Agrochemie (také zemědělská chemie) je výzkumné a vývojové odvětví chemie, zabývající se používáním chemických látek v zemědělství. Je to vědní obor, který propojuje chemii s rostlinami, půdou, vodou a živými organismy, aby zemědělství bylo efektivnější. Zemědělská chemie pomáhá zvyšovat úrodnost půdy, zlepšovat výnosy a kvalitu plodin pomocí hnojiv a prostředků na ochranu rostlin.

Současný pohled na agrochemii říká, že bez používání hnojiv a pesticidů by zemědělství nedokázalo vypěstovat dostatek potravin pro stále rostoucí světovou populaci.[1]

Výživa rostlin

editovat

Výživa rostlin je nauka zabývající se výživou rostlin, jak v polních podmínkách, tak i v podmínkách vytvořených člověkem. Studuje formy živin přijímané rostlinami z půdy, jejich přeměny v půdě a optimální hnojení rostlin kombinací minerálních a statkových hnojiv. Příbuznými vědami jsou anorganická chemie, biochemie, fyziologie rostlin a pedologie.

Historie výživy rostlin

editovat

Starověk

editovat

Výživa rostlin má dlouhou historii, sahající až do starověku. Už staří Řekové a Římané používali hnojiva, například zvířecí trus, popel nebo vápno, aby zlepšili úrodnost půdy. Římané také pěstovali vikvovité (bobovité)rostliny, které obohacují půdu dusíkem, tehdy ještě netušili proč.

Středověk

editovat

Ve středověku pokrok v této oblasti stagnoval. Oživení přineslo až 16. a 17. století, kdy vědci jako van Helmont nebo Woodward začali zkoumat růst rostlin pomocí pokusů. V 18. století vznikla teorie o vyčerpávání půdy, tedy že rostliny z ní odebírají živiny, které je třeba doplňovat.

Novověk

editovat

Zásadní zlom nastal v 19. století díky Justusi von Liebigovi. Vyvrátil představu, že rostliny se živí hlavně humusem a dokázal, že potřebují minerální látky. Formuloval tzv. zákon minima, podle kterého růst rostlin omezuje ten prvek, kterého je v půdě nejméně. Podpořil také vznik průmyslových hnojiv.

Na jeho práci navázali další vědci. V Anglii vznikly dlouhodobé polní pokusy. V Rusku se výživou rostlin zabýval například D. N. Prjanišnikov. V České republice patřili k průkopníkům J. S. Presl, Stoklasa, Duchoň nebo Kolařík, kteří zavedli moderní metody určování potřeby hnojení a zkoumali vliv živin na výnos plodin.[2]

Agrochemie a ekologie

editovat

Od konce 80. let 20. století je agrochemický průmysl ve střední Evropě často kritizován. Vyčítá se mu, že škodí přírodě, porušuje zásady udržitelnosti a prosazuje průmyslové zemědělství i genetické zásahy, například pomocí látek jako DDT. Mnozí odborníci považují dnešní agrochemikálie za neslučitelné s ekologickým zemědělstvím.[3]

Někteří odborníci upozorňují, že správné a přesné používání těchto látek může pomoci zabránit neúrodě a přispět k řešení problému hladu ve světě. Náhlé a úplné opuštění chemických postupů ale zatím není reálné, protože by mohlo vést k výraznému poklesu sklizní. Do budoucna je cílem najít taková řešení, která omezí škody na lidech, přírodě i životním prostředí.[4]

Reference

editovat
  1. COOPER, Jerry; DOBSON, Hans. The benefits of pesticides to mankind and the environment. Crop Protection. 2007-09-01, roč. 26, čís. 9, s. 1337–1348. Dostupné online [cit. 2025-05-23]. ISSN 0261-2194. doi:10.1016/j.cropro.2007.03.022. 
  2. RICHTER, Rostislav. Multimediální učební texty z výživy rostlin. web2.mendelu.cz [online]. [cit. 2025-05-23]. Dostupné online. 
  3. Ekologické a agroekologické zemědělství jsou nejlepší zárukou dlouhodobé potravinové bezpečnosti. www.asz.cz [online]. Asociace soukromého zemědělství ČR, 2023-09-18 [cit. 2025-05-23]. Dostupné online. 
  4. WEBER, Jürgen. Nachhaltigkeit und Controlling. [s.l.]: John Wiley & Sons 111 s. Dostupné online. ISBN 978-3-527-50652-1. (německy) Google-Books-ID: 0r2OFMYRXL0C. 

Externí odkazy

editovat