Žížala hnojní
Žížala hnojní (Eisenia fetida) je kroužkovec specializující se na dekompozici organického odpadu.
 Žížala hnojní | |
|---|---|
 Žížala hnojní | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | kroužkovci (Annelida) |
| Podkmen | opaskovci (Clitellata) |
| Třída | máloštětinatci (Oligochaeta) |
| Řád | žížaly (Opisthopora) |
| Čeleď | žížalovití (Lumbricidae) |
| Rod | žížala (Eisenia) |
| Binomické jméno | |
| Eisenia fetida (Savigny, 1826) | |
| Synonyma | |
Allolobophora foetida | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Popis editovat
Délka těla je 50–150 mm. Zbarvení je „tygrované“. Prostomium je epilobické.[1]
Výskyt editovat
Přirozeným biotopem jsou silně zamokřené půdy v listnatých i jehličnatých lesích.[1] Daří se jí v hnijící vegetaci, kompostu nebo hnoji. V půdě se vyskytují výjimečně, vyhledávají podmínky, v kterých ostatní žížaly nedokáží přežít.
Rozšíření editovat
Žížala hnojní je původně palearktický druh,[1] dnes žije na všech kontinentech kromě Antarktidy.
Potrava editovat
Potravu tvoří rostlinné zbytky a zbytky živočišného původu.[zdroj?]
Význam editovat
Žížala hnojní je vedle Eisenia andrei nejčastěji chovaný druh ve vermikulturách. Používána je nejen k zvětšení kvality hnojiv, ale i pro rybolov. Z rybářského hlediska se v ČR nejvíce hodí pro lov těchto druhů: lín, kapr, karas, okoun, candát, sumec ve velkém množství, parma, ostroretka, jelec, štika, ale i lososovité ryby.
Odkazy editovat
Reference editovat
Literatura editovat
- PIŽL, Václav. Žížaly České republiky: Earthworms of the Czech Republic. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti. Supplementum č. 9/2002. 154 s. ISBN 80-86485-04-8 S. 17, 18, 19, 30, 35, 88–89, 142, 150.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu žížala hnojní na Wikimedia Commons
