Wikipedie

Bučkovy sady

sady v Praze

Bučkovy sady (Ve Struhách, Sady Willyho Brandta) jsou bývalé veřejné sady v Praze 6-Bubenči, které se rozkládaly západně od ulice Chittussiho. Z jihu je ohraničovala ulice Rooseveltova (původně Bučkova) a ze severu ulice Antonína Čermáka. V severní části sadů stojí budovy dvou léčeben (LDN), mateřská škola a tenisové kurty, v západní části jsou rodinné vily. Pouze v jižní části při ulici Rooseveltova zůstal malý park.[1]

Bučkovy sady
část bývalých sadů
část bývalých sadů
LokalitaBubeneč, Praha, ČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice50°6′20,52″ s. š., 14°24′5,82″ v. d.
Založeno1786
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat

Roku 1786 zakoupil Josef Ignác Buček z Heraltic (1741–1821) v Předním Ovenci (Bubeneč) rozsáhlé pozemky se dvory čp. 1 a čp. 6. Uprostřed této nezastavěné a pouze zemědělsky využívané půdy se nacházela roklinka, kterou protékal bezejmenný potok. Svahy roklinky a její okolí inspirovaly nového majitele k založení veřejného parku podle vzoru anglických romantických parků – při úpravách zde vznikly promenádní aleje a klikaté cesty mezi keři a skupinami stromů. Bučkův přítel Josef Emanuel Canal de Malabaila (1745–1826) v té době zakládal na území Vinohrad zahradu Kanálku a další jejich vrstevník baron Jakub Wimmer (1754–1822) dal vzniknout Wimmerovým sadům. V Karlíně Jan Ferdinand ze Schönfeldu (1750–1821) otevřel park Rosenthal (Růžodol).

Na vyvýšeném místě v severovýchodní části sadů stála od roku 1793 empírová vila s výrazným sloupovým portikem, která sloužila pro výletníky jako pohostinství – zahradník v ní prodával občerstvení (smetanu a chléb), uvařil kávu z donesených zrnek a čepoval pivo. Sládek v purkrabském pivovaře František Hamous se roku 1793 dožadoval zastavení „šenku piva v Bučkově zahradě“ z důvodu konkurence. Když roku 1810 koupil Buček hostinec Na seníku, ve kterém se čepovalo purkrabské pivo, důvody ke stížnostem zanikly. Před vilou v místech pozdějších tenisových kurtů byla vyhlídka s květinovými záhony.

Po smrti Josefa Ignáce Bučka jeho dědicové o park zpočátku pečovali. Nejprve se o sady až do října 1837 staral syn Mořic Buček z Heraltic, který byl také majitelem celého statku Přední Ovenec[2] a jmenovitě již stojících domů čp. 27 a 28 (nyní Nizozemské velvyslanectví).

Po jeho smrti připadl majetek majiteli domu čp. 6 Johannu Schlöchtovi z Heraltic (* 1801 Příbor) a jeho manželce Barboře (*1807) rozené Föllichové, kteří měli tři děti: Mořice (*1837), Barboru (*1839) a Johanna (*1847)[3]. Statek i sady zdědil pak tento syn Jan Schlöcht z Heraltic (36 let starosta Bubenče). Za jeho vlastnictví sady zpustly a zdivočely. Od 90. let 19. století byly pozemky po částech rozprodávány. Továrník Hoyermann zde zřídil továrnu na umělá hnojiva (fosfáty a moučku Tho­masovu, již zaniklo), u ní byla roku 1890 postavena vila čp. 95, nyní ‎Kanadské velvyslanectví. Restaurace „Zur Quelle“ (U prame­ne, stavitelem byl pravděpodobně František Henner, přístavby provedl Alois Potůček) vznikla o rok později. Roku 1888 byl v severní části sadů založen nový bubenečský hřbitov a roku 1894 psychiatrická léčebna MUDr. Leopolda Kramera – Kramerovo sanatorium (poté LDN čp. 144). Sanatorium využívalo část sadů se stromy a potůčkem jako terapeutické místo pro vycházky pacientů.

Po roce 1900

Na většině plochy sadů však byly během první poloviny 20. století postaveny rodinné vily v zahradách (mezi ulicemi Rooseveltova, Terronská a Na Marně). Z cesty Bučkovými pozemky ve směru východ-západ vznikla ulice, v letech 1911–1940 zvaná Bučkova (později Rooseveltova).

Pramen na jihozápadním konci parku byl zdrojem vody pro první bubenečský vodovod. Terén byl zarovnán a v místech mateřské školy v Terronské ulici stála od roku 1901 bubenečská vodárna.[4] Empírová vila na severním konci parku byla zbořena roku 1937 a nahradila ji novostavba.[5]

Po roce 1989

Ze sadů se dochovala pouze rokle s potůčkem a dvěma prameny[6][7] a malá parkově upravená plocha. Tato veřejnosti dostupná část bývalých sadů nese od října 2011 jméno bývalého kancléře Spolkové republiky Německo a nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta.[8]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Český úřad zeměměřický a katastrální. Archivní mapy: CPO evid. č. 0621-1, mapový list č. III. Dostupné z WWW Archivováno 12. 2. 2019 na Wayback Machine..
  2. ↑ Petr MAŠEK, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. I. (A-M). Argo Praha 2008, s. 118]
  3. ↑ [Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 600, obraz 721 Link: http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=600&folium=721]
  4. ↑ Bubeneč.eu. Pitná voda: Vodárna Na Struhách. [cit. 2018-01-01] Dostupné z WWW.
  5. ↑ MČ Praha-Lysolaje: Zpravodaj. červenec, srpen / 2016. Tip na výlet: Ve Struhách. fefík. S. 4. pdf. [cit. 2017-12-25] Dostupné z WWW Archivováno 26. 12. 2017 na Wayback Machine..
  6. ↑ Estudánky.eu: pramen Pod pumpou (5196), Michal Kulík, 04.12.2011. Dostupné z WWW.
  7. ↑ Estudánky.eu: pramen Ve struhách (2599), Tůma Jiří, 03.01.2010. Dostupné z WWW.
  8. ↑ PhDr. Kateřina Bečková: Je třeba si vzpomenout na zapomenuté Bučkovy sady. In: Věstník Klubu za starou Prahu, Ročník XLVII, číslo 2-3/2017. ISSN 1213-4228. S. 7 - 12.

Literatura

editovat
  • PhDr. Kateřina Bečková: Je třeba si vzpomenout na zapomenuté Bučkovy sady. In: Věstník Klubu za starou Prahu, Ročník XLVII, číslo 2-3/2017. ISSN 1213-4228. S. 7 - 12. Dostupné online.
  • PhDr. Jindřich Noll: Josef Ignác Buček a jeho sady. In: Kniha o Bubenči. Tryml, Michal, ed. a Beránek, Bohumil. Praha: Městská část Praha 6, 2004. 211 s. ISBN 80-239-3888-6. S. 86 - 87.
  • Čelakovský, Jaromír, ed., Teige, Josef, ed. a Vojtíšek, Václav, ed.: Sborník příspěvků k dějinám král. hlav. města Prahy. Praha: Obec hlav. města Prahy, 1907-1938. Svazek IV., kapitola: Dějiny Bubenče v letech 1620 - 1910. S. 102 - 107.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bučkovy_sady&oldid=24504771“