae)
Rod Alcelaphus
Druh buvolec stepní (A. buselaphus)
Trinomické jméno
Alcelaphus buselaphus buselaphus
Pallas, 1766
Areál rozšíření všech poddruhů buvolce stepního
Areál rozšíření všech poddruhů buvolce stepního
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PopisEditovat

 
Tři poddruhy buvolce stepního; buvolec severoafrický uprostřed
 
Ilustrace zobrazující buvolce severoafrického

Buvolec severoafrický byl popisován jako písčitě zbarvený poddruh buvolce, s výjimkou šedavých chlupů v okolí tlamy a nosních dírek a s černým chomáčkem srsti na ocase. Buvolec severoafrický se blízce podobal dalšímu poddruhu buvolce, buvolci lelwel. Ten měl podobnou stavbu těla i zbarvení, avšak tento druh neměl bílou ani černou masku na obličeji. K ramenům měří buvolec severoafrický okolo 110 cm a rohy mají při pohledu zepředu tvar písmene U.

Stejně jako ostatní buvolci, i tento poddruh byl vysoce společenský. Luis del Mármol Carvajal napsal, že viděl stáda až o dvou stech kusech na severu Maroka v roce 1573. Podle biologů 19. století dávali buvolci severoafričtí přednost skalnatým oblastem s dostatkem vegetace před písečnými a suchými stanovišti. Hlavním predátorem tohoto poddruhu byl, v současné době v přírodě vyhynulý, lev berberský.[3]

Historie a zánikEditovat

Buvolec severoafrický se údajně pohyboval po celé Africe severně od Sahary, především na území států Maroko a Egypt. Právě zdejší populace vymizely nejdříve.[3] Pravděpodobně se také ještě před dobou železnou vyskytovali v Levantě, ale například Francis Harper uvádí, že se v minulosti volně vyskytovali buvolci severoafričtí v Izraeli i Arábii. V roce 1738 byla velká stáda hlášena i severně od Atlasu.

Prudký pokles populace buvolců začal v 19. století, zejména po dobytí Alžírska francouzskými vojsky. V té době bývala vybíjena celá stohlavá stáda najednou, většinou měli posloužit jako potrava pro francouzské vojáky. Od roku 1867 je bylo možné nalézt jen v pohořích severozápadní Afriky, která jsou v těsné blízkosti nebo přímo v Sahaře. Roku 1870 vymizela z pohoří Atlas poslední populace a jedno z posledních volně žijících zvířat bylo vidění roku 1902 u Tataouine.

Po několika letech, kdy už se pomýšlelo na oficiální označení poddruhu za vymřelý, bylo v roce 1917 patnáct dospělých kusů viděno nedaleko Outat El Haj v Maroku. Tentokrát opravdu poslední zvíře bylo viděno o několik let později, roku 1925, v Missour. Harper ve své publikaci z roku 1945 tvrdí, že pravděpodobně ještě v pohoří Atlas několik kolonií bylo, naopak různým kampaním pořádaným mezi lety 1920 a 1930 se nepodařilo v Alžírsku, Maroku ani Tunisku najít žádná zvířata.[3] Od roku 1933 byl tento poddruh chráněn londýnskou úmluvou. Od té doby již žádná další zvířata poddruhu buvolec severoafrický viděna nebyla. Pouze v roce 2013 neznámý Maročan nahlásil, že viděl jednoho buvolce okusovat listí na stromě a tvrdil, že to byl určitě buvolec severoafrický, totožnost tohoto zvířete se ale nepodařilo blíže prozkoumat.

Muzejní exponáty a chovy v zajetíEditovat

Buvolci severoafričtí byli často odchytávání a přesouvání do britských, francouzských nebo německých zoologických zahrad, především na začátku 20. století, kdy se začalo spekulovat o možném vymření. Na druhou stranu, v muzeích těchto zemí se žádné exponáty nepodařilo najít. Poslední buvolec severoafrický žijící v zajetí, někdy nesprávně označován jako vůbec poslední svého druhu, byla samice a zemřela roku 1923 v Paříži. V roce 1905 se podařilo nalézt jediný muzejní exponát tohoto druhu a to v Akademii přírodních věd ve Filadelfii, jednalo se o vycpanou samici.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bubal Hartebeest na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
  2. www.wildliferanching.com [online]. www.wildliferanching.com [cit. 2016-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-07. 
  3. a b c HARPER, Francis. Extinct and vanishing mammals of the Old World. New York, American Committee for International Wild Life Protection, 1945. ttps://archive.org/details/extinctvanishing00harprich

Externí odkazyEditovat