Agrochemie
Agrochemie (také zemědělská chemie) je výzkumné a vývojové odvětví chemie, zabývající se používáním chemických látek v zemědělství. Je to vědní obor, který propojuje chemii s rostlinami, půdou, vodou a živými organismy, aby zemědělství bylo efektivnější. Zemědělská chemie pomáhá zvyšovat úrodnost půdy, zlepšovat výnosy a kvalitu plodin pomocí hnojiv a prostředků na ochranu rostlin.
Současný pohled na agrochemii říká, že bez používání hnojiv a pesticidů by zemědělství nedokázalo vypěstovat dostatek potravin pro stále rostoucí světovou populaci.[1]
Výživa rostlin
editovatVýživa rostlin je nauka zabývající se výživou rostlin, jak v polních podmínkách, tak i v podmínkách vytvořených člověkem. Studuje formy živin přijímané rostlinami z půdy, jejich přeměny v půdě a optimální hnojení rostlin kombinací minerálních a statkových hnojiv. Příbuznými vědami jsou anorganická chemie, biochemie, fyziologie rostlin a pedologie.
Historie výživy rostlin
editovatStarověk
editovatVýživa rostlin má dlouhou historii, sahající až do starověku. Už staří Řekové a Římané používali hnojiva, například zvířecí trus, popel nebo vápno, aby zlepšili úrodnost půdy. Římané také pěstovali vikvovité (bobovité)rostliny, které obohacují půdu dusíkem, tehdy ještě netušili proč.
Středověk
editovatVe středověku pokrok v této oblasti stagnoval. Oživení přineslo až 16. a 17. století, kdy vědci jako van Helmont nebo Woodward začali zkoumat růst rostlin pomocí pokusů. V 18. století vznikla teorie o vyčerpávání půdy, tedy že rostliny z ní odebírají živiny, které je třeba doplňovat.
Novověk
editovatZásadní zlom nastal v 19. století díky Justusi von Liebigovi. Vyvrátil představu, že rostliny se živí hlavně humusem a dokázal, že potřebují minerální látky. Formuloval tzv. zákon minima, podle kterého růst rostlin omezuje ten prvek, kterého je v půdě nejméně. Podpořil také vznik průmyslových hnojiv.
Na jeho práci navázali další vědci. V Anglii vznikly dlouhodobé polní pokusy. V Rusku se výživou rostlin zabýval například D. N. Prjanišnikov. V České republice patřili k průkopníkům J. S. Presl, Stoklasa, Duchoň nebo Kolařík, kteří zavedli moderní metody určování potřeby hnojení a zkoumali vliv živin na výnos plodin.[2]
Agrochemie a ekologie
editovatOd konce 80. let 20. století je agrochemický průmysl ve střední Evropě často kritizován. Vyčítá se mu, že škodí přírodě, porušuje zásady udržitelnosti a prosazuje průmyslové zemědělství i genetické zásahy, například pomocí látek jako DDT. Mnozí odborníci považují dnešní agrochemikálie za neslučitelné s ekologickým zemědělstvím.[3]
Někteří odborníci upozorňují, že správné a přesné používání těchto látek může pomoci zabránit neúrodě a přispět k řešení problému hladu ve světě. Náhlé a úplné opuštění chemických postupů ale zatím není reálné, protože by mohlo vést k výraznému poklesu sklizní. Do budoucna je cílem najít taková řešení, která omezí škody na lidech, přírodě i životním prostředí.[4]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ COOPER, Jerry; DOBSON, Hans. The benefits of pesticides to mankind and the environment. Crop Protection. 2007-09-01, roč. 26, čís. 9, s. 1337–1348. Dostupné online [cit. 2025-05-23]. ISSN 0261-2194. doi:10.1016/j.cropro.2007.03.022.
- ↑ RICHTER, Rostislav. Multimediální učební texty z výživy rostlin. web2.mendelu.cz [online]. [cit. 2025-05-23]. Dostupné online.
- ↑ Ekologické a agroekologické zemědělství jsou nejlepší zárukou dlouhodobé potravinové bezpečnosti. www.asz.cz [online]. Asociace soukromého zemědělství ČR, 2023-09-18 [cit. 2025-05-23]. Dostupné online.
- ↑ WEBER, Jürgen. Nachhaltigkeit und Controlling. [s.l.]: John Wiley & Sons 111 s. Dostupné online. ISBN 978-3-527-50652-1. (německy) Google-Books-ID: 0r2OFMYRXL0C.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu agrochemie na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Agrikulturní či hospodářská chemie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
