19. dynastie

staroegyptská dynastie

19. dynastie je jednou ze staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Nová říše. Vládla přibližně v letech 1292–1191 př. Kr.[1] Počáteční období její vlády kontinuálně navazovalo na dobu Haremhebovu a bylo charakterizováno úspěšným úsilím o překonání důsledků Achnatonovy reformy z doby předchozí 18. dynastie– především dynastické a s ní spojené politické krize a také mocenského konfliktu s Chetitskou říší v Syropalestině. Poslední faraon Haremheb zřejmě neměl potomka a za svého nástupce určil vezíra a generála Paramessu/Ramesse I., který se stal zakladatelem 19. dynastie. Ten upevnil dynastické nástupnictví svým synem – faraonem Sethim I. Po dlouhé vládě Ramesse II. a jeho postaršího nástupce Merenptaha se dynastie dostala do krize, která snad podnítila částečný kolaps politické a společenské stability říše,[2] s nímž se vyrovnal až první panovník následující 20. dynastie Setnacht.

Vezír a generál Paramesse následně Ramesse I.

PanovníciEditovat

 
Sousoší Ramesse II., bůh Amon a bohyně Mut; muzeum Turin
 
Postavy (odshora): Ramese VII. , Ramese IV. , Ramese IX. , (20. dynastie), Amenmesse (19. dynastie), Nectenebo I. (30. dynastie), (dole vpravo ) úředník-vezír?
Faraoni 19. dynastie
Faraon Rodné jméno Trůní jméno Doba vlády
př. Kr.[1]
Ramesse I. Nebpehtire
N5G38<
ramsssww
>
Ramessu
M23L2<
ra
mn
F9t
t
>
Men pehty Ra
1292–1291
Sethi I. Menma'atre
N5G38<
p
X1
V28C7M17M17U7
N35
>
Setehi merien ptah
M23L2<
N5C10mn
>
Man maat Ra
1290–1279
Ramesse II. Userma'atre' setepenre'
N5G38<
imn
n
N36
ra
Z1
msssw
>
Ramesisu meriamun
M23L2<
rawsrmAatra
stp
n
>
User Maat Ra setep en Ra
1279–1213
Merenptah Baenre
N5G38<
C19N36
N35
C10R4
D2 Z1
>
Merien ptahhetepher maat
M23L2<
C2C12N36E11
n
>
Baenra Meryamón
1213–1203
Sethi II. Userkheprure
N5G38<
C7M17M17Q3
X1
V28U6
>
Setechi merien ptah
M23L2<
p
t
V28C7U7
n
ii
>
Userjeperura Setepenra
1202–1198
Amenmesses Menmire [3]
N5G38<
C12F31S29S29S38X7R19
>
Amen messe heqa waset
M23L2<
N5mn
n
W19N5U21
n
>
Menmira Setepenra
1202–1200
Siptah Akhenre
N5G38<
C2F31O34
O34
H8
Z1
p
t
H
>
Ramessu saptah
M23L2<
N5sN28
n
N36imn
n
>
Sejaenra Setepenra
1197–1193
Tousret Queen Twosret [4][p 1] Sitre Meritamun
G16<
E2
D40
C10mrii
>
Geregkemet Uafjasut
<
X1G1F12D21
X1
D40
G14S3U6
>
Tausret merien mut
1192–1191

Ochrana hranice říšeEditovat

 
Vojenské pevnosti a základny na severovýchodním okraji Levanty v 19. dynastii
 
Pevnosti a opevněná města kolem Nilu mezi 2. a 3. kataraktem~ 1200 př.Kr.
 
Dobývání pevnosti v Kanaánu, Seti I.] 19. dynastie[5][6]

V pozdním období 18. dynastie, za vlády faraona Haremheba, docházelo na severní hranici Egypta k častým šarvátkám s Chetity, zejména pak za vlády chetitského krále Muršili II. [p 2]. K opevnění hranic s Levantou se budovaly obranné pevnosti a vojenské základny se stálou posádkou. Haremheb obnovil dřívější opevnění hranice, vybudovaná již za vlády Amenhotepa III. a případně již za Thutmose III. V pozdním období 18. dynastie se vystavěla nová opevnění a vojenské základny. Jejich rozsah a počet, včetně jejich materiálového zabezpečení, pokračoval v 19. dynastii, zejména za vlády Setiho I. Záznamy o vládě Setiho I. a jeho válečných expedicích na Sinaji jsou zobrazeny četnými reliéfy a popisy na severní stěně Hypostylového sálu v Karnaku. Uvádí se zde 20 typů pevností, od počáteční pevnosti Tjaru u východní hranice, až po Palestinu poblíž současné Gazy. Celá trasa se označoval jako Horovy cesty. [7][8]

Horova cestaEditovat

Nejčastěji uváděnými lokalitami obranného systému jsou Horova cesta (také Horova vojenská cesta),      , [9] která spojovala Egypt s Kanaánem a pevnost Tjaru v okolí současného města El-Qantara.[10] Tato cesta se v podstatě vinula údolím na severovýchodním pobřeží Sinaje. Podél Horovy cesty a okrajem pouště Nagev byly vybudovány stanice správních a zásobovacích základen. Základny byly lokalizovány jak podél východní hranice Egyptu, tak zejména na severovýchodní pobřežní části Sinajského poloostrova.Všechno co je známo o jejich architektuře naznačuje, že sloužily k usnadnění pohybu vojsk a cestujících po regionu, který byl jinak neplodný a nehostinný, a to jako zásobárny potravin, pitné vody (udržované studny) ale také zbraní, zabezpečení zvířat používaných pro přepravu zboží při vojenských tažení do zemí Levanty.[6]

Pevnost a základna TjaruEditovat

Dominantní úlohu v obranném systému na východní hranici poblíž města El-Qantara[10] měla v 18. a 19. dynastii pevnost Tjaru, (také uváděná jako Tharo(u)), v hieroglyfickém zápisu  , případně v širším zápisu pevnost Tharo(u)  .[11] Její poloha byla příhodnou vstupní bránou do Horovy cesty na Sinaj až do Palestiny.[9] Archeologicky byla prozkoumána až v roce 2007 a výzkumy podrobněji popsány.[12] Pevnost je datována do období 1560–1081 př. Kr. Rozsáhlý areál s vojenským určením měl rozměry 500 x 250 m, byl ohraničený valem z hliněných cihel o šířce až 13 m. V hrazení bylo 24 strážních věží, z vnější strany byl hluboký příkop. Z jejího celkového rozsahu i s trvalou vojenskou posádkou byla pevnost logistickou základnou zabezpečující materiální zázemí strážních jednotek a bezpečnost podél Horovy cesty. Systém byl doplněn řetězcem dalších 11 menších pevností a opevněných sídlišť od Suezu až po město Rafah na hranici s palestinským územím. [13][9]

Opevněná městaEditovat

Kromě opevněných pevností a vojenských základen podél Horovy cesty zde byla opevněna také některá tamější sídliště. Archeologicky zdokumentované jsou Bir-El-Abed,[14] Bir Qatia[15] v letech 2000–2002 Universitou Toronto.[16] Nalézala se zde řada administrativních budov a dílenských objektů, zásobárny obilí, studny s pitnou vodou. Město Bir-El-Abed bylo opevněno hradbou z hliněných cihel. Neopevněné budovy v Tell el-Ajjul a Deir el-Balah na druhé straně se zdá, že sloužily trochu jiné funkci. Obě centra ležely velmi blízko východního konce Horovy cesty kde byli primárně rozmístěni úředníci a v této příhraniční oblasti udržovali egyptskou přítomnost. Ve spolupráci s úředníky a vojenskými jednotkami umístěnými v Gaze, Tell el-Hesi[p 3] a Lachish [p 4], Egypťané sídlící v Deir el-Balah [p 5] a Tell el-Ajjul[17] kontrolovali pohyb zboží a cestujících, nomádů a místního obyvatelstva.

Pouštní cesta do LýbieEditovat

Obdobně jak ve zmíněné „Horově cestě“ měla stejný význam i cesta severním poběžím Egypta na západ, do Kareneiky a dále do Lýbie, která vedla od Memfis k severnímu pobřeží kolem Alexandrie a dále přes El Alamein až do ~300 km vzdáleného Zawiyet Umm El-Rakham.[18] Archeologické expedice v letech 1946–1955 odhalily ruiny bývalé pevnosti v blízkosti tohoto města, asi 25 km od známé lokality Mersa Matruh.[p 6] Z nápisů na blocích se odvozuje vybudování pevnosti v Remessovském období, zejména pak za vlády Ramesse II. Pevnost zabezpečovala kontrolu tranzitu osob, zboží a možné masové migrace kolem libyjského pobřeží. Zároveň měla kontrolu nad výhodnými přístavy na Středozemním moři a obchodními trasami do Řecka a souvisejících ostrovů. Z nálezů podél pobřežní cesty vyplývá, že zejména za vlády Ramesse II. byly vymezeny hranice mezi kultivovanou částí pobřežní cesty na západ, k jejíž ochraně byla vybudována soustava pevností a chrámů.[19][20]

Egyptské pevnosti v okupované NúbiiEditovat

Od období vlád Střední říše , zřejmě již za vlády Mentuhotepa II. až do 20. dynastie (~2010 - 1190 př. Kr. ), Egypt okupoval část Núbie označovanou jako "Dolní Núbie", rozkládající se od 1. až po 3. katarakt. Podél Nilu a jeho ostrůvcích byl vybudován systém obranných pevností, proti útoků nomádů jak ze západní Sahary tak i z východní pouštní části až k Rudému moři. Okupované území Dolní Núbie poskytovalo Egyptu cenné suroviny, kromě jiných i zlato a stříbro [21] ale také kontrolu nad dopravní cestou po Nilu.[22]Některé z těchto pevností Střední říše měly převážně vojenský charakter, zejména ty v přirozeně bráněných lokalitách, jako jsou skalní výchozy s výhledem na Nil u Semny [23] a Kummy nebo ostrovy jako je Uronarti.[24] Jiné, vybudované severně od druhého kataraktu, byly určeny pro ochranu větších sídlišť, největší a nejdůležitější z nichž byl Buhén,  . Pevnost Buhen měla zastavěnou plochu 450x138 m, obehnaná valem o tloušťce 5,5 m a vnější příkopy. Bylo zde administrativní a logistické centrum. V rámci záchranného výzkumu v letech 1960-70 ,před dokončení Asuánské přehrady, lokalitu zdokumentovaly britské archeologické expedice[25][26] Další rozlohou větší byla pevnost Mirgissa,   , kde byl podle archeologie lokality vojenský arsenál s početnou posádkou. [27]

SouhrnEditovat

Budování opevnění a vojenských základen, jejich zeměpisné rozložení zabezpečovalo mocenskou stabilitu říše, které přisuzovali konkrétní strategický nebo ekonomický význam. Umístění pevnosti či správního ústředí poblíž říčního brodu, u zlatého dolu nebo podél obchodních cest, zvláště pak u nestabilních stále ohrožovaných pohraničních oblastí, tady mělo pro Egypt historický význam. V historii 19. dynastie opevnění a materiální zabezpečení vojenských základen sehrály významnou roli při střetech s Chetity, které se zúročily v Bitvě u Kadeše (1274 př.Kr) za vlády Ramesse II. Vítězství v této bitvě, které si obě strany připisovaly na svou stranu, ve skutečnosti, díky značným ztrátám obou stran, nakonec přispělo ke smíru. Asi po 15 letech po bitvě se uzavřela písemně doložená mírová smlouva[28] Obranné stavby mezi 2. a 3 kataraktem, převážně na západním břehu Nilu, měly v období okupace "Dolní Núbie" strategický význam oproti vpádům ze západní pouště a kontrole plavební cesty po Nilu, kudy se převážely produkty a nerostné suroviny. Pro Egypt svoji funkci plnily až do nástupu "Nubijské" 25. dynastie.[29]

GalerieEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Uvádí se, že Twosret byla dcerou Merenptaha a tudíž sestrou Amenmesse
  2. vláda datována 1321-1295 př.Kr.
  3. (31°32'51S34°43'48”V)
  4. (31°33'47S 31°33'47”V) v současném Izraeli
  5. (31°25'01”S 34°21'03”V)
  6. byly zde nalezeny trosky malého chrámu Ramesse II.

ReferenceEditovat

  1. a b HORNUG, Erik. Ancient Egyptian Chronology [online]. Leiden, Boston:Brill: Briil, 2006. S. 491. Dostupné online. ISBN 978-90-04-11385-5. (anglicky) 
  2. TRIGGER, Bruce Graham, et al. Starověký Egypt: dějiny společnosti. Překlad Renata Landgráfová, Jana Mynářová. Praha: Volvox Globator, 2005. 451 s. ISBN 80-7207-535-7. S. 204. 
  3. Amenmesse [online]. 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Queen Twosret [online]. 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  5. MASPERO, Gaston. The Struggle of The Nations. London: [s.n.], 1896. Dostupné online. S. 370-371. (anglicky) 
  6. a b GARDINER, Alan. The Ancient Military Road between Egypt and Palestine. The Journal of Egyptian Archaeology. April 1920, roč. 6, čís. 2, s. 99-116. Dostupné online. 
  7. GOLDWASSER, Orly, Elizer D.Oren. Marine units on the "Ways of Horus" in days of Seti I.. Journal of Ancient Egyptian Interconnections. 2015, roč. 7, čís. 1, s. 25-38. Dostupné online. (anglicky) 
  8. FOWEL MORRIS, Ellen. The architecture of Imperialism; Military Bases and the Evaluation of Forign Policy in Egypt's New Kinkdom. Leiden: Brill, 2005. ISBN 90 04 14036 0. (anglicky) 
  9. a b c AL-AYED, Abdul Rahman. Tharu:Starting Point on the Ways of Horus [online]. University of Toronto, 2000. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  10. a b El-Qantara, Tel Abu-Seifa map [online]. (30°51‘24”S 32°19‘08”V). Dostupné online. (česky) 
  11. GAUTHIER, Henri. Dictionnaire des Noms Géographiques Contenus dans les Textes Hiéroglyphiques Vol. 6 [online]. Société Roayale de Géographie D'Égypte, 1929. S. 68-69. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. Egypt's Largest Pharaoh-Era Fortress Discovered [online]. Cairo: Dostupné online. (anglicky) 
  13. Město Rafah map [online]. (31°16'96”S 34°14'25”V). Dostupné online. (česky) 
  14. Bir-El-Abed, mapa [online]. (31°00'58”S 33°00'44”V): Dostupné online. 
  15. Bir Qatia [online]. (30°57'08”S 32°44'47”V): Dostupné online. (česky) 
  16. MUMFORD, Gregory, Sarah Parcak. Pharaonic ventures into South Sinai: el-Markha Plain Site 346. Journal of Egyptian Archaeology. 2003, roč. 89, s. 83-116. Dostupné online. 
  17. SPARKS, Rachel Thyrza. The Lost Loci of Tell El-'Ajjul: Petrie's Area C [online]. London: University College, rev. 2005. S. 23-29. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Mapa Zawiyet Umm El-Rakham [online]. Dostupné online. (česky) 
  19. THOMAS, Sussana. The Abqa'in: a Fortified Settlement in the Wester Delta [online]. Kairo: Archäologische Institute Abtailung, 2000. Dostupné online. (anglicky) 
  20. HABACHI, Labib. The Military Posts of Ramesses II on the Coastal Road and the Western Part of the Delta [online]. Cairo: Institut français d’archéologie orient, 1980. Dostupné online. (anglicky) 
  21. KLEM, Detrich. Gold of the Pharaohs – 6000 years of gold mining in Egypt and Nubia [online]. Elsevier, 2001. Dostupné online. 
  22. GRAVES, Carl. Egyptian Iperialism in Nubia c. 2009 – 1191 BC [online]. University Birgingham, 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Mapa Semna [online]. Semna Súdán: Dostupné online. (česky) 
  24. Mapa ostrov na Nilu Uronarti [online]. Uronarti: Dostupné online. (česky) 
  25. EMERY, Walter. Ancient Egyptian fortifications. Excavation of remains. Sudan. Buhen, 1957-1964. London: Egypt Exploration Societ, 1979. ISBN 0856980633. (anglicky) 
  26. SMITH, Stuart Tyson. Askut and the Role of the Second Cataract Fort. [s.l.]: American Research Center in Egypt, 1991. S. 107-132. (anglicky) 
  27. VOGEL, Carola. Space-saving solutions in Middle Kingdom fortresses [online]. Warsaw: Proceedings of the 11th International Conference for Nubian Studies, 2006. S. 421-430. Dostupné online. (anglicky) 
  28. BREASTED, James Henry. Ancient Records of Egypt, Vol.III [online]. London: Univerzity Chicago, 1906. §367-391. Dostupné online. (anglicky) 
  29. FERREIRA, Eduardo. The Lower Nubian Egyptian Fortresses in the Middle Kingdom: A Strategic Point of View [online]. Athens Journal of History, 2019. S. 31-52. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • D.Randal-Macliver, Leonard Woolley, Buhen, University of Pennsylvania 1911
  • Thoma Holland, Exavations betwee Abu Simbel and Sudan Frontier, University Chicago, vol VI , 1992 ISBN 0-918986-86-9
  • Geof Emberling, Nubia Ancient Kingdoms of Africa, New York University, 2011
  • Miroslav Bárta, Journey of The Old Kingdom tombs in Ancient Egypt, Charles University in Prague, 2011, ISBN 978-80-7308-383-0
  • Kathryn A. Bard, Encyklopedie of the Archeology of Ancient Egypt, Routledge, London, 1999, ISBN 0-203-98283-5

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat