Alonso Cano
Alonso Cano (také Alonzo Cano) (19. března 1601, Granada – 3. září 1667, Granada) byl španělský malíř, architekt a sochař. Někdy byl nazýván „španělský Michelangelo“.[1]
| Alonso Cano | |
|---|---|
 | |
| Narození | 19. března 1601 Granada |
| Úmrtí | 3. září 1667 (ve věku 66 let) Granada |
| Místo pohřbení | Grenada |
| Povolání | malíř, sochař, architekt, projektant a výtvarník |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Architekturu se vyučil u svého otce Miguela Cana, malování u Francisca Pacheca a sochařství u Juana Martíneze Montañése. Roku 1614 přišel do Sevilly. V roce 1638 ji musel opustit, kvůli souboji s malířem Sebastiánem de Llano y Valdésem. Odešel do Madridu, kde uspěl u dvora a španělský král Filip IV. z něj udělal královského architekta a malíře. Roku 1644 musel dvůr opustit, když se stak podezřelým z vraždy své manželky. Odešel do Valencie, ale král ho vzal na milost a pověřil ho stavbou katedrály v Granadě. Na ní pracoval až do konce života. Zejména fasáda katedrály je ceněna pro mimořádnou originalitu.
Jako sochař se proslavil díly jako „Madonna a dítě“ v kostele Lebrija (nazývaném také Nebrija) či kolosálním sousoším sv. Petra a sv. Pavla. V Granadě hodně vytvářel sochy dřevěné.
Odkazy
editovatReference
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alonso Cano na Wikimedia Commons - Profil na stránkách Spanish culture.com Archivováno 20. 8. 2016 na Wayback Machine.
