Bohumil Šimonovský

český římskokatolický duchovní

P. Bohumil Šimonovský CSsR (19. září 1913, Višňová4. července 1991, Litoměřice) byl český katolický kněz, člen řeholní kongregace redemptoristů.

Pater
Bohumil Šimonovský CSsR
Bohumil Šimonovský 5. července 1987 u kostela sv. Jakuba v Litoměřicích
Bohumil Šimonovský 5. července 1987 u kostela sv. Jakuba v Litoměřicích
Církevřímskokatolická
Zasvěcený život
Institutredemptoristé
Svěcení
Kněžské svěcení29. června 1938
Osobní údaje
Datum narození19. září 1913
Místo narozeníVišňová nebo Višňová
Datum úmrtí4. července 1991 (ve věku 77 let)
Místo úmrtíLitoměřice
Místo pohřbeníMěstský hřbitov, Litoměřice
Povolánířímskokatolický duchovní
Známý díkypřezdívce: „Zlatíčko“, a předchozí přezdívce: „Srdíčko“, jimiž oslovoval
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrobka profesorů teologie, městský hřbitov, Litoměřice

Původ, svěcení a pobyt u PTP

editovat

Pocházel z Višňové u Příbrami. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1938. V roce 1950 zažil v rámci Akce K zábor kláštera ve Filipově, kde byl duchovním správcem poutního kostela Panny Marie. Byl internován v Králíkách. Od 1. října 1950 do 31. prosince 1953 vykonával základní vojenskou službu u PTP. Jeho "spolubojovník" u PTP Josef Koláček na něho vzpomíná slovy: "PTP bylo údajně za trest dokonce i pro jeho velitele. Průměrný typ pétépáckého velitele? To byl snad nejpodřadnější vojenský materiál. K pétépákům je dávali za trest. Buď za morální, nebo peněžní přečiny. Jeden zpronevěřil peníze, druhý byl velkej děvkař atd… To vyváděli i tam. Političtí politrukové byli omezení a zfanatizovaní lidé. My jsme si z nich jemným způsobem utahovali. Páter Šimonovský, redemptorista, měl takový krásný způsob. Oni ti politrukové často neuměli ani pořádně číst. Když přinesl příručku, zeptal se, kdo bude číst, a podal ji Šimonovskému. Ten, aby kryl své tajné studium, měl před sebou Rudé právo. Četl jednu větu z té příručky a druhou z Rudého práva. V jedné bylo nadávání na kapitalismus, ve druhé vychvalování socialismu. Museli jsme si cpát ruku do úst, abychom se nesmáli nahlas. Politruk seděl a nevěděl, co se děje. Jinak to bylo do zblbnutí opakování téhož… Oni nebyli schopni sami něco rozvinout nebo zdůvodnit. Když se někdo snažil diskutovat, odpověděl větou ze školení a nedebatoval dál. Když se někdo chtěl dál ptát, tak mu řekl, aby mlčel.“ Podobně na jeho osobnost, která dovedla inteligentně vzdorovat totalitnímu útlaku vzpomíná i františkán Bernard Říský: "V Plaveckém Podhradí jsme zažili krásnou vojnu. Instruktoři k nám jen docházeli, školení vedl redemptorista Šimonovský, a to tak, že vyhlásil: Až zavolám: Konec přestávky! – přijďte, protože to znamená ,škodná v revíru'."

Pastorace a život v reálném socialismu

editovat

Po dokončení vojenské služby pracoval v dělnických profesích, naposled až do 30. listopadu 1968 pracoval jako zednický přidavač n. p. Bytex Rumburk. Od 1. prosince 1968 mu byl vrácen státní souhlas a nastoupil jako výpomocný duchovní na děkanském úřadu v Litoměřicích. Ovšem záhy státní souhlas ztratil, tak si našel práci v Litoměřicích jako kostelník v děkanském kostele. Všichni ovšem věděli, že kostelníkem je katolický kněz a tak ho rádi vyhledávali jako duchovního rádce. Jako kněz se stal oblíbeným zpovědníkem bohoslovců, kteří byli v litoměřickém semináři umístěni v době komunistické totality.

Problémy se Státní bezpečností

editovat

Státní bezpečnost o jeho osobu jevila stále zájem a různými způsoby se ho snažila využít. V roce 1956 byl „rozpracován“ 3. odborem KS MV Liberec pro podezření z účasti na tajném vedení šluknovského vikariátu. StB se však podezření nepodařilo dokázat.[1] Dne 16. září 1974 byl na návrh kpt. Václava Sedláčka, operativního pracovníka O StB Litoměřice založen k osobě Šimonovského svazek důvěrníka vedený pod krycím jménem BOHUSLAV[2] (r. č. 14 678 Ústí nad Labem). Operativní kontakt s ním byl navázán až 12. listopadu 1974. Dne 7. března 1975 byl svazek přeregistrován na svazek KTS a dne 22. května 1975 byl kpt. Sedláčkem podán návrh na získání KTS ke spolupráci. I přes nesouhlas náčelníka II. odb. S StB Ústí nad Labem, který požadoval, aby se kandidát dále „rozpracovával“ (do té doby s ním byly uskutečněny pouze 3 schůzky), vyslovil náčelník S StB plk. Josef Protiva s „verbovkou“ souhlas. Ta se uskutečnila dne 26. května 1975 v soukromém bytě Josefa Ptáčníka v Sulejovicích (okres Litoměřice) a Šimonovský zde podepsal slib spolupráce.[3] Dne 15. října 1984 podal BOHUMILŮV řídící orgán (v té době npor. Eduard Andrš, SR O StB Litoměřice) návrh na ukončení spolupráce. Mimo jiné v něm uvádí: „Informace, které spolupracovník podává jsou ... průměrné StB hodnoty. Úkoly, které jsou mu na schůzkách ukládány v podstatě neplní ... V poslední době odmítal docházet na schůzky. ... Odmítnutí ... zdůvodňoval svým věkem a tím, že pokud od něho něco potřebujeme, tak máme přijít my a nikoli on neboť on od nás nic nepotřebuje a prakticky mu v ničen ani nemůžeme pomoci.“ Dne 29. října 1984 se o těchto skutečnostech osobně přesvědčil i náčelník O StB Litoměřice mjr. Josef Matuška. Poté byl svazek dne 22. prosince 1984 ukončen a uložen do archivu (a. č. 14 868 Ústí nad Labem).

Závěr života

editovat

Pro svou velkou laskavost a to, že každého oslovoval: "zlatíčko", si v Litoměřicích tak získal přezdívku "Zlatíčko". Od roku 1989 byl ustanoven výpomocným duchovním v Litoměřicích. Poslední léta trpěl sklerózou, která jej úplně vyřadila z jakékoli činnosti. Zemřel v Litoměřicích v 4. července 1991 v 78. roce svého života v 59. roce řeholního života a v 53. roce kněžství. Pohřben byl 12. července 1991 na litoměřickém hřbitově.

Reference

editovat
  1. Svazek nebyl v Registru svazků S StB Ústí n. Labem identifikován.
  2. 04-14678; A; Bohuslav; Šimonovský Bohumil; 19.9.1913
  3. „Prohlašuji tímto, že zachovám v naprostém utajení styk s orgány Státní bezpečnosti, projednávané skutečnosti a zejména zachovám mlčenlivost před kýmkoliv o okolnostech týkajících se informací, které budu ochotně v budoucnu poskytovat. Jsem si plně vědom toho, že vyzrazením bych ohrozil zájmy ochrany našeho socialistického státu.“ (AMV, a. č. 903 038 MV).

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat