První nikajský koncil

první ekumenický koncil
(přesměrováno z 1. nikajský koncil)

První nikajský koncil, též nicejský koncil, svolal císař Konstantin v roce 325 do maloasijského města Nikáje (lat. Nicaea). Jedná se o první ekumenický koncil, shromáždění biskupů celé křesťanské církve. Na sněm přijeli biskupové především z východní poloviny římské říše, římského biskupa Silvestra I. zastupovali delegáti. Název jej odlišuje od méně významného druhého nikajského koncilu. Biskupové z Persie a z jiných míst mimo území římské říše nebyli na koncil pozváni.[1]

První nikajský koncil
Kdy20. května25. července 325
Uznávají jejkatolická církev, pravoslaví, orientální církve, nestoriánské církve
Předchozí koncil--
Následující koncilPrvní konstantinopolský koncil
Svolal jejcísař Constantinus I.
Předsedal mupravděpodobně Hosius z Córdoby
Účastníkůtradičně se uvádí počet 318 biskupů; reálně mohlo na sněm do Níkaie přijet asi 250 biskupů
Diskutované otázkyariánství, datum Velikonoc, platnost křtu heretiků
Dokumenty a prohlášeníNicejské vyznání
Přehled ekumenických koncilů

Hlavním věroučným výsledkem koncilu bylo nikajské vyznání víry uznávající Ježíše Krista za plného a pravého Boha a zavržení ariánství. V oblasti liturgie to bylo stanovení jednotného data Velikonoc, nejdůležitějšího křesťanského svátku. A dále to bylo vydání kánonů, prvních koncilních zákonů tvořících základ kanonického práva.

Nikajský koncil řešil zásadní otázky křesťanské společnosti v době po legalizaci tohoto náboženství milánským ediktem roku 313. Vytvořil základ, který přijala a dosud vyznává většina křesťanských církví. Na druhou stranu ariánství nadále koexistovalo a koncil na věroučném základě církev rozdělil na pravověrné a jimi zavržené heretiky, což je konfesijní štěpení na různé církve pro další křesťanské dějiny charakteristické.

Průběh koncilu

editovat
 
První nikajský koncil na pravoslavné ikoně

Nejvýznamnějšími účastníky byly patriarchové dvou hlavních východokřesťanských měst, Alexander Alexandrijský a Eustathios Antiochijský. Celkový počet účastníků udávaný svědky se liší: Eusebios z Kaisareie píše přes 250, Eustathios asi 270, Athanasios 318.

Koncil byl zahájen 20. května 325 v ústřední budově císařského paláce, kde byla předběžně projednána otázka ariánství. Při této diskusi, které se alexandrijský kněz Areios a jeho egyptští přívrženci nejspíše neúčastnili, hráli důležitou úlohu Areiovi zastánci z řad biskupů, zvláště biskup Eusebios z Nikomédie. Pravidelná zasedání však započala teprve s příjezdem císaře Konstantina I. Po úvodní řeči v latině ustanovil císař též koncilní pořádek – způsob, kterým se mělo při jednání postupovat. Předsedajícím koncilu byl nejspíše biskup Hosius z Córdoby. Po zasedání, které trvalo celý měsíc, koncil slavnostně vyhlásil nikájské vyznání víry. Toto vyznání víry přijala většina přítomných biskupů.

Do jednání o vyznání víry aktivně vstoupil Eusebios z Kaisareie. Přednesl vlastní vyznání víry, s nímž císař a většina biskupů souhlasila. Hlavní Eusebiovou snahou byl pokoj v církvi a Eusebios se v této věci snažil vyjít císaři vstříc. Císař Konstantin navrhl připojit k Eusebiovu vyznání pojem homoúsios. Nejspíše tato iniciativa vedla k vytvoření nového kréda, které se lišilo od Eusebiova vyznání nejen přijetím obratu homoúsios tó patri, „soupodstatný s Otcem“, a bylo sněmem v Níkáji přijato jako níkajské vyznání víry.

25. července 325 byl koncil ukončen. Při závěrečné řeči císař Konstantin I. opět zdůraznil, jak mu záleží na pokoji v církvi i říši. V okružním listu pak informoval o výsledcích jednání a shodě ohledně slavení Velikonoc.

Synoda roku 327 zpochybnila usnesení 1. nikajského koncilu týkající se vyloučení některých zastánců Areia a jeho nauky (např. Eusebia z Níkomédie). Pokračovaly také teologické spory o pojetí a vyjádření vztahu mezi osobami v Trojici, které zapříčiňovaly rozdělení církve po celé 4. století.

Nikajské vyznání a arianismus

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Nicejské vyznání, Homoúsios a Ariánství.

Koncil se zabýval sporem o nauku Areia z Alexandrie zvanou ariánství, který se týkal povahy Kristovy osoby a vztahu Božího Syna k Bohu Otci. Koncil odmítl výrazy „bylo, kdy Syn nebyl“, „Syn není z jiné usie nebo hypostaze“ a „(Syn) nebyl, dříve než byl zrozen“, čímž se chtěl jasně vymezit proti Areiovi. Na koncilu bylo zformulováno nikájské vyznání víry, které především výrazy „Syn je soupodstatný s Otcem“ a „Syn je z Otcovy podstaty“ znovu arianismus odmítlo.

Výsledky koncilu

editovat

Reference

editovat
  1. FRANKOPAN, Peter. Hedvábné stezky: Nová historie světa. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2021. 624 s. ISBN 978-80-7601-502-9. S. 61. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat