Otevřít hlavní menu

Archimédův zákon

fyzikální zákon z oboru mechaniky tekutin
Tento článek pojednává o fyzikální poučce. Možná hledáte: Archimedov zákon – satirický československý film z roku 1964.

Archimédův zákon je fyzikální poučka z hydrostatiky, která říká:

Těleso ponořené do tekutiny, která je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa.

Archimédův zákon platí pro kapaliny i pro plyny.

Je to zákon statiky, platí pro tekutiny v rovnováze. V proudící tekutině působí (kromě statické vztlakové dané A. zákonem) další síly, odporové a dynamické vztlakové.

Zjednodušené odvozeníEditovat

 
K odvození Archimedova zákona

Vložme do kapaliny těleso ve tvaru kvádru o rozměrech   a hustotě   tak, že horní strana se nachází v hloubce   pod volným povrchem kapaliny. Hustotu kapaliny označíme jako  .

Předpokládejme, že na těleso ponořené do kapaliny působí pouze tíhová síla   a hydrostatická vztlaková síla  . Velikost tíhové síly lze vyjádřit ve tvaru  . Velikost hydrostatické vztlakové síly vyjádříme ve tvaru  . Výslednice obou sil závisí na hustotě tuhého tělesa   a hustotě kapaliny  , v níž je těleso ponořeno, neboť

 .

Toto odvození zůstává v platnosti i pro plyny. To podstatné je, že v nich tlak také klesá vlivem tíhové síly směrem dolů, takže síla působící na dno tělesa je větší než na horní stěnu. Na rozdíl od kapalin se však hustota plynů mění (v závislosti na nadmořské výšce), což však u těles běžných rozměrů nevadí.

Obecné odvozeníEditovat

Mějme těleso, jako na úvodním obrázku, na které vlivem tlaku vody působí dvě síly (ostatní se vyruší). Protože síla F´´ působí ve větší hloubce, je logicky větší, tudíž převáží sílu F´. Rozdíl je tedy právě síla vztlaková. Síla vztlaková působí vždy nahoru.

Její velikost můžeme tedy napsat vztahem

 

Víme, že tlak je  , tedy  , takže vzorec upravíme:

 , kde tlak je hydrostatický tlak, který je fixován vztahem  , takže vztah upravíme

 . V tomto vztahu vytkneme  

 

  je  , což je výška tělesa, takže se vztah zkrátí na

 , kde   je objem tělesa, takže se vzorec zase zkrátí na

 

a protože   je hmotnost  , tak se vzorec napíše jako

 .

Z druhého Newtonova zákona odvodíme finální vztah

 

DůsledkyEditovat

Dostáváme tak následující možné případy výsledné síly, která působí na tuhé těleso.

  • hustota tuhého tělesa je větší než hustota kapaliny ( )
Tíhová síla, která působí na těleso, je větší než hydrostatická vztlaková síla. Výslednice sil směřuje dolů a těleso uvolněné z klidu tedy klesá.
  • hustota tuhého tělesa je stejná jako hustota kapaliny ( )
Tíhová síla je stejná jako hydrostatická vztlaková síla, má opačný směr, ale obecně jiné působiště, takže může vzniknout dvojice sil. Těleso uvolněné z klidu se v kapalině vznáší, tzn. nestoupá ani neklesá. Je sice v rovnováze sil, ale výsledný moment tíhové a vztlakové síly může být nenulový a tělesem otáčet.
  • hustota tuhého tělesa je menší než hustota kapaliny ( )
Tíhová síla působící na těleso je menší než hydrostatická vztlaková síla. Výslednice sil směřuje vzhůru, což způsobuje, že těleso uvolněné z klidu stoupá k volné hladině kapaliny, kde v rovnováze plave (jeho část se vynoří nad povrch kapaliny).
Tíhová síla působící na těleso, které plave na hladině, je v rovnováze s hydrostatickou vztlakovou silou, která působí na ponořenou část tělesa. Je-li   objem tělesa a   objem ponořené části, pak musí platit  . Pro poměr ponořené části tělesa k objemu celého tělesa platí
 
Objem ponořené části tělesa je tím větší, čím menší je hustota kapaliny. Např. hustota ledu je asi 90 % z hustoty vody, a proto je z něj (v rovnováze) 90 % ponořeno (např. u plovoucích ledových ker). Tento princip se využívá k měření hustoty kapalin pomocí hustoměrů.
Těleso nemusí být homogenní, jedná se zde o jeho průměrnou hustotu. Např. lodě mají uvnitř tolik vzduchu, že jejich průměrná hustota je nižší, než hustota vody a proto plavou.

UžitíEditovat

Na principu hydrostatického vztlaku fungují plavidla, např. lodě a ponorky, na principu aerostatického vztlaku fungují například balóny a vzducholodě.

Na principu Archimédova zákona fungují hustoměry sloužící k měření hustoty kapalin. Vážením pevných těles ponořených do kapaliny lze určovat jejich hustotu.

Přesné odvozeníEditovat

Matematicky pomocí integrálního počtuEditovat

Celková (vztlaková) síla, jíž působí tekutina na povrch tělesa do ní ponořeného, je dána z definice tlaku p jeho integrálem přes povrch tělesa,

 

Minus je tam proto, že povrch je dle integračních konvencí orientován směrem ven. Podle integrální zobecněné Stokesovy věty platí

 .

Ovšem podmínka rovnováhy tekutiny v tíhovém poli je

 ,

kde ρ je hustota tekutiny a g (místní) tíhové zrychlení.

Pro vztlakovou sílu dostáváme tedy známý výsledek

 ,

kde   je tíhová síla, která by působila na tekutinu v rovnováze zaujímající prostor tělesa.

Fyzikálně pomocí myšlenkového pokusuEditovat

Představme si, že část tělesa ponořenou do tekutiny nahradíme toutéž tekutinou. Pokud je tekutina v klidu, v rovnováze, tak velikost celkové síly, kterou na ni působí okolní tekutina, musí být rovna velikost tíhové síly tekutiny tělesem vytlačené, ale její směr je opačný.

 
Archimédův zákon

Historická poznámkaEditovat

Zákon je pojmenován podle řeckého matematika a fyzika Archiméda. K objevu se váže historka, podle níž Archimédés přišel na jeho podstatu při koupeli. Přemýšlel, jak odhalit podvod klenotníka, který nahradil zlatokrálovské koruně za jiný, méně ušlechtilý kov. Samotná myšlenka jej napadla při pozorování hladiny vody ve vaně, do které se ponořil. Objev jej prý uvedl do takového tranzu, že pobíhal nahý po městě s výkřiky „Heuréka!“ (Našel jsem!).

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Jozef Kvasnica, Antonín Havránek, Pavel Lukáč, Boris Sprušil: Mechanika. 2. vydání, Praha: Academia, 2004, ISBN 80-200-1268-0