Bitva o Vukovar

Bitva o Vukovar
	konflikt: Chorvatská válka za nezávislost
	Vukovarská vodárenská věž byla v boji těžce poškozena.
Trvání	25. srpna – 18. listopadu 1991; (2 měsíce, 3 týdny a 3 dny)
Místo	Vukovar, Chorvatsko
Souřadnice	45°22′27″ s. š., 18°57′45″ v. d.
Výsledek	Jugoslávské pyrrhovo vítězství Odchod Chorvatů a dalších nesrbských civilistů z Vukovaru; Vukovar začleněn do SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem;
Strany
Jugoslávie; SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem;	Chorvatsko
Velitelé
Aleksandar Spirkovski (do září 1991); Života Panić (od září 1991); Mile Mrkšić; Veselin Šljivančanin; Mladen Bratić (†); Andrija Biorčević; Goran Hadžić; Željko Ražnatović; Vojislav Šešelj;	Blago Zadro (†); Mile Dedaković; Branko Borković; Marko Babić; Anton Tus;
Síla
36 000 vojáků	1 800 vojáků
Ztráty
1 103 zabitých, 2 500 zraněných; 110 tanků a obrněných vozidel a 3 zničená letadla	879 zabito, 770 zraněno
	1 131 zabitých civilistů, 550 nezvěstných civilistů
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva o Vukovar bylo 87denní obléhání Vukovaru ve východním Chorvatsku Jugoslávskou lidovou armádou (JNA), podporovanou různými polovojenskými silami ze Srbska. Bitva probíhala mezi srpnem a listopadem 1991 a stala se jednou z největších bitev války v Jugoslávii. Chorvatští nacionalisté ji někdy přirovnávají k domácí obdobě Bitvy u Stalingradu.^[4] Před chorvatskou válkou za nezávislost šlo o barokní prosperující město, kde žila smíšená komunita Chorvatů, Srbů a dalších etnických skupin. Když se Jugoslávie začala rozpadat, srbský prezident Slobodan Milošević a chorvatský prezident Franjo Tuđman začali prosazovat nacionalistickou politiku. V roce 1990 bylo zahájeno ozbrojené povstání milic chorvatských Srbů podporovanými srbskou vládou a polovojenskými skupinami, které se zmocnily kontroly nad oblastmi Chorvatska obývanými Srby. JNA začala zasahovat ve prospěch povstání a konflikt vypukl ve východní chorvatské oblasti Slavonie v květnu 1991. V srpnu zahájila JNA rozsáhlý útok proti chorvatským územím ve východní Slavonii, včetně Vukovaru. V té době měl Vukovar 84 189 obyvatel, z čehož bylo 47 procent Chorvatů, 32 procent Srbů a zbylých 20 % se hlásilo k jiným národnostem (dle sčítání lidu z roku 1991 provedeného ještě federálními orgány). Většina Srbů v době bojů Vukovar opustila a začala noční můra pro zdejší zůstavší obyvatele.

Vukovar bránilo asi 1800 lehce vyzbrojených vojáků Chorvatské národní gardy (ZNG) a civilních dobrovolníků, proti až 36 000 vojákům JNA a srbských polovojenských jednotek vybavených těžkými zbraněmi a dělostřelectvem.^[5]^[6]^[7] Během bitvy byly na město vypáleny granáty a rakety s četností až 12 000 denně.^[8] V té době to byla nejdivočejší a nejdelší bitva v Evropě od roku 1945 a Vukovar byl prvním velkým evropským městem, které bylo od druhé světové války zcela zničeno.^[9]^[10] Když Vukovar 18. listopadu 1991 padl, několik stovek vojáků a civilistů bylo srbskými silami zmasakrováno a nejméně 20 000 obyvatel bylo vyhnáno.^[11] Celkově během bitvy zemřelo asi 3000 lidí. Většina Vukovaru byla etnicky očištěna od nesrbského obyvatelstva a stala se součástí samovyhlášeného protostátu známého jako Republika Srbská Krajina. Několik srbských vojenských a politických představitelů, včetně Miloševiće, bylo později obviněno a v některých případech uvězněno za válečné zločiny spáchané během bitvy a po ní.

Pro Jugoslávskou lidovou armádu (JNA) to ale bylo vítězství velmi těžce vybojované. Bitva JNA vyčerpala a stala se zlomovým bodem v chorvatské válce za nezávislost. Při dobytí města hrály vedle útvarů JNA důležitou roli také různé polovojenské jednotky. Mezi nimi byly zvlášť významné Srbské dobrovolnické gardy Željka Ražnatoviće, zvaného Arkan. O několik týdnů později bylo vyhlášeno příměří. Vukovar zůstal v srbských rukou až do roku 1998, kdy byl podepsáním Erdutské dohody pokojně reintegrován do Chorvatska. Od té doby byl přestavěn, ale má méně než polovinu své předválečné populace a mnoho budov je stále poznamenaných bitvou. Jeho dvě hlavní etnické komunity zůstávají hluboce rozděleny a město nezískalo zpět svou dřívější prosperitu.

Odkazy

Reference

↑ Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 99
↑ Woodward 1995, s. 258
↑ Kardov 2007, s. 64
↑ SCHÄUBLE, Michaela. Narrating Victimhood. Gender, Religion and the Making of Place in Post-War Croatia. Oxford, New York: Berghahn Books, 2014. 392 s. S. 176. (angličtina)
↑ Marijan 2016, s. 92.
↑ Joint Operational Warfare: Theory and Practice. [s.l.]: Milan N. Vego, 2009. Dostupné online. ISBN 9781884733628. S. II-36.
↑ The Sit Room: In the Theater of War and Peace. [s.l.]: David Scheffer, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-19-086064-6. S. xxviii.
↑ Horton 2003, s. 132
↑ Notholt 2008, s. 7.28
↑ Borger, 2011
↑ Prosecutor v. Milosevic, 23 October 2002

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva o Vukovar na Wikimedia Commons

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[Battlegrounds99-1] Central Intelligence Agency Office of Russian and European Analysis 2000, s. 99

[2] Woodward 1995, s. 258

[Kardov-3] Kardov 2007, s. 64

[Narrating_Victimhood-4] SCHÄUBLE, Michaela. Narrating Victimhood. Gender, Religion and the Making of Place in Post-War Croatia. Oxford, New York: Berghahn Books, 2014. 392 s. S. 176. (angličtina)

[FOOTNOTEMarijan201692-5] Marijan 2016, s. 92.

[6] Joint Operational Warfare: Theory and Practice. [s.l.]: Milan N. Vego, 2009. Dostupné online. ISBN 9781884733628. S. II-36.

[7] The Sit Room: In the Theater of War and Peace. [s.l.]: David Scheffer, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-19-086064-6. S. xxviii.

[Horton132-8] Horton 2003, s. 132

[9] Notholt 2008, s. 7.28

[10] Borger, 2011

[Milosevic-Indictment-11] Prosecutor v. Milosevic, 23 October 2002

[4]

[1]

[2]

[3]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]